Volby Home English

Privatizace a duch kapitalismu

26. 1. 2006 - hn

Dnes je výroční den: před patnácti lety začaly veřejné dražby "malých provozoven", takzvaná malá privatizace.
Idea vznikla po prvních demokratických volbách v létě 1990 jako reakce na netrpělivost společnosti, která si osm měsíců po revoluci přála vidět výsledky. Byla velkým divadlem a školou zároveň.

Razance, s jakou malá privatizace začala, rychle přesvědčila manažery státních podniků a jejich spojence na odvětvových ministerstvech, že s privatizací se to bude myslet vážně. Ze socialismu byli zvyklí na permanentní reformování a zpočátku si opravdu mysleli, že privatizace bude jen další z dlouhé řady planých reformních cvičení.

V čem byla "malá"
Uskutečnění myšlenky, že by bylo dobré začít privatizaci něčím menším a rychle proveditelným, se chopilo v srpnu 1990 asi dva týdny staré Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Všeobecně užívaný termín "malá privatizace" nepřesně naznačoval, že znakem této metody privatizace je malá velikost provozních jednotek. Ve skutečnosti se na vydražitele převáděla pouze některá aktiva - movité a nemovité věci. Ty byly v mnoha případech vskutku malé, převáděly se však také velké věci, jako například pivovar, který koupil Stanislav Bernard.

Jako jedinou metodu převodu majetku zavedl zákon veřejnou dražbu,ve vymezených případech dával možnost tzv. holandské dražby. Značná část veřejnosti měla tehdy pocit, že v dražbách se do hry dostávají když už ne peníze pocházející z trestné činnosti, tak jistě peníze získané nečestnými způsoby za starého režimu.

Patnáct let privatizace
Lidé měli příležitost na vlastní oči vidět nejen hru tržních sil, ale také řadu aktérů této hry. Mnohé z nich osobně znali jako ty, kteří si nezaslouží veřejný respekt, a mnozí svým chováním na veřejných dražbách byli živoucím důkazem jejich přesvědčení, že privatizace a trh vůbec je jen místo pro špinavé peníze a lidi beze cti.

I když ve skutečnosti převážná část peněz pocházela z úvěrů poskytnutých zejména Českou státní spořitelnou, Komerční bankou a Agrobankou, část peněz byla skutečně pochybná. Začít však privatizaci "čištěním peněženek" občanů by znamenalo trestuhodně promrhat energii společnosti v nekonečném veřejném obviňování.

Výkonným orgánem malé privatizace byly okresní privatizační komise. V krátkém období listopadu a prosince 1990 jich bylo třeba jmenovat 85, nalézt pro každou asi dvacet spolehlivých a odborně zdatných lidí, vybavit je jmenovacími dekrety a hlavně metodickými postupy, dojednat s bankou systém účtování... Komise měly za úkol vyhledat ve státních organizacích na území svého okresu provozní jednotky vhodné k privatizaci, pořídit jejich seznam, projednat jejich zařazení do seznamu se všemi zainteresovanými stranami, zveřejnit ho a pak organizovat veřejnou dražbu.

První dražba se pak mohla konat již 26. ledna 1991 v Praze v budově magistrátu na Mariánském náměstí. Ten den je památný, protože tehdy v Československu privatizace začala.


Přes víkend zavřeli...
Pokud vydražená provozní jednotka sloužila před dražbou prodeji potravin, povinností vydražitele bylo v prodeji potravin pokračovat. Okresním privatizačním komisím se většinou dařilo organizovat dražbu a předání přes víkend, takže prodejny potravin, ale i jiné provozovny, zavřely obvykle v pátek jako státní a otevřely v pondělí jako soukromé.

Příjmy z prodeje jednotlivých provozních jednotek se soustřeďovaly na zvláštním účtu ministerstva. Opatrnost v nakládání s příjmy zabudovaná v zákoně byla vedena makroekonomickou úvahou, že příjmy z privatizace nesmějí sloužit běžným výdajům státního rozpočtu a narušovat tak rozpočtovou disciplínu.

To byl významný rozdíl ve srovnání s režimem použití příjmů z velké privatizace, který rozhodování o nich ponechal větší měrou na vládě. Zákon o velké privatizaci totiž vznikal na rozdíl od zákona o malé privatizaci na federálním ministerstvu financí, které si naopak velmi přálo mít ohledně příjmů z velké privatizace co největší rozhodovací volnost.

Posloužily dobré věci
Příjmy z malé privatizace činily 30,7 miliardy korun. Jedna provozní jednotka se prodávala zhruba za milión korun. Příjmy z malé privatizace posloužily vesměs dobrým účelům: ozdravení ovzduší (6,1 miliardy korun), zkvalitnění technického stavu škol (tři miliardy), odstranění následků povodně na Moravě v roce 1997 (devět miliard), i na budování infrastruktury kolem Sazka Areny (jedna miliarda korun). Malá privatizace spolu s malou restitucí a zakládáním živností na zelené louce rychle obnovily třídu podnikatelů a daly základ k dynamickému růstu soukromého sektoru. Ten také spolu s devalvací koruny vysvětluje překvapivě nízkou nezaměstnanost na počátku transformační období. Autor, ekonom, byl ministrem privatizace v letech 1990 až 1992
„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain