Volby Home English

Milujeme své politiky

23. 1. 2006 - mfd

Politika je svinstvo, politici smejčí jen svá koryta, kašlou na voliče, lžou...

Stručný výběr z obecně rozšířených názorů na správu věcí veřejných můžeme každý doplnit o další, stejně vášnivé a zaujaté. A přesto o sobě směle řekněme: My své politiky milujeme, my jim mimořádně důvěřujeme, vážíme si jejich myšlenek a moudrých rozhodnutí, spoléháme na ně někdy víc než sami na sebe. Že je to nesmysl?


Není.
Našinec se rád opírá o stát.


Jsme na něm nejzávislejší v celé Evropě. Do veřejných služeb dáváme nejméně soukromých peněz. Stát je zkrátka jistota, stát je bezpečí, stát to zařídí! A kdo je sloupem toho státu, kdo ho vede, píše zákony, kdo vybírá a rozdává naše peníze? Přece politici, od nichž by si leckterý člověk „kůrku nevzal“. Poslance máme po uklízečce za nejméně prestižní profesi u nás.

Divná věc se nám přihodila: politikům nevěříme, ke státu, jejž oni vedou, se téměř modlíme.

Politikům, které často viníme z neodpovědnosti, svěřujeme bez reptání na daních a pojištění ohromnou polovinu všeho, co vyprodukujeme. Loni o sto daňových miliard víc než předloni. Ani k manželce či manželovi tak velkorysí vždycky nebýváme.

Téměř tři čtvrtiny z nás touží, aby stát zmenšoval rozdíly mezi bohatými a chudými (náš stát příjmové rozdíly srovnává jak parní válec). Těm, kdo podle nás „lžou“, za něž se prý i stydíme, jednoduše věříme, že naše schopnosti, pracovitost, snahu odměří spravedlivě.

Myslíme si dále, že stát - dílem politiků, kteří „nemyslí na obyčejné lidi“ - se nejlépe postará o naše zdraví, děti a jejich vzdělání, o penze. Přestože investice státu do vzdělání patří (v poměru k HDP) k nejnižším mezi vyspělými zeměmi. Přestože penze, které nám politici garantují, rostou pomaleji než platy, srovnávají se podle pravítka a třicátníci netuší, z čeho na stará kolena budou žít.

Nabídne-li nám pár politiků, abychom na ně tak nespoléhali, abychom jim odevzdávali méně a například na penze si střádali hlavně sami, ošíváme se, brbláme. Věříme víc budoucímu státu, příštím politikům - asi budou moudřejší a osvícenější než ti dnešní. Vážně budou?

Ani k volbám nechodíme, jak nás ti politici (stěžujeme si) rozčilují, otravují a strany hrubě neuspokojují.

Připomínáme společně, my občané a politici, staré manžele: iluze vyšuměly, pomlouváme se, přesto spolu pevně spojeni zůstáváme. Je to pohodlné, žádná sláva sice, ale co kdyby jeden z nás neměl na účty...

Vzájemné, příliš pevné svázání není výhodné ani pro politiky, ani pro občany: od politiků hodně chceme, tudíž jsme s nimi hodně nespokojeni. Politici nám hodně slibují, a koledují si tím o velké odmítání.

Nejlépe to dokládá sociální oblast: dávky se rozšiřují na čím dál větší část společnosti. Už jen desetina společnosti žádné nebere. Čím dál větší část společnosti je tak s dávkami (a s politiky) nespokojená.

Budeme-li chtít od politiků méně, svěříme-li jim méně našich peněz, budou i méně ovlivňovat naše životy. A i důvodů spílat jim ubude. K vzájemné spokojenosti.

Divná věc se přihodila: politikům nevěříme, ke státu, jejž oni vedou, se téměř modlíme. Politikům svěřujeme bez reptání polovinu všeho, co společně vyrobíme. Ani k manželce či manželovi tak velkorysí vždy nebýváme.

JANA BENDOVÁ, mfd
„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde