Volby Home English

Drogy – problém politiků, nikoliv společnosti

5. 5. 2002 - Tomáš Janča, člen IKHB

Cílem tohoto příspěvku je ukázat, že to nejsou drogy, které ohrožují současnou společnost, nýbrž politici a jejich populistická a iracionální protidrogová politika. Příspěvek neaspiruje na to, aby přinesl konkrétní návod na deregulaci obchodu s drogami. Jedinou jeho ambicí je poukázání na nesmyslnost a neúčinnost protidrogové politiky.

Fredéric Bastiat, který je právem považovaný za jednoho z nejlepších ekonomických novinářů všech dob, před více než 150 lety prohlásil, že existují dva přístupy k řešení problémů. První je založen na prozíravosti, druhý naopak na zkušenosti. Snažme se o to, abychom prozíravost převažovala a pokusme se eliminovat následky bolestné zkušenosti. Není třeba zažít neblahé důsledky ilegalizace drog, abychom byli s to takovou politiku odsoudit.

Současná protidrogová politika je nejenom neúčinná a kontraproduktivní, jak si ukážeme níže, ale především je založena na absurdním konceptu, že úkolem státu by mělo být eliminovat spotřebu drog. Stát nemůže násilím vynucovat žádné chování, které je nenásilné povahy. Užívání drog, jakkoliv odsouzeníhodné z morálního hlediska, je zcela nenásilným a dobrovolným rozhodnutím člověka. Každý člověk je jediným a svrchovaným vlastníkem sebe sama a může se svým tělem nakládat tak, jak uzná za vhodné, pakliže se tím nedopouští iniciace násilí vůči někomu jinému nebo cizímu majetku.

Rozhodnutí o tom, zda užívat drogy či ne, je ze své povahy výhradně v kompetenci každého individua. Člověk, který se dobrovolně rozhodně vykouřit marihuanovou cigaretu nebo si píchnout do žíly heroin, tak činí bez toho, aby se dopouštěl násilí na jiné osobě. Není jediného důvodu, aby na scénu nastoupil prostřednictvím svých represivních složek stát a začal toto zcela dobrovolné a nenásilné rozhodnutí člověka opravovat a ještě nepochopitelně říkat, že tak ještě činí v jeho prospěch. Je to stejně absurdní, jako kdyby nás státní autorita omezovala v pojídání tučných či příliš sladkých jídel, provozování adrenalinových sportů, používání mobilních telefonů nebo zahálčivém životu. Každý člověk si sám volí způsob, jakým si svůj život prožije. Stát může a musí zasáhnout jen tehdy, pokud tato dobrovolná volba působí násilí vůči třetí osobě, který nemůže o této volbě rozhodnout.

Zastánci represivního přístupu vůči drogám často namítají, že užívání drog na sebe nabaluje další činy, které již násilným chováním jsou a které již třetí osoby omezují. To je zcela správný postřeh, ovšem jako argument pro potírání spotřeby a prodeje drog je zcela irelevantní, ba dokonce je to argument pro deregulaci trhu s narkotiky. Drtivá většina násilných činů spojených s drogami tu existuje ne díky ani navzdory užívání drog, ale právě naopak kvůli regulaci užívání drog.

Santayana řekl, že ti, kteří nejsou schopni se poučit z minulosti, jsou odsouzeni své chyby zopakovat. Zdá se, že pro politiky to platí dvojnásob. Klasickou ukázkou toho, kam vede iracionální snaha o opravování dobrovolného a nenásilného rozhodnutí lidí je americká prohibice alkoholu ve dvacátých letech 20.století, jejíž výsledky byly přesně opačné proklamovaným cílů.

Nejprve si dovolme vnést do drogové problematiky trochu ekonomie a pak se podívejme, zda-li se ekonomická logika potvrdila v realitě. Vztahy se kterými operuje ekonomická věda jsou, doufejme, pochopitelné i pro tak jednoduché a iracionálně konající bytosti jako jsou politici.

Zlatým pravidlem ekonomie je zákon klesající poptávky a zákon rostoucí nabídky. Tyto zákony tvrdí, že pakliže roste cena nějakého výrobku nebo služby, tak klesá spotřebiteli poptávané množství a zároveň roste množství nabízené výrobci, což není nic překvapujícího. Laicky řečeno, spotřebitelé chtějí platit méně a výrobci naopak chtějí inkasovat více.

Výsledná cena jakéhokoliv statku je pak kompromisem mezi agregovanou představou spotřebitelů a producentů o ceně tohoto statku. Ekonom by řekl, že rovnovážná cena statku je určena průsečíkem poptávkové a nabídkové křivky. O takové ceně se říká, že vyčišťuje trh.

V případě, když stát zakáže nebo omezí produkci nějakého statku, dochází k poklesu nabídkové křivky výrobců tohoto statku a potažmo i průsečíku této křivky s křivkou poptávkovou. Vzniká tak jiná rovnovážná cena, která je vyšší té původní, protože statek se omezením jeho produkce stává vzácnějším. Trh je „vyčištěn“ při vyšší než původní ceně a při nižším než původním množství.

Lidé ovšem jakoby mávnutím kouzelného proutku své potřeby nezmění. Stále bude existovat zdánlivě latentní poptávka po nedostatkovém statku. Pakliže tato poptávka nemůže být realizovaná na oficiálním trhu, vyvstává logicky problém, jak tuto poptávku realizovat. Místo na oficiálním trhu, kde jsou práva a povinnosti vynutitelné zákonem, jsou tyto potřeby realizované na černém trhu, kde kontraktační svoboda zastřešená zákonem je nahrazena řečí zbraní a právem silnějšího.

Nemožnost zákonného vynucení smluvních závazků a riziko spojené s produkcí zakázaného statku budou dále tlačit na růst ceny statku. Čím přísnější bude prohibice a čím vyšší budou tresty za její porušení, tím větší bude riziko spojené s produkcí a spotřebou takového statku a tím vyšší bude finální cena.

Nezákonnost podnikání na černém trhu bude mít ještě další implikace. Při nevynutitelnosti smluvních závazků klesá efektivnost trhu, informace o zakázaných statcích se nemohou z principu šířit tak, jako se šíří na svobodném trhu. Spotřebitelé budou nakupovat produkt, který neprošel konkurenčním bojem, jako by tomu bylo u svobodné soutěže. Na trhu nebudou přežívat ti nejefektivnější výrobci, kteří by nabízeli nejlepší produkt a služby s co nejmenšími náklady, ale ti, kteří se na černém trhu prosadí jinak, nejčastěji pomocí násilí.

Prohibice alkoholu v USA přišla paradoxně v době, kdy klesala jak spotřeba, tak i výdaje na alkohol na jednoho obyvatele. Prohibici se však podařilo tento „nepříznivý“ trend zvrátit a zanedlouho po zákazu konzumace a prodeje alkoholu tato čísla opět vzrostla. Důsledky prohibice však byly ještě mnohem horší. Zanedlouho po prohibici vzrostl počet vražd a násilných přepadení (až o 78 procent na 100 tis. obyvatel!), aby později po zrušení prohibice toto číslo dokonce kleslo ještě pod úroveň před zavedením prohibice a zaznamenalo bezprecedentní pokles po dalších deset let.

Některé ceny alkoholu rostly během americké prohibice až o 700 procent. Vznikaly tisícovky malých palíren. Většinu zisků shrábla mafie, která těžila ze svého monopolního postavení na černém trhu. Zvýšená kriminalita přirozeně znamenala růst společenských nákladů na potírání zločinu a sjednání pořádku. Takřka přes se z tisícovek nevinných lidí stali zločinci. Policie, místo aby řešila skutečné zločiny, věnovala většinu svého času uměle vyvolaným zločinům. Rapidně vzrostla korupce, lidé ztráceli úctu v právo a policii, společnost se rozkládala.

Prohibice měla markantní vliv na kvalitu pokoutně páleného alkoholu. Již po pouhých pěti letech od doby, kdy prohibice vstoupila v platnost, vzrost počet otrav alkoholem o celých 300 procent, ačkoliv v době před ustavením prohibice tato číslo zaznamenalo dokonce pokles. Nabízí se porovnání s jinými zeměmi. Kupříkladu v Dánsku nebo Irsku počet otrav alkoholem ve stejné době nadále klesal, a to díky tomu, že tam žádná prohibice nebyla. Otravy alkoholem byly stále častější i u mládeže. Průměrný věk obětí otrav alkoholem kles během prvních let prohibice o celých šest měsíců.

Důsledky prohibice tedy byly přesně takové, jak velí selský rozum. Nedošlo k poklesu spotřeby alkoholu, nýbrž právě naopak, spotřeba i výdaje na spotřebu rostly díky rostoucím cenám. Došlo ke znatelnému nárůstu kriminality. Zhoršila se kvalita nabízeného alkoholu, což způsobilo zvýšení počtu obětí na otravu alkoholem. Skutečným a nepopíratelným výsledkem celé prohibice tudíž bylo to, že alkohol přestal být výhradním problémem těch, co jej konzumovali, ale i těch, kteří jej ke svému životu nepotřebovali. Prohibice se ukázalo býti obrovským omylem a selháním politiků, proto byla v roce 1933 zrušena.

I dítě se musí jednou spálit, aby poznalo, že se kamen nemá dotýkat. Ne tak politici. Ti neustále strkají ruku do ohně, jako by očekávali, že jednou jim to vyjde a nespálí se. Jinak si nelze vysvětlit, že si nevzali příklad z lekce, kterou jim dala prohibice alkoholu ve dvacátých letech. Zatímco dítě strká ruku do ohně na vlastní riziko, politikové riskují nejen svůj post, ale i osudy všech občanů.

Co dobrého tedy přinesla slavná protidrogová politika? Podívejme se opět na Spojené státy, které na tuto válku vydávají nejvíce prostředků na světě. Ročně jde z amerického státního rozpočtu na boj s drogami několik desítek miliard dolarů. Výsledky jsou však více než žalostné.

Každoročně jde do vězení za drogy téměř 80 tisíc Američanů. Takřka polovina všech majetkových trestných činů je spojena s drogami a toto číslo nadále roste. Pochopitelně. Lidé na drogách závislý si nějak musí opatřit prostředky na neúměrně drahé drogy. Výrobní cena heroinu je až stonásobně nižší než jeho cena na černém trhu. Lidé užívající drogy tak přesunují svou aktivitu z oficiálního trhu na práce do černé ekonomiky. Zatímco v roce 1981 bylo se drogové delikty podílely 22 procenty na celkové kriminalitě, nyní je to více než 60 procent. Růst drogové kriminality má přirozeně za následek nárůst nákladu na její potírání.

Zvýšené ceny drog také způsobují přerozdělování peněz od produktivních zdrojů oficiální ekonomiky k neproduktivním zdrojům černé ekonomiky. Posiluje se role zločinců a narkomafie. Monopolní marže na černém trhu je lákavým zdrojem zisku pro osoby, které by jinak na oficiálním trhu pobírali mnohonásobně nižší mzdu nebo nepracovali vůbec.

Odhaduje se, že ročně v souvislosti s heroinem ročně zemře více než tři tisíce lidí, z toho však asi jen dvacet procent na následek předávkování nebo aplikací nekvalitní látky. Zbylých osmdesát procent zemře v souvislosti s kriminalitou na distribuci heroinu nabalenou. Existence černého trhu přirozeně umožňuje vyšší šíření infekčních chorob. Ročně umírá na tři tisíce lidí postižených AIDS, kteří se touto nemocí nakazili při aplikaci drog.

Od roku 1915 se počet uživatelů kokainu na obyvatele zvýšil o neuvěřitelných 4000 procent. Zvýšení počtu uživatelů drog a lidí nakažených při užívání drog podstatně zatěžuje celý zdravotní systém. Dochází k ještě většímu přerozdělování peněz od osob žijících zdravě k osobám užívajícím drogy.

Policie je bezzubá. Sami policisté veřejně přiznávají marnost svého boje s narkomafií. Jeden newyorský policista prohlásil, že je zbytečné zatýkat dealery na ulici, protože během chvilky zaujme jeho místo další dealer, který je zlákán vidinou „snadného“ zisku.

Následky drogové represe jsou však ještě větší. Americká protidrogová politika výrazně ovlivňuje politickou a ekonomickou situaci v mnoha jiných zemích. Klasickým příkladem je Kolumbie, kde získala narkomafie produkcí opia obrovskou moc. Spojené státy jako reakci na drogový import převážně ze zemí Jižní Ameriky zavedly vůči všem takovým zemím vysoké cla a dovozní kvóty i na nenarkotické zboží. Tím znesnadnili těmto zemím i zcela legální export a ještě více posílili postavení narkomafie v těchto společnostech. Jeden harvardský profesor prohlásil, že by americká vláda udělala lépe, kdyby peníze, které každoročně vynakládá na boj s narkomafií, rovnou této narkomafii dala přímo. Nemluvě o tom, že pašerácké náklady ještě více zvyšují cenu drog na černém trhu a prohlubují problémy spojené s již tak vysokou cenou.

Velice častou námitkou odpůrců legalizace drog je fakt, že by po uvolnění trhu s drogami rapidně vzrostla spotřeba drog. Zkušenosti z Nizozemí i jiných zemí jsou ovšem přesně opačné. Nejvyšší průměrná spotřeba drog na obyvatele je spíše v zemích s přísnější protidrogovou legislativou, které vydávají větší část peněz na tuto protidrogovou politiku. Konkrétně v Nizozemí průměrná spotřeba drog poklesla, a to navzdory tomu, že tato země se stala oblíbenou destinací kuřáků marihuany, právě díky zvýšené dostupnosti této drogy.

Zdaleka největší slabinou argumentace zastánců protidrogové represe je jejich ambivalentní vztah vůči návykovým látkám jako celku. Na jedné straně tito bojovníci za zdravou společnost vedou nesmlouvavé kampaně i vůči pouhé marihuaně (nemluvě už o heroinu, kokainu a pervitinu), zato beze slova tolerují alkohol či nikotin, tzn. drogy, které mají na svědomí nespočetně více lidských životů než všechny tvrdé drogy dohromady za tisíc let. Tito lidé ignorují i několikrát vědecky dokázaný fakt, že právě alkohol a tabák jsou mnohem škodlivější než například marihuana. Je to pokrytectví dotažené do maxima a zcela to devalvuje již tak ubohou argumentaci pro zákaz návykových látek.

Protidrogová politika je absurdní, neúčinná a pokrytecká. Lidé, kteří ji obhajují tak jasně deklarují, že jim nejde o nějaké dobro, ale právě naopak. Obhajují zlo a pouze tomu dávají lacinou mašličku, která má podpořit jejich argumenty. V naší zemi jsou typickými představiteli takových obhájců zla lidovci, kteří se nezastaví před ničím. Před nedávnem se jim podařilo prosadit legislativu významně regulující propagaci tabákových výrobků, v současnosti dokonce prosazují naprostý zákaz tabákové reklamy. Neměli bychom jim skočit na špek, ale naopak bychom měli vyvracet jejich pseudoargumenty a jasně říci, že jejich požadavky jsou flagrantním porušením svobody a popřením jedinečnosti lidské existence.

Problematika drog se nevyřeší přes noc. Je ovšem zapotřebí o našem přístupu ke drogám diskutovat. Zavírání očí a alibistické zákazy nic nevyřeší. Je třeba akceptovat fakt, že drogy jsou tak staré jako lidstvo samo, vždycky tu byly a vždy tu budou. Naším cílem nemůže být zprovodit drogy ze světa, ale minimalizovat jejich negativní dopady na celou společnost. To lze dosáhnout jediným racionálním způsobem – deregulací trhu s drogami. Jak, o tom by měla být právě naše diskuse.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat