Volby Home English

Blisty: Americké antiraketové základny v Evropě: Je docela jasné, proti komu

25. 5. 2006 - BListy

Blisty -zde-
Karel Dolejší

Informace o možnosti výstavby americké základny v ČR není nová. Ačkoliv jednání s Američany patrně probíhají již několik let, z politiků, pokud je mi známo, tento projekt delší dobu podporují pouze představitelé strany LIRA, která má zastoupení v Senátu. Teprve nedávno se k nim připojil lídr ODS Topolánek. Je však skutečně otázka, k čemu by základna mohla být dobrá.

Doloženo je, že Írán vlastní větší počet raket Šaháb-3 s doletem okolo 1.500 kilometrů, které Evropu ani teoreticky neohrožují. Rakety s delším doletem jsou ve vývoji, ale zdá se, že Íráncům se v tomto směru příliš nedaří a do velké míry závisejí na importu severokorejské technologie, jemuž lze poměrně snadno zabránit, nebo jej přinejmenším omezit na minimum.

Derivát severokorejské rakety středního doletu No-dong vyráběný v Íránu pod názvem Šaháb-3 unese tunovou hlavici, to však neznamená, že může být v blízké době jednoduše vybaven hlavicí jadernou. Jednak není vůbec jisté, v jakém stavu íránský jaderný program vlastně je - minulý týden se na BBC objevila informace, že hexafluorid uranu možná pochází ještě z čínských dodávek na začátku 90. let, nikoliv z vlastní produkce - jednak existuje řada netriviálních technologických problémů souvisejících s konstrukcí bojových hlavic raket, které by Írán musel ještě překonat. Kromě nutnosti zkonstruovat miniaturizované jaderné hlavice, kterou zmiňují Stanislav Kliment a Jiří G. Müller, je to například potřeba vyřešit účinnou ochranu hlavic před aerodynamickým ohřevem během letu.

Na rozdíl od konvenčních hlavic SCUDů plněných zpravidla odolným amatolem jsou totiž jaderné hlavice ohřevem snadno poškoditelné a zpravidla bývají vybaveny výkonným klimatizačním systémem. Testy íránských raket navíc podle expertů řadu let opakovaně selhávají proto, že se nedaří prostředek stabilizovat v sestupné části letu, takže během opětovného průniku do atmosféry dochází k jeho poškození až shoření. Pokud tento problém nebyl úspěšně vyřešen ani u raket Šaháb, tím méně je nutno se obávat raket s větším doletem, které dosahují vyšších rychlostí a jejich aerodynamické namáhání je tedy podstatně intenzivnější.

Máme si myslet, že případná protiraketová základna bude sloužit obraně Evropy, potažmo samotné České republiky? Kromě toho, že ohrožení starého kontinentu íránskými raketami je v tuto chvíli nanejvýš hypotetické, je tu ještě otázka, jak by byl útok pravděpodobný, kdyby k němu Teherán měl prostředky - a další, jak vážně to Američané s obranou Evropy vlastně myslí.

Protože američtí stratégové signalizují, že prostor strategických zájmů USA se přesouvá na Blízký Východ, chystají se do Perského zálivu přesunout celkem 70.000 svých vojáků nyní umístěných zejména v Německu. V zálivu se neplánují jen protiraketové základny, o nichž píší Kliment s Müllerem, ale připravuje se rovněž přesun strategických zásob konvenčních zbraní, které mají být během deseti let uskladněny v celkem pěti okolních zemích plus v jednom dosud nespecifikovaném středoasijském státě.

Kde jsou tedy primární cíle, které by Írán případně mohl mít v úmyslu zničit raketovým jaderným útokem? Má snad důvod investovat obrovské částky do mezikontinentálních raket, jejichž vývoj se až dosud potýká se spoustou technických problémů? A kolik bude mít za deset let hlavic, pokud jadernou zbraň navzdory mezinárodnímu tlaku i opozici významné části vlastní elity opravdu vyrobí? Tolik, aby se některé z nich snažil dostat do Evropy, zatímco v bezprostředním okolí budou kasernovány statisíce amerických vojáků?
Írán bude v tom nejhorším případě do desíti let disponovat desítkami kusů jaderných náloží. Americká válka s Íránem, pokud k ní přece jen dojde, by tedy neměla být evropskou válkou. Záleží ovšem i na tom, jak se nakonec evropské země k americké intervenci postaví...

A co se týče hypotetického ohrožení České republiky z ruské strany, je třeba mít na paměti, že rakety středního doletu, vůči nimž by snad protiraketový deštník mohl být do jisté míry účinný, byly zničeny na konci studené války. Studie jaderného útoku proti ČR tedy počítá s použitím letounových střel s plochou dráhou letu odpálených ze strategických bombardérů startujících z Kaliningradské oblasti. V případě takového útoku by nám protiraketová základna byla naprosto k ničemu. Nicméně: Byl docela logický cíl podobného útoku...

Z uvedených faktů ohledně amerických strategických plánů logistického zajištění je zřejmé, kdo se případně může obávat konvenčního střetu se Spojenými státy: Rusko to není, ale rozhodně je na mušce Írán. Velkou válku v Evropě USA evidentně v nejbližších deseti letech neočekávají, jinak by odsud svá vojska neodsouvaly. Pokud jde o Rusy, ve hře je ovšem nezodpovědná a nebezpečná snaha Američanů o dosažení převahy v oblasti strategických jaderných sil a možnosti beztrestného prvního úderu, kterou má podpořit i tzv. protiraketový deštník. Jeho smyslem totiž je - přes všechno opačné ujišťování - ochránit území USA před ruskými, případně čínskými, mezikontinentálními balistickými raketami.

Rusko už signalizovalo, že je schopno si podobnými snahami poradit, což v kombinaci s opravdu nejednoznačným hodnocením stávajících amerických protiraketových systémů nevyvolává (věcně vzato, odhlédneme-li od demagogické rétoriky) na straně Moskvy horší obavy než ty, že dojde k neuvěřitelnému plýtvání prostředky na pořízení zbytečných zbraňových systémů. Pokud však bude Rusko donuceno utrácet za drahé zbrojní programy, nepochybně se vynasnaží pokrýt velkou část nákladů zisky z vývozu strategických surovin. Co by to při nabídce snížené kvůli destabilizaci oblasti Perského zálivu znamenalo pro cenovou politiku vůči Evropě není třeba vysvětlovat.

To je tedy několik předběžných poznámek k nepochybně komplexnější diskusi o potřebnosti či nepotřebnosti antiraketové základny v ČR, kterou je nutno otevřít co nejdříve. I z nich je ovšem vidět, že přínos případného umístění antiraket v ČR je z hlediska českých národních zájmů mírně řečeno problematický.
„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde