Volby Home English

ODjinud: Proč lidé volí komunisty?

2. 8. 2005 - ll

Vydáno v úterý 16. června 2005, z anglického originálu ( -zde- ) přeložila Michaela Viková

Nedávno jsem se účastnil konference v Praze, což byla moje první návštěva v postkomunistické zemi, nepočítajíc krátkou zastávku v Berlíně v roce 1991, kdy jsem byl ještě příliš mladý, abych dokázal ohodnotit, co jsem viděl kolem sebe. Praha je dnes nádherným městem, jedním z nejkrásnějších v celé Evropě.

Procházejíc jejími ulicemi jsem si představoval, jak tyto ulice mohly vypadat před několika lety, když ještě komunisté drželi moc ve svých rukou. Tyto domy rozličných pastelových barev mohly jen stěží před dvaceti lety vypadat stejně. Pražané mi říkali, že jejich město bylo velmi šedé. Lidé byli chudě oblečení a smutní.

Život bez svobody v područí komunistického režimu je jen polovičním životem. Pražané si to jistě pamatují. Jistě se poučili. Proč se potom stane, že velké procento populace podporuje návrat zpět ke komunismu?

Při rozmluvě s bývalým členem Mises institutu a jedním z organizátorů konference jménem Simon Billoe jsem se dozvěděl, že komunistická strana měla v posledních volbách více než 20% podporu. Dnes je druhou největší politickou stranou ve státě. Věděl jsem, že komunistické strany mají ve východní Evropě stále ještě velkou sílu a značnou podporu voličů.

Připadá mi ti velmi zvláštní a hledám vysvětlení. Proč někdo touží po zotročování? Proč lidé stále podporují komunistické strany?

U nás v Itálii také existuje komunistická strana. Její celé jméno zní Rifondazione Comunista tj. „Znovuzaložená komunistická strana“. Tradičně získává okolo 6% volebních hlasů. Ve skutečnosti má komunistické strany mnoho států, třeba Austrálie, Rakousko, Bangladéš, Brazílie, Kanada a další. Dokonce i Spojené státy mají komunistickou stranu (vlastně dvě).

Můžeme spekulovat že lidé, kteří dnes v Itálii volí komunisty, nemají žádné zkušenosti s totalitním státem. Lidé se honí jenom za nějakými fantasmagoriemi, nebo následují nějakého rádoby intelektuálského gurua. Možná, že jsou komunističtí voliči příliš mladí nebo naopak příliš staří na to, aby porozuměli důsledkům svého chování. Užívají si relativně vysoké svobody naší země, kde hlasování pro komunisty znamená rebelii. Kdyby věděli, co komunismus skutečně znamená, pravděpodobně by změnili názor.

Tento jednoduchý pohled na věc v Praze není možný. Lidé zde velmi dobře vědí, co je komunismus. Zažili ničivou sílu nerespektování soukromého vlastnictví ve jménu blahobytu. Komunismus znamená popření všech svobod. Tito lidé žili čtyřicet let touto noční můrou a jen nedávno se probudili.

Tak proč komunistům stále věří více než 20% všech Čechů? Co je hnací silou k hlasování pro komunistické strany v postkomunistických i ostatních zemích?

Zodpovědnost
Existuje mnoho možných vysvětlení, ale nejpravděpodobnější je to, že pro některé lidi je vidina toho, že budou sociálně zabezpečeni, přitažlivější než zodpovědnost, která plyne ze svobody.

Věřit v právo na osobní vlastnictví a svobodnou společnost znamená přijmout velkou zodpovědnost: co by měl dělat stát můžete udělat sami, nebo ve spolupráci s někým dalším, ale ne kolektivně. Povinnost padá na jednotlivce a každý je za své jednání zodpovědný. Jestliže uděláte chybu, zaplatíte za ni. Jestliže budete úspěšní, budete odměněni a budete si moci svobodně vybrat, jak se svým úspěchem naložíte.

V kontrastu s tím rozpínání státní moci vždy znamená útok na odpovědnost jednotlivce. Pod komunistickým režimem je zodpovědnost sama za sebe omezena. Čím víc se vláda tlačí do životů občanů, tím méně lidé cítí zodpovědnost za své chování. Politici, bankéři státní banky a soudci se nezodpovídají za své přestupky. Jsou nedotknutelní, žijí v imunitě, která je chrání před obviňováním z následků jejich chování během jejich funkčního období.

To samé platí pro politické úředníky, chirurgy státních nemocnic, pro učitele veřejných škol, atd. většinou všichni doplácíme na chyby způsobené zaměstnanci veřejné zprávy. Na chyby státu doplácíme skrze daňové poplatníky, skrze lidi poslané neprávem do vězení, skrze lidi zabité ve státních nemocnicích, atd. Nejen lidé, kteří si vydělávají svoje vlastní peníze jsou v rámci státu plně odpovědní sami za sebe. Firmy jsou zaplétány do stále větších a větších záchranných sítí státu, čímž se, ve snaze o přežití, stávají stále více a více závislými na pomoci tzv. „veřejnosti“. Velké firmy bojují za poklesy celních poplatků na dovážené zboží, a za jiné způsoby pomoci. Banky a obrovské letecké společnosti doufají, že budou uznány státem za “too big to fail”.

Jednotlivci jsou stále méně a méně zodpovědní. V Evropě vyrostlo mnoho lidí s představou, že jim stát něco dluží: práci, péči o zdraví, bezplatné vzdělávání, dovolenou, štěstí a záchranu z beznaděje. Lidé jsou vedeni k tomu, aby věřili že se stát vždy postará o jejich problémy a utiší jejich nespokojenost. Lidé jsou nuceni věřit tomu, že ať se stane cokoli (ztratí práci, onemocní, začnou být deprimovaní) je tu stát, který jim pomůže.

Zvrácený výsledek toho všeho je, že lidé již víc nenesou zodpovědnost sami za své chování. Toto všechno může být vysvětleno skrze koncept morálního hazardu.
Mechanismus pracuje následovně: na jedné straně zodpovědnost stáních zaměstnanců je přenesena na ty, kteří doplácí na jejich omyly (mezi jiným daňové poplatníky); na straně druhé daňoví poplatníci také požadují po státu převzetí jejich vlastní odpovědnosti.

Vše, co jsem dosud popsal, je vznik demokratického státu. Představme si teď stejnou situaci za komunismu. V tomto případě nemáme ani trochu zodpovědnosti ve vtahu mezi jedním a druhým subjektem. Zodpovědnost je jednoduše zrušena. Neexistuje žádné soukromé vlastnictví, tudíž je vše závislé na státu. Žádný jednotlivec není za nic zodpovědný.

Pokud komunistické nebo demokratické vlády byly u moci po několik dekád, je velmi těžké vrátit se znovu ke svobodě. Lidé si zvykli na záchranné sítě, na přenechání své vlastní odpovědnosti státu. Proces přerodu společnosti bude nutně velmi náročný. Nevíme, jak může vypadat proces transformace od společnosti, kde jsou jednotlivci odpovědni sami za sebe jen částečně (demokratické státy) ke společnosti, kde nese jednotlivec plnou odpovědnost sám za své chování (liberalismus), protože to dosud nikdy nebylo realizováno.

Státy východní Evropy ale nedávno zažily posun od společnosti, kde jednotlivec nedisponoval žádnou odpovědností (za komunistické režimu) ke společnosti, kde je jednotlivec již částečně zodpovědný za svoje chování (za demokratického režimu). Z těchto příkladů víme, že se není možné zodpovědnosti naučit člověka přes noc. Čím víc společnost ztrácí spojitost mezi příčinnou a následkem, tím víc škemrá o ponechání odpovědnosti na státu. Tento požadavek může být důvodem, proč komunisti stále získávají křesla.

Není snadné žít svobodně, když si už jednou lidé zvykli na otroctví. Vzpomínám na film (nemůžu si vybavit jeho jméno) o lidech, kteří byli po 40 letech propuštěni z vězení. Jejich znovuzačlenění se do svobodného světa, kde ostatní očekávají, že budete zodpovědní za to, co děláte, nebylo lehké. Stejně tak, když jste žili 40 let pod komunistickou nadvládou, je cesta zpět nepředstavitelně těžká.

Cesta od demokratické společnosti ke svobodné společnosti je srovnatelně obtížná.

Není podstatné se dohadovat o tom, že svobodná společnost daleko víc prosperuje. Mnoho lidí dnes říká, že prosperita není to samé jako štěstí, a tak se nabízí otázka, jaký je rozdíl mezi prosperitou a štěstím. Je zajisté pravdivé, že stale víc a víc lidí v západních zemích trpí takovými problémy jako jsou deprese a různé formy mentálních potíží, jako jsou problémy s přijímáním potravy (anorexie a bulimie), atd. nemám sice žádné statistiky, abych to dokázal, ale pravděpodobně je procento lidí trpících depresí ve Spojených státech, Švédsku a Itálii vyšší než v Nigérii a Indii.

Skutečně to nemusí být prosperita nebo závislost na státu, co produkuje deprese. Většina lidí v západních státech se narodila relativně bohatá. Chodili do školy do 18 bez toho, že by museli pracovat; potom šli pravděpodobně na vysokou, kterou ukončili díky státním penězům. Pravděpodobně si najdou práci (a nakonec získají úplnou kontrolu nad vlastním životem) ve věku 25-26 let. Je známo, že v Itálii mladí lidé žijí se svými rodiči déle, odkládajíce čas, kdy budou muset převzít kontrolu nad vlastními životy sami. Jestliže nemusíte být zodpovědní sami za sebe do 25, pak je už velmi těžké změnit tento zlozvyk závislosti.

Stejně tak lidé, kteří se narodili ve velmi bohatých rodinách postrádají úctu k získanému bohatství. Čím starší jsou tím více můžou pociťovat břemeno odpovědnosti za získané bohatství. Čím jsou rodiče bohatší a čím štědřeji jsou sami podporováni státem tím je pro ně obtížnější vést své děti k zodpovědnosti. Toto je problém, který není tolik rozšířený v chudých státech.

Demokratický vměšující se stát omezuje naši schopnost být přirozeně šťastnými tím, že z nás odnímá zodpovědnost za naše chování a prohlubuje způsob závislého života. Většina lidí je naprosto bez informací o fungování tohoto mechanismu, ale všichni jsme jimi ovlivňováni ve svém myšlení. V „socialisticko-demokratických“ zemích jsou lidé frustrováni z toho, že nežijí životy nad kterými by sami měli plnou kontrolu. Pracují, aby odvedli polovinu svého výdělku státu, aby se mohly zaplatit sny a omyly někoho jiného; ve stejnou chvíli však žádají, aby jejich vlastní sny a omyly byly zaplaceny ostatními. Tyto frustrující podmínky k životu patří mezi příčiny rostoucího počtu depresí v zemích, kde má hlavní slovo stát.

Tím stát sám vytvořil psychologické podmínky, které zapříčiňují stávající pokles populace, vedoucí k představě světa, ve kterém stát dělá vše, stará se o vše a drží každého v permanentní infantilní závislosti. Čím rozbujelejší stát, tím více korumpuje mysl člověka a kulturu společnosti.

Komunismus si můžeme si představit jako druh prodlouženého pobytu ve stále zaopatřeném domově po boku maminky a tatínka, kde jsou všechny věci a potřeby zajištěny někým jiným než jimi samými.

A teď pravdu o komunismu a státním plánování obecně! Skutečně nevedou k bezpečí a štěstí - k příjemným vzpomínkám na život pod ochranou našich rodičů - ale nařizování a zakazování, k šedivému stagnujícímu světu, postrádajícímu jakoukoli tvořivost a krásu, ke světu vypadajícímu jako Praha za starých časů a ne v současných dnech své slávy. Nechť se nikdy nevracíme zpět!!!
„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde