Volby Home English

Morální liberalismus

11. 5. 2004 - Neviditelný pes - Radim Valenčík, ml.

Ekonomické myšlení nemá za úkol zabývat se morálkou. Ekonom dokáže říct: „Politika A vede k rozvoji života, prosperitě a míru, zatímco politika B ke smrti, chudobě a válce[1]. Přesto může ekonom-liberál (jiného si neumím představit) pociťovat určité druhy jednání jako morální, jiné vnitřně odsuzovat (ačkoli ctí právo druhého takto jednat, pokud tím neporušuje právo druhého[2]). Je tedy liberalismus nutně hodnotoprostou teorií, uznávající pouze svobodu každého jednat v rámci svých vlastnických práv? A jak tedy může stanovit, zda samotná svoboda a úcta k vlastnictví je žádoucí? Ano – svoboda a dobré vymezení vlastnických práv vede PROKAZATELNĚ k větší produkci, spravedlivějšímu rozdělování a tím k růstu možností uspokojení potřeb a snů lidí. Ale co když někdo morálně zdůvodní, že společnost má být chudá a ovladatelná, aby alespoň někteří mohli zakusit slast z ovládání druhých? Potom je ekonom oprávněn říct: „Ano, růst přerozdělování a regulace je nejkratší cestou k tomuto cíli. Přitom většina z nás bude cítit k takovému stavu odpor.

Jde tedy o to obhájit, že svobodná společnost je tou „nejlepší možnou“ jak z pohledu ekonomie, tak z pohledu etiky. Začneme Imanuelem Kantem a jeho mravním imperativem[3]. Člověk má jednat tak, aby se maxima jeho chování mohla stát všeobecně přijatelným vzorem. Jednoduchým příkladem může být podnikatel a zloděj[4]. Podnikatel vytváří statky a nabízí je ke směně. Kdyby takto jednali všichni, společnost by fungovala a sám podnikatel by nebyl poškozen. Naproti tomu zloděj okrádá lidi. Pokud by vzorec jeho jednání převzali všichni, zloděj by neměl žádnou motivaci vynakládat úsilí na krádež – získaný lup by mu hned někdo ukradl. Výsledek – zisk statku – by se rozplynul. Navíc by lidská společnost zřejmě brzy vymřela hlady. Zloděj tady může být zlodějem jen tehdy, nejsou-li zloději všichni. Jeho chování je v logickém rozporu s mravním imperativem.

Pomocí tohoto kritéria je možno hodnotit jakékoli lidské činy. Chce-li člověk natřít svůj dům na zeleno, a mně se zelená nelíbí, můžu se s ním pokusit domluvit a zaplatit mu, aby to nedělal. Pokud odmítne, mám smůlu – stejně tak bych nechtěl, aby někdo zakazoval využívat můj majetek mně. Pokud však sousedova zelená otráví moje květiny, pak je on povinen kompenzovat mě[5]. Zkrátka: V souladu s mravním imperativem, tady morálně, jednám tehdy, využívám-li svého vlastnického práva a nebráním v tom někomu jinému. Jakékoli jiné snahy o arbitrární stanovení morálky, jsou vadné. Jaká má být povolená rychlost na dálnici? Nechme to stanovit vlastníka dálnice. Mají mít příslušníci etnických menšin právo vstupu do jakékoli restaurace? Nechme to na vlastníkovi restaurace. Pokud je rasista, připraví se o část příjmu od těchto návštěvníků. Je prostituce legální? Žena může nakládat se svým tělem podle libosti (a muž se svými penězi). Liberalismus tedy obsahuje i klíč k určování morálního a nemorálního. Jeho kritika, jako hodnodtoprostého směru, je tedy lichá. Hodnotoprostý je pouze v oblasti ekonomie, a to je velké štěstí.

Pokud toto kritérium uplatníme na jakýkoli státní zásah, zjistíme, že je nemorální. Státní zásahy ze své podstaty narušují vlastnická práva. Je tedy třeba je odstranit.

A poznámka na závěr: Samozřejmě jsem zde mluvil o liberalismu v prvém slova smyslu, tedy o úctě ke svobodě, vlastnictví a smluvní volnosti. Slovo liberalismus takto budu používat vždy. Bude-li někdo argumentovat tím, že zná i jiné významy tohoto slova, pak ho prosím, aby je zapomněl. Liberalismus je vždy pouze liberalismus. A jak říká Josef Šíma: „Osobně bych za liberalismus bojoval do posledního dechu. Socialisti a státní přisluhovači nás každodenně okrádají o majetek, zdaňují naše příjmy, veškeré transakce, vystavují naše děti státní propagandě, zneužívají nás a nutí k nucené práci, ať již pro armádu, statistický nebo daňový Úřad. Nedaří se nám ubránit se. Ale na poli myšlenek bychom přes všechny Překážky, jež vytváří státní školský systém, snad prohrát nemuseli. Jestli si neuchráníme název vlastní doktríny, pak už si neubráníme nikdy nic.“[6]

Autor je předsedou Institutu Karla Havlíčka Borovského, www.ikhb.cz
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Rothbard, Murray N., Ekonomie státních zásahů, Praha : Liberální institut, 2001 - 464 s. ISBN 80-86389-10-3
[2] Viz. článek Marcela Baláše: Liberalismus, tolerance a výchova, publikovaný 8.12.2003 na neviditelném psu
[3] U Kanta dochází k vyvrcholení filozofických úvah o morálce, je zbytečné opakovat zde tisícileté diskuse a úvahy, vedoucí k jeho závěrům.
[4] Na jejich příkladu ukážu zásadní rozdíl, přestože pro mnoho levicových „intelektuálů” jde o synonyma.
[5] Viz. http://www.libinst.cz/etexts/urbanova_fme.pdf
[6] Šíma, Josef: Rozhovor v časopise OS: Přijde čas pro skutečnou liberální reformu
„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde