Volby Home English

Liberálové podporují návrh C. Svobody

15. 8. 2007 - lira, mfd

TZ Liberální reformní strany - LiRA/LiberálovéČR
Liberálové podporují návrh C. Svobody
============================


Liberální reformní strana vyjadřuje plnou podporu návrhu C.Svobody na řešení vztahu státu a církví. Jeho návrh v sobě obsahuje potřebnou dávku REALISMU, POKORY a ODVAHY. Bohužel, tyto tři atributy se v české politice vyskytují v množství "menším než malém". Nechceme, aby jeho návrh byl zadupán do země pro malověrnost a nekompetentnost těch, kteří věc již 15 let mohli vyřešit.

Vyzýváme C.Svobodu, aby se nesmířil s odmítnutím a nezíská-li podporu ve své straně nebo vládě, aby návrhy předložil jako poslanec.

LiRA má ve svém programu od počátku ODLUKU STÁTU a CÍRKVÍ.
- Vraťme jim majetek a nechme je žít jak chtějí a umějí.
- Svobodná společnost potřebuje silné nezávislé instituce

____________________

Svoboda: Nebojme se konečně začít (mfd 4.8.007) Všichni katolíci (i státem placení duchovní), kteří pokládáme církev za své společenství, nechť bankovním převodem přispíváme měsíčně na život církve. Navrhuji částku jedno procento ze svého příjmu na potřeby církve.

Současný vztah mezi státem a církví u nás je podstatně určován tím, že obě strany očekávají od řešení vzájemného vztahu něco jiného. Církev vychází z pozice, že stát má právní, politický a morální závazek dořešit „dluhy z minulosti“, tedy zejména narovnat otázku majetku vyvlastněného komunistickou mocí po roce 1949. A stát, reprezentovaný především svým parlamentem, má bohužel většinově za to, že není zavázán k ničemu a že míra ochoty vztah řešit je přímo úměrná jen jeho velkorysosti. Obě komory parlamentu i vláda jsou suverénní ve svém rozhodování.

Výzvy k akci – a nic

To, že se dnes o řešení vztahu znovu (pokolikáté už) hovoří a podnikají se určité kroky, je dáno důvodem, který ve skutečnosti leží vně tohoto vztahu. Moc výkonná a zákonodárná jsou stále více pod tlakem obcí a krajů vyžadujících zrušit takzvané blokační paragrafy v zákoně o půdě a zákoně o velké privatizaci. Tato ustanovení brání obcím a krajům nakládat s majetkem, který by měl být předmětem církevní restituce. Zmíněné zákony předpokládají restituci církevního majetku. Jenže ta je v nedohlednu!

Na druhé straně obce a kraje mají pochopitelně zájem na dalším rozvoji a výstavbě například bytů, liniových staveb, komunikací, průmyslových zón a podobně, a proto potřebují s takovým majetkem nakládat. Zkrátka, obě strany čekají něco jiného: církev spravedlnost a stát zrušení blokačních paragrafů. A zrušení blokačních paragrafů, aniž by předcházely i následovaly další kroky, není – alespoň z pozice církve – projevem spravedlnosti. Politici zastupující stát zase dobře vědí, že u naprosté většiny voličů by takovými kroky žádné body nezískali. A tak se obě strany vzájemně vyzývají k akci a celkem pochopitelně se nic neděje.

Po více než desetiletých zkušenostech s děním v naší politice mám za to, že ani nová koaliční vládní komise vedená ministrem kultury k žádnému uskutečnitelnému řešení nedojde. V tom se nebude lišit od všech předchozích komisí. A biskupská konference v této otázce dosud, a možná z dobrých důvodů, jednoznačně nenavrhla jasné řešení tohoto vztahu, které by bylo zároveň řešením reálným a za nímž by před českou společností stála jako jeden muž. Čas přitom běží proti zájmu katolické církve a v čí prospěch – to je možné se dohadovat...

Je samozřejmě dál možné doufat, že Poslaneckou sněmovnou a Senátem i při existujícím rozložení politických sil projde spravedlivé řešení, to jest návrh zákona, jímž se církvi vrátí část jejího majetku podle jejího výběru a vyplatí odškodnění v řádu desítek miliard korun za veškerý nevydaný majetek. Přál bych si to! Ale co nebylo možné ani na začátku devadesátých let minulého století, když neprošel návrh na vrácení majetku ve Federálním shromáždění, stěží bude realizovatelné dnes. Neočekávejme modré z nebe. Dovoluji si proto vyjádřit svůj osobní postoj.

Podat si ruce

Především české katolické církvi se daří, jako se jí už dlouho nedařilo – pokud vůbec kdy. Je zcela svobodná a veřejná moc nesmí žádným způsobem zasahovat do jejího vnitřního života. Stát platí duchovní a nemá žádnou moc určovat jejich počet nebo kvalifikační předpoklady pro výkon jejich funkcí. Souhrnné mzdové náklady (včetně odvodů) činí ročně 600 milionů korun. Průměrně to vychází na 14,5 tisíce Kč na jednoho duchovního měsíčně, což je sice podprůměrná mzda, ovšem také prakticky žádná kontrola ze strany státu, který to platí. Kromě toho veřejná moc sice uboze, nicméně přispívá na opravu a údržbu církevních památek – a to nejen stát, nýbrž hlavně kraje a obce (jde ročně o zhruba 200 milionů korun).

Na druhé straně existují od státu kroky, které vzájemné důvěře neprospívají. Mám na mysli hlavně zbytečné obstrukce kolem smlouvy sVatikánem a zákon o církvích s jeho „kontrolními“ mechanismy vůči charitám či jiným církevně právním osobám. To je situace, která ve svém důsledku neprospívá nejen církvi, ale ani české společnosti. Je třeba si začít z obou stran důvěřovat, podat si ruku. Navrhuji tudíž následující řešení, které je třeba vzít jako celek a které vychází mimo jiné z nedávno ve Vatikánu potvrzeného dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v ČR (viz články 299 a 300).

1) Vnitřní život církve si budeme platit sami

Všichni katolíci (i státem placení duchovní), kteří pokládáme církev za své společenství, na kterém nám záleží, se sami rozhodneme bankovním převodem přispívat měsíčně na život církve. Navrhuji částku jedno procento ze svého příjmu na potřeby církve. Každou neděli v krédu mnozí z nás mimo jiné vyznáváme, že věříme v Boha, Otce všemohoucího, Ježíše Krista, vzkříšení těla, odpuštění hříchů, ale také říkáme: „... věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev...“ Církev je nám svatá. Tak ať je to vidět i tím jedním procentem!

Nebudeme čekat na stát, zda a jak nám tento pravidelný příspěvek daňově zvýhodní lépe než dosud. Nepotřebujeme stát, aby nám nový systém uložil zákonem. Nikdy jej nebudeme na nikom vymáhat. Uděláme to proto, že to se svou církví míníme vážně, že jsme ochotni se pro ni alespoň trochu zasadit a o jedno jediné procento svého příjmu se dělit. Devadesát devět procent příjmu nám každému zůstane. Učiníme tak hrdě a svobodně, jako zodpovědní dospělí křesťané. Tak to činili v prvotní církevní obci. Tehdy státní moc církev pronásledovala. Apoštolové by se načekali na svolení římské moci k financování jejich vlastního života. Nečekali a jednali.
A jejich nástupci čekají na rozhodnutí, které za ně nikdo neučiní. Místo čekání je třeba čin!

Všem se otevřou oči! Prohlédneme, kolik nás – katolíků – vlastně je a jací jsme. Uvidíme, jak bereme sami sebe a svou věc vážně. Solidarita a sdílení hodnot se stanou silnější realitou celé církve. Jen si představme, že nás jsou možná ne rovnou dva miliony (které se k naší církvi přihlásily při posledním sčítání), nýbrž aspoň jeden milion. Na bohoslužby dochází pravidelně kolem půl milionu katolíků. Jsem si jist, že v průměru od bohatého k nejchudšímu můžeme přispět 100 korunami měsíčně. A to jsem při zemi!

To může znamenat 50 až 100 milionů korun za měsíc, ročně pak 600 milionů až 1,2 miliardy korun. To je částka, s níž už se dá něco společně dělat. Předně – i při tom nejnižším výnosu – je to částka odpovídající kompletně mzdovým nákladům na všechny naše duchovní. A pokud bychom dokázali víc, pak lze pomoci potřebným za našimi hranicemi.

Konečně si díky tomu uvědomíme, že jsme dostatečně bohatí a že stát ke svému vnitřnímu životu nepotřebujeme. Jestliže nejsme tohoto schopni, pak si nestěžujeme na to, jak to s naší církví dopadá. V naší farnosti, tedy ve Lhotce v Praze 4, jsme již začali. Zatím to jde pomalu.

Věřím, že toto řešení biskupská konference přijme a předloží v krátké době způsob použití těchto prostředků, aby bylo na cíle obecné a také zbylo na potřeby ryze místní. A samozřejmě: že se dočkáme na celostátní i diecézní úrovni průhledného hospodářského výkaznictví, jak to žádá v článku 300 onen přijatý sněmovní dokument. Navrhuji, aby peníze byly poukazovány na účty farností a podle klíče, který by měla určit biskupská konference, by se měly přerozdělovat spravedlivě v celé církvi. Není času nazbyt. Rozhodnout se lze ihned a od října nebo listopadu 2007 se může celý systém spustit. Nejde o nic komplikovaného.

2) Česká republika je státem demokratickým

Stát má ocenit naše rozhodnutí vyjít novou cestou a realizaci této cesty umožnit. My učiňme první krok, kterým společnosti ukážeme, že nejsme závislí na státu, a hlavně, že na něm závislí být nechceme. Ale i toto řešení vyžaduje další nutná rozhodnutí. Právě proto by stát měl vydat majetek, který ještě drží. Tím se spojí zdroje pro dobré dílo. To znamená vydat pouze a jen majetek, který drží stát. Je mi jasné, že není možné vydat majetek, který po roce 1989 přešel do vlastnictví obcí nebo krajů. Při vydání není možné činit rozdíl mezi majetkem historických řádů a diecézí a podobně. Řešení musí být jednoduché na principu ber, anebo neber, ale nepřebírej.

Takový zákon připravit je snadné a jeho aplikace je možná. Tím bude učiněno – aspoň částečně – za dost právu a principu zmírnění spáchaných křivd. Myslím, že tato vládní koalice je na dlouho ta poslední, která může a chce takový zákon prosadit. Teď je právě tohle možné – a nesmí se žádat nemožné.

3) Stát není k menšinám malicherný

Stát jako gesto dobré vůle vůči všem církvím a jako podmínku nutnou k naplnění shora uvedeného prvního kroku bude pokračovat ve svém dosavadním příspěvku jako stát demokratický, jehož síla je právě v tom, že přispívá na život menšiny, která prospívá celé společnosti, a také jako gesto za křivdy spáchané v minulosti vůči církvi a její věrnosti jako celku hodnotám demokracie po celou dobu totality.
Současně v případě katolické církve bude tento příspěvek státu směrován naprosto rozhodující částkou do údržby církevních staveb a památek, protože jejich význam výrazně překračuje náboženskou užitnost: jde o hodnoty, které mají význam kulturní a skrze cestovní ruch i značný význam ekonomický pro celou společnost, nejen pro katolíky.

4) Stát nebude církev nesmyslně obtěžovat

Stát zruší diskriminační kontrolní ustanovení církevního zákona a vymezí svou kontrolní funkci výhradně na oblast kontroly použití finančních prostředků, které jsou vynaloženy veřejnou mocí na činnost charity. To je řešení jednoduché, realizovatelné ihned. K tomu nepotřebujeme žádnou vládní komisi ani další debaty. Takové řešení může být uskutečněno do konce tohoto roku. Nemusí se nic oceňovat, zkoumat, diskutovat. Pravda, jde o řešení pro partnery, nikoliv pro osoby závislé nebo osoby navzájem se podezírající. Je to řešení ucelené, které může napomoci novému typu vztahů mezi církví a státem. Pojďme jej uskutečnit. Pak můžeme s klidem říci: „Čest naší práci i zaplať Pán Bůh.“
„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich