Volby Home English

EU: Evropa regionů

15. 9. 2003 - LiRA

Vize „Evropy regionů“ vychází z vize postupného slábnutí států (které často vznikly a dodnes přetrvávají v umělých bariérách) a zesilování regionů jako autonomních útvarů vzniklých na základě přirozené logiky, nezkreslované válečnými a mocenskými aspekty. Jedním z hlavních cílů regionální politiky EU je tak „harmonický a hospodářsky vyvážený rozvoj regionů a jejich vzájemné kontakty“.

Hierarchie stupňů státní správy se v historii Evropy neustále vyvíjela a měnila. Všeobecně je však možno konstatovat, že organizace státní správy a samosprávy se postupně stabilizuje v čtyřstupňových (někde třístupňových, či naopak v pětistupňových) modelech: obec – okres – region – stát.

Pro správní „uchopení těchto úrovní byla vytvořena i hierarchie EU v NUTS I. – V. řádu (NUTS – nomenklaturní územně-statistické jednotky). Všimněme si tří z nich:

NUTS I. je v podstatě určena pro všechny samostatné státy či jejich velké federalizované regiony (jako jsou spolkové země Německa či Španělska).

NUTS II. je určena pro regiony. Jejich doporučený počet obyvatel je nad 1 mil. Úrovni NUTS II. v Evropě jednoznačně odpovídají historické provincie a regiony. Velikost těchto historických regionů se v EU pohybuje v oblasti 10 až 50 tis. km2. Průměrná velikost je však 20 až 25 tis. km2 a cca 3 mil obyvatel. Z této hierarchie vyplývá složitost členění států. Bez problémů jsou státy velké (Francie, Německo, Španělsko, z nových Polsko) a velmi malé (tvoří 1 NUTS I. i NUTS II. – např. Slovinsko). Problémy jsou se státy menšími, mezi něž patří i ČR.

Podle uvedených průměrů by v ČR měly být cca 3–4 regiony. I z hlediska historického tomu odpovídá jasné členění na tři historické země a hlavní město. Strach z dualizmu u nás, ale i v dalších státech této velikosti však vede ke zmenšování jednotek NUTS II. natolik, aby se počet regionů zvýšil, a tím snížil jejich nebezpečný politický vliv. Úroveň NUTS II. je často z politických důvodů zbavena samosprávy a formována v čisté podobě státní správy jako účelově vytvořené administrativní jednotky zvané regiony soudržnosti.

Tento problém řešila nejen ČR, ale i Dánsko, Nizozemí, Belgie, Rakousko a z nových Maďarsko a Slovensko, kde potřeba vyššího počtu regionů vede k jejich zmenšování (až do úrovně NUTS III.).

NUTS III. je určena pro úroveň okresů, tedy jednotek, které v drtivé většině Evropy vznikly jako uměle vytvořené administrativně správní celky v období centralizace státní moci (ve Francii tak vznikly departementy, v Itálii a Španělsku provincie, ve V. Británii hrabství atd.). Průměrná velikost těchto správních jednotek se pohybuje od 10 000 km2 ve Španělsku po 2500 km2 v Řecku. Ve většině států se však velikost NUTS III. pohybuje mezi 3–6 tis. km2 (v ČR dnes u okresů cca 1 tis. km2).

Úřednicky řečeno tvoří Evropu regionů tyto NUTS, Evropa je z nich poskládána. Ale z kterých regionů – NUTS I. nebo NUTS II.?

Tato otázka je podle mého názoru pro integraci, ale i další trvání EU klíčová.

Národní státy a jejich Evropa

Národní státy v Evropě vznikaly v současném pojetí jako výsledek hledání nové identity po rozpadu feudálního uspořádání za osvícenectví. Na konci 18. století sílilo přesvědčení, že tehdejší uspořádání společnosti není Boží vůlí, ale nelidským systémem utlačování všech. Osvícenství s revolučním doprovodem zpochybnilo sám princip legitimity vlády z Boží vůle a bylo třeba hledat nová kritéria sounáležitosti skupin obyvatel a jejich území. Z nich se nakonec uplatňovaly tři teze:

o společně sdílených osudech (samozřejmě skvělých a hrdinských)
o společně sdíleném jazyku (úředně kodifikovaném) a
o společné náboženské víře.

První cestou, převážně historické identifikace, se vydalo vedle Francie i Německo, Španělsko, Itálie, USA a další.

Jazykové vymezení bylo typické tam, kde se hranice států často výrazně měnila (Polsko, Maďarsko), nebo byly historické osudy státu příliš spjaty s osudy okolních, dnes však „cizích“ (ČR, Slovensko, Finsko, Řecko a další).

Náboženské vymezení národa bylo používáno tam, kde selhávaly možnosti předchozí (Irsko, Chorvatsko, Srbsko a Belgie).

Všechny tři varianty se ovšem v praxi propojovaly a v další historii „nových“ států lze sledovat období, kdy se účelově zaměňovaly.

Ve světle výsledků tohoto vymezení v 19. a 20. století je jasné, že národní státy zklamaly a jsou stále trvale neudržitelné a nebezpečné. I v současné době se EU otřásá novými ambicemi svých silných členů a zasedání Evropského konventu připomíná stavovské bouře v 16. století.

Myslím, že pojetí EU jako Evropským spojeným státům je třeba říci ne.

Evropa přirozených regionů:

Region se podle evropských kritérií vyděluje na základě:

společných problémů a způsobů jejich řešení,
společných historických a kulturních souvislostí,
společných specifických potenciálů,
mezisídelních vztahů (spádovost k centru),
společného postavení v prostorové dělbě práce.

Když se však zamyslíme nad prapříčinou vzniku oněch pěti podmínek přirozeného regionu, zjistíme, že o jejich vymezení rozhodují dlouhodobé až trvalé vlastnosti jejich prostoru.

Tvrdím v souladu s geografickými vědami, že prioritní jsou trvalé přírodní podmínky. Zejména georeliéf rozhoduje o hranicích území, jejich propustnosti. Je tak přirozené, že v dramatickém reliéfu jsou regiony menší a ostře ohraničené (viz alpské země), zatímco v plošinách a nížinách jsou regiony velké a hranice jsou rozmazané (viz Polsko, ale i severní Německo). Proto je ostatně i Kavkaz tak pestrý a rozdrobený oproti jednolité Ukrajině. Tyto regiony měly již od středověku vysokou míru autonomie politické (lenní soustava a posléze vlastní „zemské“ samosprávné orgány) i hospodářské (společné přírodní potenciály, historie apod.).

Národní státy z nich byly druhotně poskládány, podle momentálních mocenských pozic. Mocenské zájmy samotných regionů jsou však územně v podstatě bezproblémové (významná ale samozřejmě může být jejich „ekonomická xenofobie“).

Počet přirozených regionů v Evropě jde do stovek a celková síla jednotlivých zájmových skupin regionů se tak vyvažuje. Jejich velikost, jak již bylo shora uvedeno, odpovídá úrovni NUTS II., i když se není třeba bát autonomie Velkopolska ani Salzburgu.

Společné potenciály umožňují regionům cílenou, s místními znalostmi spojenou ekonomickou i sociální politiku ve svém území a pro politiku ekonomické a sociální soudržnosti regionů nepotřebují národní meziúroveň. Právě ony jsou zároveň jednoznačnými nositeli kulturní pestrosti Evropy a zprostředkovávají i její další vývoj.

Národní státy tak jen úřední formou rozmnožují celoevropské rozhodování. Je zřejmé, že při další integraci Evropy, nutné tváří v tvář globálním hrozbám, je národní stupeň zbytečný. Národní státy nelze přes noc zrušit, je však třeba pracovat na jejich vyhasínání převodem myšlení a kompetencí (v duchu subsidiarity) na regiony a ve skutečně celostátních resortech na sjednocenou Evropu – nikoliv však států, ale regionů.

Myslím, že je třeba pojetí EU jako Evropě regionů říci ano.

Od 1. 1. 2000 platí v ČR nové regionální administrativní členění státu na 14 regionů se starým českým názvem kraje. Regionální politiku však dnes spíše vykonává stát (zejména přerozdělovací procesy). Je to dáno i tím, že v současném vymezení krajů u nás převažuje shora uvedené 4. kritérium, zcela opomíjena jsou však kritéria 1. a 5. Zjevnou snahou v zákonech je pak přísná státní kontrola činnosti krajů a podřízenosti jejich politiky politice státní.

Tato centralizační tendence však nebere v potaz přinejmenším dva fakty.

Politickým problémem je fakt, že složení vládnoucí politické reprezentace ve státě (a její politický program) nemusí a často ani nebude totožný, se složením vládnoucí politické reprezentace v krajích. Politika regionů je ve vleku politiky celostátní, a to jak zastupitelsky, tak i vnitropoliticky.

Geografickým problémem je fakt, že území státu je, ač malé, velmi různorodé, a sama poloha jednotlivých krajů a jejich přírodní potenciály vyžadují jejich různě odlišné chování.

Je třeba ve smyslu pojetí Evropy regionů společně s vyhasínáním státu umožnit postupnou zájmovou integraci krajů do přirozenějších, kompetenčně silných větších celků.

Doc. ing. arch. Jiří Löw, narozen 10. 4. 1948, je absolventem Fakulty architektury VUT v Brně. Pracoval jako projektant územních plánů a ekologických projektů. Ve výzkumu se zaměřoval i na krajinnou ekologii (je jedním z autorů teorie a metodiky územních systémů ekologické stability). V letech 1991–1994 vedl Ústav územního plánování a řízení FA VUT Brno. Od roku 1994 se věnuje praxi a přednáší externě na MU v Brně. V letech 1998–2002 byl radním města Brna za ODA,
od r. 2004 je členem zastupitelstva Jihomoravského kraje za LiRA
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat