Volby Home English

Jak to bylo s Koženým

20. 2. 2008 - lira

Soud s Viktorem Koženým má dva významy. Ten první, samozřejmě méně důležitý, je osobní: jsem rád, že bude konečně souzen člověk, který tak hrozně pošpinil a pokazil mou práci. Jeho stín mě stále pronásleduje a půjde za mnou až do hrobu. Ten druhý je, že mříže měly být pevné, ale nebudou. Budou jen papírové. Kdybychom to byli stihli včas, nemuseli ani američtí investoři ani ázerbajdžánští emitenti mít ani potuchy, že nějaký Viktor Kožený vůbec existuje. Takto se mohou plným právem cítit poškozeni nejen od samotného Koženého, ale i od neefektivní české justice a českých politiků, kteří mu ještě tleskali a dávali ho za příklad.

Česká vláda, jíž předsedal Petr Pithart, byla už počátkem roku 1992 silně znepokojena chováním Koženého a jeho kampaní, v níž držitelům investičních kuponů (takzvaným DIKům) sliboval do roka desetinásobek investované částky.

Jako ministr privatizace jsem proto v lednu 1992 požádal generálního prokurátora, aby zjistil, kdo vlastně Viktor Kožený je a jestli není jeho počínání v rozporu se zákonem.

Výsledek šetření generálního prokurátora samozřejmě nemohl být jiný než negativní. V té době žádný zákon, který by upravoval činnost investičních privatizačních fondů a podle něhož by bylo případně možné Koženého stíhat, ještě neexistoval.

Nula poena sine lege - není trestu bez zákona. Byl to dluh federálního ministerstva financí. Zákon nakonec přišel, ale s téměř ročním zpožděním. Začal platit až po skončení předkola první vlny kuponové privatizace, během něhož stihl Kožený všechny své DIKy ,,polapit". To, že zákon přišel pozdě, nebylo to nejhorší. Měl hrubou koncepční vadu, o níž odborní úředníci federálního ministerstva financí věděli.
Chyběl zásadní požadavek, aby byl majetek zakladatele a správce fondu přísně oddělen od majetku akcionářů, bývalých DIKů. Protože oddělen nebyl, mohl Kožený nakládat s majetkem akcionářů jako se svým. Tak byl položen legislativní základ tunelování fondů. Kožený byl heroizován i na Světovém ekonomickém fóru v Davosu jako ten, kdo zachránil kuponovou privatizaci před hrozícím nezájmem občanů. A nejen to. Kdo se opovážil o něm pochybovat, dostal známku nepřítele privatizace.

Rozhořčené pisatelky

Po jednom nedělním vystoupení asi tak v únoru 1992 v televizním pořadu paní Bubílkové a pana Černého, kde jsem lidi před Koženým varoval, jsem to také pěkně schytal. Nejhorší byly rozhořčené pisatelky vyššího středního věku. Cítily potřebu chránit chráněnce pana ministra financí. Viktor Kožený kuponové privatizaci nikterak nepomohl, pouze ji těžce poškodil. Kožený ale nebyl ani zdaleka sám, kdo majetek z investičních privatizačních fondů vykrádal ve prospěch svůj nebo spřátelených osob. Je dobře, že se ho spravedlnost snaží dostihnout, ale bylo by nespravedlivé, kdyby to měl Viktor Kožený schytat za všechny ostatní tuneláře.

Dokonce to vypadá tak, že česká justice je vděčná za alibi, které jí Kožený svým útěkem nabídl: odsouzen asi bude, ale jinak nemusí pohnout ani lístečkem na vrbě. Ostatní tuneláři vesele pobíhají na svobodě a tváří se jako spořádaní a úspěšní podnikatelé.
„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich