Komunisté do vlády? Proč ne!

27. 5. 2002 - Milan J. Hamerský, předseda LiRA

V předvolebních úvahách o podobě budoucí vlády, je varianta s účasti komunistů zmiňována minimálně (např. Zaorálek z ČSSD). Existují však pro ni velmi dobré důvody.

Pro to co čeká ČR při přípravě na vstup a po samotném vstupu do EU v průběhu příštího volebního období, je nezbytná většinová vláda programově si blízkých stran. Navíc nám fatálně chybí politická kontrola vlády opozicí. Poloopoziční strany (ODS, Koalice i KSČM) nechtějí vládní stranu porazit a ve vládě nahradit, ale zvažují jak se k ní přidat.

Jen nevýznamně se měnící podpora veřejnosti pro politické strany spolu s poměrným volebním systémem vede dlouhodobě k politickému patu.
V roce 1992 41,5% hlasů pro ODS, KDU-ČSL a ODA stačilo k 105 mandátům z 200.
V roce 1996 42,8% hlasů pro ODS, KDU-ČSL, ODA přineslo jen 99 mandátům. Po volbách vznikla první opoziční smlouva a Miloš Zeman se stal předsedou Poslanecké sněmovny.
Volby v roce 1998 potvrdily vyrovnanost podpory veřejnosti pro levici a pravici.

Máme dvě řešení jak se z této situace pohnout:

1. změnit volební systém (i ústavu) a posílit většinové prvky tak, aby jedna (dvě) strana získala pevnou většinu v Poslanecké sněmovně
2. vtáhnout komunisty do hry při sestavování vládních koalic

Každá z variant má své nevýhody. Jsem přesvědčen, že přednosti druhé varianty převažují.

Je třeba odmítnout mýtus o nepřijatelnosti a nereformovanosti českých komunistů. Fakt, že nedostatečně odmítli svoji minulost je nesporný, strašit se však jejich údajnou touhou po návratu do totality je projevem myšlenkové lenosti. Čeští komunisté nejsou o nic horší než exkomunisté na Slovensku, Slovinsku, Polsku a Maďarsku, kde jsou součástí vládních koalic, často v pozici hlavní strany. Polský, slovinský a slovenský prezident jsou příklady „polepšených vysokých aparátčíků“, kteří se těší obstojné prestiži doma i v zahraničí. Přes kritiku jejich minulosti je nikdo soudný nepodezřívá z přípravy komunistického puče. Svobody českých občanů neohrožuje 24 komunistických poslanců, ale mnohem více např. praktiky BIS a NBÚ pod vedením nikým nekontrolovaných „Grossových hochů“, oceněných funkcemi za různé služby pro ČSSD.

Autor tohoto textu by sám nejraději viděl liberální reformní vládu ODS, US-DEU, ODA a pravicové (moravské) části KDU-ČSL. Ta je však z mnoha důvodů nereálná.

V našich dnešních podmínkách považuji za optimální vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a KSČM. Komunistům by stejně jako ve Francii stačili dvě, tři ministerstva, např. pro ženu a životního prostředí.

Je odpovědností ČSSD, aby komunisty konečně vtáhla do hry.
Pravice by jí to neměla příliš komplikovat hrou na zásadový antikomunismus. /p>