Jalová debata o školném

14. 5. 2002 - Tomáš Janča, člen IKHB

Sotva lze nalézt tak asymetrickou debatu, jakou je ta o (ne)zavedení školného na VŠ. Spor o to, zda-li má být státními školami vybíráno školné nebo ne je jako takový celkem podružný a neřeší příčiny, nýbrž důsledky. Debata o školném se smrskává na střet levicových stran, které hrozí prohlubováním sociálních rozdílů, což je pro rovnostáře nepřijatelné, a pravice, která alespoň částečně respektuje osobnost a schopnosti každého jedince, ale nemá dostatek odvahy školství skutečně reformovat. Své zájmy si pochopitelně hájí i mocné odbory a korunu všemu nasadí rektor Univerzity Karlovy, když prohlásí, že školy tu nejsou od toho, aby „šmelily“. V takovém Kocourkově se úplně ztrácí důvod, pro který byly školy založeny, a to prosté poskytování kvalitního vzdělání občanům.

Školy jsou nyní nuceny odmítat uchazeče o studium, i když tito jinak splnili všechny podmínky pro přijetí. Důvodem jsou údajně nízké kapacity, které neumožňují školám absorbovat více studentů. Řešení nejčastěji spatřují v nárůstu prostředků, které jim plynou ze státní kasy. O poznání neochotněji nicméně reagují na připomínky ke kvalitě jimi poskytovaného studia.

Kvalita studia může mít více rozměrů. Může být dána kupříkladu technickou vybaveností škol nebo aspektem zdaleka nejpalčivějším  – způsobem výuky. Ona slavná „česká škola“ je i na počátku 21.století typická spíše biflováním často naprosto neužitečných a nepochopitelně vyžadovaných faktů a pouček. Ze studentů se postupně stávají trénované mašiny, které sice dokáží v rekordně krátkém čase dostat do hlavy učitelem sesmolené skriptum velmi často postrádající jakoukoliv přidanou hodnotu, ale bohužel tyto „znalosti“ v ještě obdivuhodnějším čase zapomenou, čemuž se nelze ani divit.

Český vzdělávací systém, až na velmi vzácné výjimky, potlačuje individuální myšlení a naopak oceňuje slepé a monotónní memorování vybraných pasáží. Pro studenty je prostě jednodušší se rychle naučit požadovanou věc, ale stěží získají k probíranému učivo nějaký bližší vztah. Učitel je stále ten, který zpoza katedry odříkává předem připravené kázání (často navíc kompletně čtené z papíru) a buduje tak hráz mezi studenty a probíraným učivem. Diskuse většinou do takového schématu nezapadá, na nějaké řeči není prostě čas, protože se přece musí probrat stanovená látka.Výsledkem toho je, že ze škol vychází studenti, v jejichž mozkovnách sice uvízlo dost nesourodých věcí, ale zároveň nejsou s to efektivně používat to nejcennější, totiž svůj vlastní mozek, jenž byl po celou dobu studia deformován iracionálním způsobem výuky.

Jaká je z toho cesta ven? Zavést do školství tržní prostředí (tzn. postupně privatizovat veřejné školy). Vzdělání je komodita jako každá jiná, takže k tomu, aby šlo hodnotit efektivnost jeho poskytování je třeba nejprve ocenit výstup, což při financování prostřednictvím státního rozpočtu není možné. V současné době, kdy státní školy kryjí své ztráty z peněz daňových poplatníků, je naprosto vyloučeno, aby státní úředníci efektivně ohodnocovali kvalitu vzdělání té či oné školy. Cílem škol by nemělo být poskytování jakéhosi nejasně definovaného vzdělání pro vzdělání, ale takového vzdělání, které přesně odpovídá potřebám lidí. Právě oni by měli být konečnými soudci, nikoliv přerozdělovací mechanismy státní byrokracie.