Volby Home English

HN, Kohout: Když účetní slučuje pojišťovny

16. 6. 2005 - HN

Premiér Paroubek názorně předvedl, jaký je rozdíl mezi účetním a ekonomem. A to na příkladu zdravotních pojišťoven. Účetnický pohled je jednoduchý: administrativně sloučíme pojišťovny do jedné jediné a ušetříme režijní náklady. Jak prosté.
Premiér Paroubek a ministryně Emmerová nejsou zdaleka jedinými vládními úředníky, kteří uvažují podobným způsobem. V 70. letech například japonské ministerstvo průmyslu a obchodu navrhovalo sloučit japonské automobilky, aby se ušetřily režijní náklady a bylo dosaženo větší konkurenceschopnosti. Naštěstí pro japonský automobilový průmysl se tak nestalo.

Pacient zralý na odpis
Pohled ekonoma je mnohem hlubší. Zkoumá podstatu vztahů, nikoli jen povrch. Z tohoto pohledu lze snadno zdůvodnit, proč je devět zdravotních pojišťoven lepší než jediná. A to velmi přesvědčivě.

Monopol kombinovaný s rozsáhlou regulací cen znemožňuje fungování trhu. Neexistence trhu automaticky znamená přídělový systém. Ten je synonymem pro nedostatek na jedné straně a plýtvání na straně druhé.

V socialismu se přídělový systém projevoval tak, že "neperspektivní" pacienti, na jejichž léčbu nebyly peníze, se nechali umřít. Zdravotnictví bylo levné a nikdo si nestěžoval, zvláště pak ne ti předčasně zesnulí. Zavedení alespoň částečně tržních podmínek do českého zdravotnictví v průběhu 90. let rychle přispělo ke zlepšení jeho kvality - a také ke zvýšení nákladů. Lidé se ovšem dožívají o 4-5 let delšího věku než v roce 1989.

Leckdo by si mohl pomyslet, že komunistická praxe nechat pomřít "drahé" pacienty je v prostředí demokracie vyloučená. Bohužel není. Je známou skutečností, že ve Velké Británii a v některých dalších evropských zemích se praktikuje stejný způsob financování jako u nás před rokem 1989. Méně se ví, kam až tento přístup může zajít.

Jedním z testů slušnosti každé společnosti je přístup ke starým a nemocným. Jak ale vypadá běžná praxe v čistě státem financovaném zdravotnictví? Britský National Institute for Health and Clinical Excellence (NICE) vydal směrnice upravující přístup ke zdravotní péči. Podle nich v případě, kdy stáří může "ovlivnit výsledky nebo rizika léčby", lékaři smějí praktikovat diskriminaci na základě věku. Jinými slovy, odepřít takovou metodu léčby, která by za daných okolností byla optimální.

Směrnice NICE hovoří o "ospravedlnitelných klinických důvodech", přičemž je věcí volného výkladu, co tato formulace znamená. V rámci přídělového systému může být "ospravedlnitelná" i diskriminace starých lidí na základě finančních omezení. Z hlediska kalkulace nákladů se tento přístup zdá být rozumný. Z hlediska lidského je šokující, že státní zdravotnictví považuje staré lidi za "zralé na odpis". Přitom táž směrnice výslovně zakazuje diskriminaci vůči kuřákům, obézním, homosexuálům, transsexuálům či etnickým menšinám - jejich diskriminace by zřejmě byla politicky nekorektní.

Snaha o nákladovou efektivnost je nezastíraná. Používá se koncepce QALY (Quality Adjusted Life-Years): přednost v léčbě mají pacienti, u nichž lze očekávat, že se dožijí delšího věku při vyšší kvalitě života. O tom, čí život je kvalitní a čí nikoli, ovšem nerozhoduje ten, koho se to nejvíce týká, tedy pacient.

Nejúspornější, či nejlepší?
Z hlediska ekonomického je diskriminace starších pacientů z větší části zbytečná. Účetnická snaha o optimalizaci nákladů je motivována především existencí rozpočtových omezení. Ukazuje se však, že v podmínkách relativně volného trhu jsou lidé ochotni dobrovolně vynaložit na své zdraví více prostředků, než když o výdajích rozhoduje státní úřad. Švýcarský systém konkurenčních zdravotních pojišťoven je drahý, ale podle naprosté většiny měřitelných kritérií lepší než státem spravovaný britský či dánský systém. Sen o levné a přitom kvalitní zdravotní péči je nesmysl. "Úsporný za každou cenu" neznamená totéž, co "ekonomicky optimální". Dobré zdravotnictví musí být drahé: kde se neutrácí dost peněz, tam je nutno utrácet pacienty. Tyto peníze by ovšem měly být vynaloženy co nejefektivněji, což je jedině možné v podmínkách konkurence. Ekonomické by bylo konkurenci posílit, nikoli ji likvidovat.
Autor je analytikem PPF
„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich