Volby Home English

Liberální důchodová reforma

21. 2. 2002 - Martin Jareš, ekonomický expert LiRA

Blíží se volby a politické strany nás začaly seznamovat se svými programy. Zaslouženou pozornost v poslední době vzbudila představa důchodové reformy z dílny ODS a reakce dalších stran na ni. Je sice škoda, že se celé volební období o tomto tématu pouze mluvilo, teď to však již bohudík vypadá, že by se mohlo začít i něco dělat. Bude ku prospěchu všech, pokud tato vůle vydrží i po volbách.

Nemá příliš smysl znovu kritizovat názory ČSSD, která počítá s udržením současného systému, stačí uvést, že tzv. důchodový účet státního rozpočtu (tj. rozdíl mezi vybraným důchodovým pojistným a vyplacenými důchody) vykázal v posledních třech letech každoročně deficit ve výši zhruba 16 mld. Kč. Nebo to, že podle důchodového modelu Světové banky se počet pracujících na jednoho důchodce sníží do roku 2050 na 1,3 ze současných 3,3. Netřeba asi dodávat, že mezinárodní organizace jako je právě Světová banka nebo OECD nám doporučují začít s reformou důchodového systému co nejdříve.

A již zcela nemístná je argumentace pana Špidly, který poukazuje na situaci v Argentině jako na příklad kolapsu soukromých důchodových fondů. Nic není dále od pravdy. Argentina je typický příklad socialisticky spravované, předlužené země, kde po státním kolapsu vláda znárodnila soukromé úspory občanů v jinak dobře fungujících fondech.

Při úvahách o reformě důchodů je třeba položit si tyto dvě otázky:

1) jaký systém je nejlepší a 2) kdo přechod k němu zaplatí.

Ad 1) Domnívám se, že nejlepší je svobodný systém, kdy si každý jednotlivec bude moci sám rozhodnout o výši svého důchodu i o věku, kdy přestane pracovat. V tomto směru je návrh ODS rozhodně změnou k lepšímu. Jistým zádrhelem však může být ona státem garantovaná minimální část důchodu. Od kdy bude mít na takovou penzi člověk nárok? To bude muset být opět stanoveno jednotně pro všechny. A co když se někdo rozhodne pracovat déle? Dostane ke svému platu navíc tento státní důchod nebo ne?

Tento problém by šlo vyřešit jednodušeji a systémověji. Asi se shodneme, že dnešní stát by měl každému garantovat zhruba životní minimum. Bez ohledu na věk. V další věci již asi taková shoda nebude, ale já věřím, že by se měl každý starat zejména sám o sebe, o své vlastní zabezpečení ve stáří. Reformovaný důchodový systém proto vystačí pouze se dvěma složkami: a) povinnost být důchodově pojištěn u komerční pojišťovny v určité minimální výši, přičemž horní hranice pojistného pochopitelně nebude stanovena a b) jedna sociální dávka, která nahradí současný nepřehledný systém. Ta se bude vztahovat na všechny osoby a tedy i důchodce a bude zhruba ve výši životního minima. Je totiž zřejmé, že i přes povinnost být pojištěn a veškerou snahu státu k tomu neochotné donutit, některé osoby ze systému vypadnou a v stáří tak nebudou mít nic. Kdo se o ně bude muset postarat, bude opět stát.

Navíc přechod na takový systém lze udělat poměrně razantně. Stát každému určí na základě jeho odpracovaných let a výše platu určitou výši důchodu, kterou bude po svých např. 65 letech dostávat. A zbytek si každý již naspoří sám. Tzn. poslední osoby, které budou dostávat státní penzi budou dejme tomu dnešní třicátníci, výše této penze však již bude zcela zanedbatelná. Všichni mladší si budou spořit na důchod sami.

Ad 2) Vše samozřejmě stojí peníze. Podle vyjádření pana Klause počítá ODS se snížením sociálního pojistného pro mladší ročníky a zároveň se zachováním stávající výše důchodů i způsobu jejich valorizace. Jinými slovy celou důchodovou reformu zaplatí mladá generace, která bude důchodcům platit ze svých daní jejich důchody, sama si bude šetřit na svoje vlastní důchody a ještě bude v budoucnu splácet vzniklý deficit, ke kterému taková změna povede. To nepokládám za spravedlivé. Je třeba jasně říci, že na zaplacení důchodové reformy se musí podílet všichni. Mladí tím, že nadále budou odvádět státu vyšší daně (ve formě sociálního pojistného, které však bude možno průběžně snižovat s tím, jak bude objem státních důchodů s každým dalším ročníkem neustále klesat) a důchodci tím, že tempo valorizací důchodů bude třeba oproti dosavadnímu stavu zpomalit, aby mladým vůbec nějaké peníze na spoření zbyly.

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich