Volby Home English

Strach o suverenitu je zbytečný

12. 5. 2004 - HN

Se vstupem ČR do EU se oživily diskuse o suverenitě.

U některých lidí vzbuzuje vstup obavy, zda se ČR v EUi „nerozpustí“, když většina českého lidu nebo jeho volených zástupců přestane být ve svém rozhodování neomezená - což je idea suverenity samotná.

Máme se opravdu bát, má mít strach ze ztráty suverenity opravdu tak prominentní místo mezi všemi ostatními strachy v současném světě ? Neměli bychom se bát něčeho úplně jiného ? A je vůbec suverenita většiny lidu hodnotou, o kterou bychom měli tak stát?

F.A. Hayek, Rakušan a největší Středoevropan 20. století, označil ideu suverenity lidu za konstruktivistickou pověru. Jako by totiž ta nejdůležitější pravidla se silou zákona, která drží pohromadě velkou společnost a vedou rozhodování svobodných jednotlivců a podniků v ní, byla výtvorem nějakého zákonodárného shromáždění a jako by toto shromáždění nesmělo být omezeno ničím vyšším, aby mohlo ona pravidla suverénně vytvářet a měnit.

Ve skutečnosti však ani český, ani žádný jiný evropský parlament tato pravidla jako celek nikdy nevytvořil, jejich základ je mnohonásobně starší, než je jakýkoli známý zákonodárný sbor, ať už v antickém Řecku nebo v novodobé Evropě. Prazáklad těchto pravidel je v Desateru, proto také dodnes platí, že neznalost zákona neomlouvá. Velcí mužové, kteří byli první u jejich psané podoby nebo je sami sepsali - Mojžíš, Chammurabi, král Šalamoun nebo byzantský císař Justinián - tato pravidla nikdy nevytvářeli, pouze vyhlásili to, co zákonem už bylo, ať zjeveným nebo zděděným.

Vskutku, pravidla soukromého práva jsou ve všech zemích EU velmi podobná, ne-li přímo totožná, všechna jsou součástí téže křesťanské civilizace. Parlamenty zemí EU chápou dnes svoji roli velmi správně tak, že musí své jednotlivé národní soubory pravidel soukromého práva rozvíjet tak, aby z nich postupně mizely všechny nánosy a pokřiveniny způsobené falešnou idejí národní suverenity. Pravidla totiž stále ještě nejsou všude dokonale obecná, stále jsou v nich stopy diskriminace mezi „našinci“ a „cizinci“, kdy příslušníci vlastního národa jsou někde stále ještě většími bližními, než ti cizí. Toto úporné a čtyřicet let trvající úsilí evropských parlamentů je úctyhodné a obdivuhodné. Krok za krokem se společným a koordinovaným úsilím, s hlavou skloněnou před ideálem Evropy, kde by pro každého platila stejná pravidla, se z jednotlivých národních souborů pravidel odstraňují prvky, které ještě brání volnému pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu v prostoru celé EU.

Žádný evropský parlament už dnes ani nenapadne, že by měl chtít být v tomto svém úsilí „suverénní“, to jest ponechat si rozhodovací volnost, zda celoevropská univerzální pravidla soukromého práva budou nebo nebudou platit také v jeho jurisdikci a zda by raději neměl sloužit „národním zájmům“. Vědí totiž, že národním zájmem ani zdaleka není pomyslný součet dílčích výhod, které by se někomu mohlo podařit „trhnout“ na úkor sousedů, třeba devalvací vlastní měny, vztyčením nějaké celní bariéry nebo zavedením dvojích cen v hotelích a restauracích. Národní zájem není synonymem pro kolektivní sobectví, je to něco mnohem obecnějšího. Je to zájem na utváření a udržení společného řádu v co nejširším prostoru, aby šance každého jednotlivce a podniku na zdar jeho vlastních plánů a cílů a na jejich sladění s plány a cíli všech ostatních byly co největší.

Evropské parlamenty, včetně dolní komory našeho českého, však jeden druh pravidel přece vytvářejí. Ve srovnání s celoevropskými univerzálními pravidly soukromého práva jsou to však pravidla zcela jiného druhu. Všude jsou navýsost “domácí“, upravují totiž finanancování veřejného sektoru ze státního rozpočtu. Při každoroční tvorbě těchto pravidel musí být jednotlivé parlamenty suverénní v tom smyslu, že z povahy věci musí jak na straně příjmů státního rozpočtu, tak na straně výdajů rozlišovat mezi občany, kteří jsou “domácí“ a kteří “cizí“. Přece však i zde je suverenita parlamentů omezená. Mohou sice suverénně rozhodovat o každoročním deficitu státního rozpočtu a mohou ho dokonce nechat, aby narůstal třeba i geometrickou řadou, ale pokud to bude více, než se členské země EU dohodly v Maastrichtu, pak se musí rozloučit s vidinou příslušnosti k elitnímu klubu zemí, které smějí těžit z obrovské výhody jednotné měny Euro. Tento elitní klub totiž mezi sebe ve vlastním zájmu nepustí ty, kteří se „suverénně“ odmítají podřídit společně dohodnuté rozpočtové kázni. A tak je to správné.
„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich