Volby Home English

np: Vícerychlostní stát

18. 10. 2005 - LiRA

na LI najdete i s tabulkou -zde-

Občas se v politicko-ekonomické debatě objeví poměrně převratná myšlenka, kterou můžeme nazvat „odhlášení služeb státu“, „secese“ nebo „vícerychlostní stát“. Její podstatou je možnost dobrovolného vzdání se takzvaných služeb, které stát poskytuje a současně individuální zrušení povinnosti na tyto služby přispívat. Tato myšlenka je pro mnohé jistě lákavá. U jiných však vyvolává značný odpor a ve veřejné debatě bývá umlčována stále stejnými argumenty.

Mezi základní námitky „volitelnosti“ státní služby patří nemožnost přesné kvantifikace objemu „služeb“, přijatých jednotlivcem, s tím související možnost chování „černého pasažéra“. Pokud selžou tyto argumenty, bývá uváděn problém omezení solidarity ve společnosti, neboli věta: „Odhlásili by se ti, pro které je výhodné zajišťovat si tyto služby soukromě, takže by nebyl dostatek zdrojů pro ty, kteří by v systému zůstali.“ Odhlédněme na chvíli od toho, že míra solidarity, problém černého pasažéra a kvantifikace objemu „služeb“ je otázkou diskuze a zkoumání. Existují významné názorové proudy, které se zabývají možností omezení „černého pasažerství“ a rovněž proudy, které upozorňují na to, že míra solidarity, potažmo přerozdělování ve společnosti, je vysoká a lze ji snížit.

Tyto debaty však v politické diskuzi mohou narazit na základní problém – pro určitou část voličů je výhodnější současný systém, který se otázku „černého pasažéra“ nepokouší řešit, a tím ji může použít jako zbraň proti liberalizačním návrhům. Pro další část voličů (prolínající se s částí předchozí) je současná úroveň přerozdělování výhodná a byli by i pro její zvýšení, ačkoli je prokazatelné, že toto přerozdělování má negativní dopady na svobodu a prosperitu.

Z uvedeného vyplývá, že secese je bez problémů možná pouze v případech, kdy by její zavedení nevedlo ke zhoršení situace žádného člověka. Je vůbec možné takovýto případ nalézt a popsat? Ano, je to možné. Jedná se o situaci nemocenských dávek. Celkové výdaje na nemocenské dávky byly v prvním pololetí roku 2005 ve výši 14 733 663 399,- korun ( http://www.cssz.cz/statistiky/nemocenska_2005.asp). Předpokládejme, že údaj za celý rok lze vypočítat vynásobením dvěma (i když to je spíše spodní odhad, neboť v podzimních měsících a zvláště kolem Vánoc roste nemocnost). Vezmeme-li údaj o příjmech z „pojištění“ MPSV za rok 2005 dle zákona o státním rozpočtu, získáme sumu 251 535 180 000. Podílem zjistíme, že výdaje na nemocenské dávky tvoří cca 11,7%. Je zřejmé, že nezávisle na výši příjmu a tím na výši odvedeného pojistného je poměrná část u každého plátce stejná. Každý z nás tedy platí 11,7% z 34% sociálního pojištění (8%zaměstnanec+26%zaměstnavatel), tedy cca 4% z příjmu, na výplatu nemocenských dávek nemocným (tedy někdy i sám sobě). Za tyto odvedené prostředky mu stát garantuje denní dávku nemocenské dle zákona.

Kromě státního „pojištění“ existuje i soukromé pojištění denní dávky. Od hrubého příjmu kolem 13 000,- měsíčně začínají být sazby denního odškodného při stejné měsíční platbě, jako státu, výrazně vyšší. Nebo z druhé strany, stejné denní odškodné lze u komerční pojišťovny pořídit výrazně levněji, než u státu. Podrobný přehled ukazuje následující tabulka.

Údaje o výši denní dávky: http://www.noviny-mpsv.cz/clanek.php?id=814 . Pro komerční pojištění bylo použito stejné výše denních dávek a měsíční sazba byla získána srovnáním několika tržních nabídek jako průměrná sazba za pojištění s takovou výší denní dávky.

Je poctivé říci, že většina komerčních pojišťoven má karenční dobu standardně 14 dní, při sedmidenní je pojistné vyšší. Na druhou stranu i stát dává za první 3, respektive prvních 14 dní, výrazně nižší denní dávky. Krátkodobá nemoc může být kryta z rezerv, případně při rozvinutí tohoto typu pojištění by jistě vznikly produkty s kratší karenční dobou. Navíc by zvětšením objemu pojistek jistě došlo k snížení jeho ceny.

Je rovněž pravdou, že pro pracující s nižším příjmem nevzniká žádná výrazná výhoda, někdy dokonce vzniká ztráta. Tito zaměstnanci by však mohli nadále využívat stávající systém, jehož udržitelnost by byla garantována jednak jejich „pojistným“, které by nadále platili (a které by zajišťovalo až 90% příjmu systému) a jednak určitým %, které by nadále odváděli i ti, kteří by vystoupili. Ten, kdo by vystoupil, by přestal platit řekněme 3,8% ze mzdy státu (nikoli celá 4%, aby byla zajištěna chybějící část dávek pro ty, kteří nevystoupí) a zároveň by pozbyl nárok na státní nemocenskou. Samozřejmě, že v případě dlouhodobé nemoci by získal nárok na sociální dávky. Z ušetřených necelých 4% by si mohl pořídit výhodnější soukromé pojištění, nebo vytvářet rezervy pro případ nemoci (každý by se rozhodl dle svého zdravotního stavu a věku).

Ačkoli tento návrh je minimálním krůčkem ke svobodě a obsahuje mnoho „socialistických“ předpokladů (solidarita s nizkopříjmovými, zajištění sociálních dávek pro každého), jeho síla spočívá v tom, že je při správném pochopení nenapadnutelný. Neexistuje jediná námitka, a to ani politická, proč tento návrh nepřijmout. Jakýkoli odpůrce by musel přiznat, že jeho cílem je zabránit možnosti volby, udržet parazitní systém jen pro zachování stávající složitosti a absurdnosti a zvyšování moci uchováním zbytečně objemného průtoku prostředků z jedné kapsy do druhé, případně do stejné. S takto rozpracovaným návrhem je velice těžké polemizovat, protože zlepšuje situaci všech, aniž by nesl jakékoli negativní
„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain