Volby Home English

Konec liberálů v Čechách ..

14. 6. 2004 - HN

LIBERALISMUS V ČESKU: PŘÍBĚH DLOUHÉ, VLEKLÉ KRIZE

Mohlo by se zdát, že být v Česku - zemi se čtyřicetiletou totalitní zkušeností - liberálem, je jistý recept na politický úspěch. Není. Důvodů je mnoho: počínaje tím, že liberální strany sázejí na špatné lídry a jsou nejednotné, konče faktem, že mají zřejmě nejhůře oslovitelné voliče.

Volič intelektuál
Kdo se dnes drží čistých myšlenek liberalismu - kdo nadřazuje v programu svobodu jednotlivce (včetně třeba kouření marihuany) a odmítá dogmatické lpění na tradicích (například v rodinném životě)?

Unionisté, Liberální reformní strana (LiRA), ODA a Cesta změny. Strany na okraji.
Přitom by je mohlo volit nejméně deset procent voličů; sociologové tvrdí, že liberální koncept má dodnes nezanedbatelnou podporu.
Sympatizanti se dají charakterizovat jako lidé vzdělaní, intelektuálně orientovaní. "Jenže volič-intelektuál nemá disciplínu. Navíc je váhavý. Pokud je liberální strana slabá - jako že v Česku jsou - pak může zachytračit a podpořit silnější pravicovou stranu. Čistě pro pocit, že svůj hlas nepromrhal," říká sociolog Jan Hartl z agentury STEM.
Váhavý volič-liberál měl do letošního března složitý výběr. "Praly" se o něj všechny čtyři strany.
"To nebylo šťastné," připouští i Werner Hoyer, šéf evropských liberálů (ELDR): "Jenže čeští liberálové jsou zapřísáhlí individualisté, mají problém vystoupit jednotně."
Strany si roztříštěnost českých liberálů uvědomily a na poslední chvíli sestavily společnou kandidátku se zbrusu novým názvem Unie liberálních demokratů.
Volební víkend ukázal, že to nezabralo. Stihl je podobný osud jako v předchozích volbách unionisty. Ti kandidovali pod nejasným a nezažitým názvem "Čtyřkoalice" a u voličů propadli. "Unie se na volebním lístku vlastně neobjevila," říká Petr Drulák z Ústavu mezinárodních vztahů. "Každý byznysmen přitom ví, že do značky se musí investovat a když už se investuje, stojí zato ji držet."
Proč si tedy liberálové dali nové jméno? "Neshodli jsme se, která strana by měla mít v názvu přednost," říká předsedkyně ODA Jiřina Nováková. "Některé jsou příliš neznámé, jiné naopak, ale kvůli tomu mají dost odpůrců."
To je i případ ODA. Svého času vládní strana, kterou potopila roztříštěnost a skandály se sponzorskými dary, byla ještě před rokem 1996 konkurencí ODS. "V roce 1996 nabídla voličům silný program. Ale nenašla lídra, který by ho uměl vysvětlit," říká Hartl.

Sázka na špatné lídry
Stejnou zkušenost má Unie svobody. V předčasných volbách v roce 1998 získala 19 poslanců ještě předtím, než měla jasno v programu. V roce 2002 se stěží přehoupla přes pět procent. Nyní jsou její preference dvouprocentní. "US-DEU se asi nikdy nepodařilo trefit se do správného vůdce," připouští unionistický poslanec Pavel Svoboda.
Jan Ruml či Karel Kühnl své konzervativní názory nijak neskrývali. Jediným liberálem v čele strany byla Hana Marvanová.
"Petr Mareš má nesporné lidské kvality. Ale uvěří mu lidé, když si stoupne a začne říkat, že rodina není modla, že jednotlivec je víc? Uvěří mu, když vystoupí proti kriminalizaci lehkých drog? Asi jen málokdo si řekne: O. K., my víme, že marihuanu kouřil, a ví tedy, o čem mluví," přemítá Svoboda.

Proč volit ústavu?
Naděje stran sráží i takřka nulová tradice. "Tato ideologie je málo zakořeněna a strany ji špatně vysvětlují. Voliči pak neví, proč hlasovat pro stranu, jíž jde hlavně o svobodu. Vždyť svobody jim zaručuje ústava a zákony," vysvětluje politolog Tomáš Lebeda.
Například ve Finsku, kde z liberální Strany středu vzešel nynější premiér, se partaje s tímto konceptem vyvinuly z tradičních agrárních stran. Silní jsou liberálové i v zemích Beneluxu. V každé z nich patří k hlavním politickým stranám.
Na stejné myšlenky ale slyší i ve Slovinsku. Liberálové jsou tam u moci několik let. "Máme obrovský potenciál. Program, vizi i svěží nápady," pochválil se v dubnu na setkání lídrů ELDR slovinský premiér, liberál Anton Rop.
V Česku zatím podobné sebevědomí nezabírá. Neslyší na ně ani mladí voliči, kteří podle průzkumů vyznávají liberální myšlenky víc než jiní. Jenže - a potvrdil to i tento víkend - podobně jako "volič-intelektuál", ani mladí se k volbám nehrnou.

Rögnerová se sice líbila, ale nikdo jí neznal
Senátorka Helena Rögnerová je příkladem moderní ženy, říkal předseda US-DEU Petr Mareš. Strana jí na post lídra vybrala dle průzkumu, podle nějž na lidi ze všech kandidátů působila svým vzhledem nejlépe.
Jenže: Když se měsíc před volbami agentura STEM ptala "Znáte Rögnerovou?", 47 % lidí řeklo Ne. Senátorka to vysvětlovala tím, že není každý den vidět v televizi. Průzkumům, které nedávaly US-DEU šanci, nevěřila. Odvolávala se na senátní souboj s Libuší Benešovou (ODS) před čtyřmi lety: "Preference hovořily v její prospěch a nakonec jsem zvítězila rozdílem 75 % pro mě a 25 pro ni." O víkendu ODS porážku vrátila. Ještě drtivěji.


LIBERÁLŮM VYKRADLY IDEOLOGII VELKÉ STRANY, říká politolog Drulák

Petr Drulák z Ústavu mezinárodních vztahů vidí příčiny krachu u českých liberálů ve dvou věcech: Spousta voličů vnímá jako liberální stranu ODS, a skutečné liberální strany jsou nečitelné.

hn: Čím to, že se liberálům ve střední Evropě nedaří?
V kontinentální Evropě byly liberální strany elitní, někdy i elitářské. Nebyly masové. Dnes doplácejí na nízkou účast ve volbách. Pro sociální demokraty nebo konzervativce to znamená ztrátu, pro liberály boj o přežití. Navíc, třeba s Unií svobody, je problém, že volič neví, co si myslet. A pokud ještě před volbami změní název, je to úplný konec.

hn: Existuje stát, v němž by se čeští liberálové mohli poučit? Jakási bašta liberalismu?
Asi Nizozemsko. Má dokonce dvě liberální strany. Jednak pravicovou VVD, jednak levicovou D66. VVD je pro minimální zásahy státu do ekonomiky, ale co se týče drog nebo třeba eutanázie je opatrná, u D66 je to naopak.

hn: Čím to, že to funguje?
V celém Beneluxu mají liberálové tradici. Na území dnešního Nizozemska, Lucemburska i Belgie dominovali politice už v 19. století. Tehdy to ještě nebyly strany, ale jako politická síla už se profilovaly. Dnešní úspěch liberalismu je podle mě hlavně v tom, že jej adoptovaly ostatní strany. Podívejte se, kdo dnes v Evropě není liberál. Například britští labouristé. Ještě v 70. letech byli radikálními socialisty. Velké strany liberálům zkrátka vykradly ideologii. Vzaly si z ní to, čím mohli oslovit voliče. To samé se stalo zeleným. Třeba v Nizozemsku sice mají stranu, která se jmenuje Zelená levice, avšak ta není zelenou v pravém slova smyslu. Taková strana, jejímž hlavním tématem je ekologie, totiž v zemi nemá šanci. Protože k myšlence životního prostředí se hlásí všechny tamní strany.
„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich