Volby Home English

MFD: Ježek o Šikovi

25. 8. 2004 - mfd-Tomáš JEŽEK, ekonom

Vzpomínka na ekonoma Otu Šika

Na počátku byla osudová náhoda. Šel jsem koncem září 1964 v uniformě vojína základní služby po Vinohradské třídě a potkal tam svého učitele z Vysoké školy ekonomické Milana Horálka (o 26 let později jsme pak spolu sloužili ve vládě Petra Pitharta). Ten mi navrhl, zda bych po vojně nenastoupil jako jeho asistent v Ekonomickém ústavu ČSAV, v oddělení, které se zabývalo výzkumem mezd. Ředitelem ústavu byl Ota Šik. Z karlínských kasáren jsem „hupnul“ rovnou do Kramářovy vily, kde se v říjnu právě pekla Šikova ekonomická reforma. Tehdejší hvězdy ekonomického nebe tu rozprostíraly další a další varianty textů svých kapitol po nepovlečených postelích, židlích a křeslech a já jsem sloužil něco jako spojka mezi nimi.

Nebylo by nic snazšího než povýšený úsměv nad naivitami tehdejších reformních pokusů. Dostal bych se však do role pilota obřího dopravního letadla, které denně létá z Ameriky do Evropy a zpět, a cítí se nadřazený nad Blériotem. Nebo do role afrického vytrvalce, který by se smál Zátopkovi, protože uběhne deset kilometrů o více než dvě minuty rychleji než on.

Ota Šik byl průkopníkem - a na to se nesmí zapomínat. Se svým týmem zahájil kritiku centrálního plánování a ukázal, že to není systém, který nemá alternativu, jak si mnozí mysleli (a možná myslí dodnes). Že tou alternativou není třetí cesta, to dnes víme stejně dobře, jako víme, že létat mohou i tělesa těžší než vzduch. Víme také, že zainteresovanost na mzdách nemůže nahradit zájem na zisku, že podniky musí patřit právnickým nebo fyzickým osobám, a ne kolektivu pracujících.

Profesor Šik však věděl dříve a sebevědoměji než jeho současníci, že alternativou centrálního plánování je trh, že žádný vševědoucí a všemocný plánovač nemůže existovat. Věděl, že mladí kolegové musí do učení na Západ, a hodně jich tam během té zoufale krátké doby počínající svobody koncem 60. let také poslal. I mě - do Ženevy.

Cítím vůči profesoru Šikovi asi takovou povinnost, jakou musí cítit každý běžec štafety vůči těm, kteří ji rozběhli. Čest jeho památce.