Volby Home English

Kolik eutanazie? Víc. Anebo míň

21. 11. 2007 - ln

Zatímco si několik čilých politických podnikatelů buduje pověst snahou o legalizaci eutanazie, ta už je v našem zdravotnictví dávno zavedená. Přesněji řečeno nedobrovolná eutanazie. Jak zjistily LN, nejméně každý třetí pacient jedné královéhradecké kliniky zemře z rozhodnutí lékařů a situace na tomto pracovišti podle všeho není unikátní. Vskutku to vypadá, že diskuse o eutanazii může být užitečná, jak říká poslanec Boris Šťastný.

Jenže argumenty pro a proti eutanazii se nesetkávají. Finální argument proti má podobu tabu -brát lidský život je nepřípustné, tečka. O tabu se nediskutuje, to buď platí, anebo neplatí - a v tom případě je pak řeč o nebezpečí zneužití, souladu s předpisy EU a podobně, zkrátka o tom, jak zohlednit zájmy a maximalizovat užitek. A my žijeme v civilizaci, v níž žádná tabu neplatí.

Zato ale věříme obrázkům a hned po nich příběhům. Zkusme položit vedle sebe různé názory a neptat se, kdo to myslí líp - téměř nikdy nemyslí nikdo nic špatně - ale spíš kdo kam dohlédl. A co chceme. Nebo, skromněji, co je snesitelnější.

Tři hlasy, tři postoje

Nejdříve názory zastánců eutanazie:
„Pokud vlastnické právo znamená s majetkem nakládat, ale též se jej zbavit, pak přiměřeně je třeba přistupovat i k právu na vlastnictví života. (...) Připadá mi proto docela pikantní, že sice existuje zákonné právo zvolit si svého lékaře, tedy osobu, která můj život a vlastnické právo k němu zachraňuje, přitom však neexistuje právo se s pomocí třetí osoby (tedy třeba i onoho dobrovolně zvoleného lékaře) vlastního života zbavit. Přitom právo na nakládání s vlastním životem, tedy i jeho ukončením, mi intuitivně připadá řádově silnější než právo volby lékaře a mělo by být na úrovni práv ústavou zaručených a nedotknutelných.“
Tolik člen bankovní rady ČNB Mojmír Hampl v článku Eutanazie by měla být zaručena.

„Pro legalizaci eutanazie existuje mnoho dobrých důvodů jak morálních, tak praktických. Nastolení jasných pravidel umožňuje omezit excesy, zvyšuje důvěru mezi lékaři, nemocnými, jejich příbuznými a v celé společnosti. (...)
Morální pohled je zřejmý, každý je pánem svého života, své cesty ke štěstí. Neuvážené ukončení života je stejně zavrženíhodné jako hazardování s ním či se zdravím. Máme-li se navzájem respektovat, musíme akceptovat rozhodování druhých o nich samotných, i když s ním nesouhlasíme. Nabízejme druhým pomocnou ruku a alternativy v krizových chvílích, aby neuvažovali o (asistované) sebevraždě. Pokud však druhý člověk učiní svobodné, vážně míněné rozhodnutí, důstojně je respektujme a snažme se je pochopit.“
Mila Hamerský, předseda Liberální reformní strany.


A konečně ten, který je s eutanazií mediálně nejvíce identifikovaný, poslanec ODS a bojovník proti kouření Boris Šťastný:
„Zabývám se tím (eutanazií) proto, že jsem bytostně přesvědčený o tom, že neexistuje nic vyššího než svobodné rozhodnutí člověka o jeho vlastním životě. Není žádné síly, není to stát, není to hospic, není to příbuzný, lékařská komise, ministerstvo zdravotnictví, nejsem to já a nejste to ani vy, kdo by měl právo říkat člověku, jak rozhodne o svém životě. Já rozumím tomu, že hospicová péče s tímto tématem souvisí, a jsem strašně rád, že se diskuse otevřela. Ale člověk, který se rozhodne skončit se svým životem z důvodu nevyléčitelné nemoci, by měl od státu dostat šanci, aby toto své rozhodnutí mohl dokonat.“

Jiné hlasy, jiné postoje

Jako kontrapunkt nepoužijeme žádného integrálního katolíka, nýbrž někoho, kdo se za nic nezasazuje a netvrdí, že to s námi myslí dobře - zcela nekřesťanského francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. V jeho románu z roku 2005 Možnost ostrova líčí kronikář z daleké budoucnosti dobu, kdy se dobrovolný odchod ze světa začal prosazovat jako norma - naši dobu:
„Zošklivělé, zubožené tělo starců bylo ovšem už tehdy předmětem všeobecného znechucení, a bezpochyby právě letní vedra roku 2003, ve Francii obzvláště smrtonosná, způsobila, že si společnost začala tohoto fenoménu všímat. Starci se hlásí o slovo, tak zněl titulek v Libération den poté, co byla zveřejněna první čísla - v zemi zemřelo během dvou týdnů přes deset tisíc osob (...). V následujících týdnech tentýž deník uveřejnil sérii strašných reportáží dokumentovaných fotografiemi jak z koncentráků a popisujících agonii starců namačkaných ve společných místnostech, nahých na posteli, s plenami, sténajících po celý den (...).
,Scény nehodné moderního světa‘ - pojmenoval tu situaci novinář a neuvědomil si, že právě ony byly důkazem toho, že se Francie stala moderní zemí, že pouze skutečně moderní stát je schopný zacházet se starými lidmi jako s pouhým odpadem, že takové pohrdání předky by v Africe nebo v některé ze zemí tradiční Asie bylo nemyslitelné. Konvenční rozhořčení vyvolané těmito obrázky rychle vyprchalo a rozvoj asistované eutanazie - čím dál častěji také všeobecně schvalované - měl během dalších desetiletí problém vyřešit.“ Je to samozřejmě jen fikce, svérázné čtení naší současnosti. Dnes si ještě způsob, jak během dalších desetiletí problém vyřešit, můžeme vybrat. Možná.

Martin Weiss, komentátor LN
„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde