Volby Home English

LN slaví 20let

17. 1. 2008 - ln

U příležitosti dvacátého výročí obnovených Lidových novin přinášíme rozhovory s některými z jejich tehdejších tvůrců. Bývalý polistopadový šéf československé diplomacie Jiří Dienstbier je v pořadí pátým zpovídaným.

LN Očekávali jste tak mohutný a spontánní ohlas, když jste samizdatové LN připravovali?

JD: Za takové situace nemůžete vůbec vědět, jak věci dopadnou. To jsme nevěděli koneckonců ani v listopadu 1989. Když to Láďa Lis, který byl takový vybuchující kotel nápadů, poprvé řekl, Jirka Ruml se toho chytil a začal o tom neustále mluvit. Všichni jsme si říkali: bylo by to bezvadný, to se snad nedá uskutečnit v těchto podmínkách. Že se to nedá uskutečnit, není důležitý, důležitý je to zkusit. No a tak jsme to začali na podzim 1987 zkoušet. To málem vybouchlo, protože Zdeněk Pinc s Vítem, kteří měli dělat grafiku, si zvolili příliš ambiciózní přístup, no a protože to nešlo, tak to v poslední chvíli odřekli. Nastala kritická situace. Nejdřív se to řešilo tak, že se to přepisovalo na ty cancourky, Ruml se Zemanem to vystřihovali a lepili na maketu a ta se pak xeroxově zkopírovala. Ale to bylo na začátku, pak se to zlepšilo. Ale o tom já jsem moc nevěděl. Protože v té práci platilo, že každý má vědět pouze to, co potřebuje ke své činnosti. Nejhorší bylo, když se jim podařilo něco zmařit na poslední chvíli. Do poslední chvíle se to muselo utajit. Potom už to šlo samo od sebe. Byl jsem naprosto překvapen. Rozčilený estébáci mi při nějakém výslechu říkali: Vy říkáte, že toho děláte 300 až 400 kusů, jenom my víme o patnácti tisících. Ono to tak skutečně bylo. Takový šílenec Standa Penc, kterému tehdy nebylo ani osmnáct, si vzal výtisk a odešel s ním do Vodičkovy ulice do oficiální rozmnožovny a tam našrotil několik desítek kopií, což se mu dařilo při několika číslech, pak na to přišli. Tehdy už byly xeroxy v podnicích a sám jsem často koukal, u koho se to objevilo.

LN Byla nepřítomnost polemiky záměrem, či to pouze jaksi vyplynulo z provozu?

JD: Ony tam polemiky trochu také byly. Například polemika o Hrabalovi. To bylo dáno dobou a situací. Záměrem bylo co nejvíce informovat objektivně, seriózně. To byl vůbec problém, do jaké míry se má veřejně polemizovat, protože estébáci toho okamžitě zneužili. Oni se s tím snažili hrát, aby nás rozeštvali, poukazovali na to, že někteří jsme příliš agresivní a jiní zas jsou umírnění, a ty že by oni akceptovali. Což byl podvod, protože by neakceptovali nikoho.

LN Jak jste si dělili úkoly?

JD: Každý měl na starosti spíš nějakou rubriku. Třeba Rita Klímová tam psala pod pseudonymem Adam Kovář-Adam Smith. Všichni samozřejmě věděli, že je to ona, věděla to i policie. To nebyl pseudonym zakrývající autora, ale měl naznačit, jaké je smýšlení šéfa ekonomické rubriky. Protože se z dřívějška znala se spoustou lidí z ekonomických kruhů, tak získávala texty i informace od lidí z Prognostického ústavu. Ti se sice nepodepisovali jménem, ale přeci jen napsali. V roce 1989 se pak podařilo rozšířit spektrum lidí, kteří byli ochotni se podepsat.

Dařilo se i jinak. Třeba když tu byl Mitterand, tak se s Francouzi dohodlo, že Jarda Jírů půjde na jeho tiskovou konferenci a že ho tam Francouzi pustí, aby se tam dostal. A s tiskovým tajemníkem bylo domluvené, že ho vyvolá, takže když se Jarda ve svých 190 centimetrech vztyčil a oznámil: „Jaroslav Jírů, Lidové noviny“, tak to byl v sále šok.

Vynikající bylo, když přijela delegace helsinského shromáždění a já jsem dělal rozhovor s Karlem Schwarzenbergem česky. On trval na tom, že ho chce dělat česky, a na konci rozhovoru zdůraznil, že je Čech. Už tehdy měl potřebu říct, že je Čech. A pak mi říkali po listopadu Češi z Vídně, kteří byli většinou nějací chudáci anebo nijak zvlášť dobře situovaní, že když kníže a princ z paláce na Schwarzenberském náměstí zacházel mezi tuhletu českou komunitu, tak to bylo obrovské povzbuzení. Češství pro něj bylo základ jeho identity.

LN Jaké jste měl reakce od státní moci?

JD: Za celých dvacet let na nejrůznějších výsleších to v nich vybuchovalo. Říkali, nemyslete si, že bude nový osmašedesátý rok nebo něco takového. Ani oni, s výjimkami takových primitivů, jako byl Jakeš nebo Bilak, ani členové politbyra tomu systému už nevěřili. Jirka Kmoch, který byl v šedesátých letech v rozhlase naším šéfredaktorem a pak byl taky vyhozen, mi vyprávěl o Karlu Hoffmannovi, řediteli, který nás v těch šedesátých letech docela kryl. Až potom si uvědomil, že musí kolaborovat, chce-li být členem politbyra. Kmoch ho jednou potkal a říkal mu, Karle, prosím tě, jak to můžeš dělat? No a on odpovídal: Jardo, prosím tě, přece je lepší dělat za osmnáct tisíc měsíčně než za osmnáct stovek. A tohle byl člen politbyra, dvacet let prosím.

LN Co považujete na samizdatových Lidovkách za nejpřínosnější?

JD: Obrovský význam měl seznam jmen redakční rady. Podepsat se pod něco, co předem oznamovalo, že bude trvale působit, že je to dlouhodobá cílevědomá aktivita, to bylo důležité jak vůči režimu, tak i vůči společnosti. Každý z těch, kteří tam byli podepsáni, mohl snáze oslovovat lidi z takzvané šedé zóny. Díky tomu tam také přispívali.

LN Váš článek v čísle 10 LN z roku 1989 se jmenoval Má opozice program? Zdá se vám po těch dvaceti letech situace jasnější?

JD: Zpětně vysvětlovat tyhle věci vůbec nejde, protože musíte vycházet z konkrétní situace, v jaké jsme byli. Nikdo nemohl očekávat, že za rok bude Havel prezidentem a já ministrem zahraničí.
V květnu 1990 jsem měl přednášku na Harvardu a tam jsme seděli na večeři se všemi špičkami světové politologie, tam byl třeba Huntington, Nye, Gelb, a já jsem se jich v jedné chvíli zeptal, kdo z nich by před rokem předpokládal, že se tady takto sejdem, a oni se smáli a říkali, ani jeden, protože to bychom zničili svou vědeckou pověst.
„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde