Volby Home English

Euthanasie v České republice - ano či ne

13. 3. 2008 - čro

(Terezie Jirásková 12.03.2008) V nemocnici Včera se v Senátu České republiky konal seminář s názvem Důstojná smrt. Pod záštitou senátorky Václavy Domšové, pod záštitou senátního klubu SNK spolu s Liberální reformní stranou. Z názoru řečníků, jimiž byli například významní lékaři a profesoři jako Vladimír Beneš, Pavel Klener či duchovní sociolog a psycholog Tomáš Halík zaznělo, že v naší laické i odborné společnosti panuje nejednotnost a nevyjasněnost pojmů.

Jedni hovoří o euthanasii a jejich jednotlivých typech rozlišení na aktivní, pasivní, nepřímou či asistovanou sebevraždu, jiní si, konkrétně významný lékař Vladimír Beneše, přejí změnu názvu z důstojné smrti, tak o ní hovoří navrhovaný zákon, o kterém budeme také hovořit, na smrt milosrdnou. Vystoupivší poslanec za ODS Boris Šťastný, který minulé léto téma legalizace asistované sebevraždy zahájil, se ve svém příspěvku Senátu nechal slyšet, že termín euthanasie je používán zjednodušeně, a to především ze strany médií. Otázky typu, zda má být legalizována euthanasie, jsou dle jeho názoru liché, protože v našem právním řádu je jeden typu euthanasie již uzákoněn a využíván. Jedná se o takzvanou euthanasii pasivní. Chybí mu také dostatečně dlouhá a věcná diskuse na toto téma a návrh zákon v tuto chvíli považuje za nezodpovědný.

Pojďme se v dnešním vydání Studia STOP pokusit rozplétat klubko nejasností panujících kolem tak křehkého a osobního vlastnictví, jímž je náš život. Nechme zaznít alespoň některé názory odborníků a dejme tak prostor hlubšímu porozumění otázek týkající se problematiky euthanasie. V úvodu dále nabízíme, kolik důležitých termínů, o kterých bude v následujících minutách řeč. Paliativní péčí se rozumí komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná člověku, který trpí nevyléčitelnou nemocí v pokročilém nebo v terminálním stádiu. Zabývá se utrpením, potřebami a kvalitou života a důstojností na konci života je nabízena umírajícím a jejím blízkým tam, kde prostředky běžných léčivých postupů, ale také síly a schopnosti nejbližšího okolí velice často selhávají. K termínu euthanasie nabízí odborná literatura toto vysvětlení.

Dobrovolnou euthanasii popisuje jako zákrok vedoucí k usmrcení pacienta, který je konán na jeho výslovné přání většinou z důvodu nesnesitelného utrpení, které nechce dále snášet.
Nedobrovolná euthanasie, tak je popisována tak, že pacient není schopen vyjádřit své přání ohledně euthanasie nebo jeho přání nebylo zjištěno, případně je toto učiněno proti pacientově vůli.
Dále aktivní euthanasie, tedy záměrné ukončení života pacienta lékařským zákrokem, nejčastěji se jedná o smrtící injekci.
Pasivní euthanasie znamená uspíšení smrti pacienta změnou některých z forem lékařské podpory a ponechání pacienta přirozeného způsobu nemoci a umírání. A následuje popis asistované sebevraždy. Tehdy lékař poskytne pacientovi informace a prostředky nutné k sebevraždě, například předepsáním smrtelné dávky léku. Slovníček uvedených výrazů, ze kterého jsem citovala, můžete také nalézt na www.umirani.cz, které provozuje občanské sdružení Cesta domů. V úvodu dnešního vydání nechme zaznít názor Tomáše Halíka, který se nebrání užití slova euthanasie, avšak klade důraz na vyjasnění pojmu.

Tomáš HALÍK, sociolog, psycholog
--------------------
Jedním z důvodu, proč dnes nepřistupovat k tomu zákonnému řešení těchto otázek, je právě ta nejasnost terminologie. Směšuje se tady stále řada věcí, jednak to, co se dříve nepřesně nazývalo pasivní euthanasií, to znamená, že je možné ustoupit smrti, že je možné neaplikovat určitou léčbu v případech, kdy není naděje, že ten pacient se může vrátit k vědomí a svobodě. A samozřejmě tohle to je za určitých okolností eticky přípustné, dokonce žádoucí. A samozřejmě je třeba ale vymezit tu odpovědnost lékaře, aby na jedné straně nemusel před takovým aktem utíkat do alibismu nejrůznějších zákonů. A na druhé straně, aby tady byla kontrolována ta možnost zneužití.

Druhá věc je takzvaná asistovaná sebevražda. To je, myslím, něco, co je morálně skutečně nepřípustné, protože člověk jistě má možnost spáchat sebevraždu, ale jestliže se rozhodne k tomu tragickému činu, tak lékař nemá být jeho spolupachatelem, nemá odpovědnost za ten tragický čin, přesouvat na lékaře, který je tu od toho, aby podporoval život, nikoliv smrt. A to poslední a nejzávažnější formou je takzvaná aktivní euthanasie, kdy skutečně lékař tím zásahem ukončí život člověka, a to je něco, co je skutečně nepřípustné a na tom se, myslím, shoduje dneska naprostá většina lidí.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem vypovídají snahy našich zákonodárců a vlastně i volání určité části společnosti po tom, abychom měli takový zákon. Často se argumentuje tím, že vlastně nejdůležitější je svobodné rozhodnutí volně nakládat s tím, jak dotyčný a každý z nás svůj život bude ukončovat?

Tomáš HALÍK, sociolog, psycholog
--------------------
Já se obávám, že u některých zákonodárců jde spíše o určitý populismus a také tahle ta touha spíš vypovídá něco o nedostatku náležité filozofické reflexe toho, co život je. To by byla samozřejmě velmi složitá filozofická otázka nebo ideologická otázka, jestli život je jenom jakousi komoditou, s kterou můžeme libovolně nakládat, kterou máme zcela ve své režii, anebo jestli je to dárek, který je spojen s určitou odpovědností a s určitým posláním, které má člověk naplnit až do konce. Ovšem tady se jedná o jinou otázkou, tady se jedná o roli medicíny, o roli lékaře, a to je ta důležitá věc, jestli lékař je především tím, kdo je vázán pečovat o život a zdraví tak, jak lékaři vždycky k tomu byli vázáni Hippokratovou přísahou a celou tou tradiční etikou, kde lékař je chápán především jako služba odpovědná, anebo jestli je pacient pán, klient, který si může poručit cokoliv a jestli lékař je prostě něčím, kdo tady obsluhuje bez jakéhokoliv etického zřetele. Samozřejmě je důležité, aby byla posílena i ta role pacienta, aby pacient byl partnerem lékaře, aby nebyl jenom objektem lékařské péče, ale druhý extrém by byl ten, kdy lékař se stává jenom takovým poskytovatelem služeb, obchodníkem se zdravím a dokonce i katem.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste ve své přednášce hovořil o tom, že na takové kroky nejsme připraveni, zejména z několika důvodů.

Tomáš HALÍK, sociolog, psycholog
--------------------
Obecně, je to věc strašně zneužitelná. Když se díváme na demografické trendy v celé západní společnosti, tak vidíme, že stále ubývá počet ekonomicky aktivních lidí, kteří se budou muset postarat o stále přibývající počet starých a nemocných lidí. K tomu přistupuje vzrůstající neúcta ke stáří, v archaických společnostech se stáří chápalo jako veliká hodnota, dnes se chápe jako handicap. Ten statut a úcta ke stáří je jiná. A v téhle té narůstající situaci, kdy může skutečně dojít k tragickému konfliktu generací, který bude ještě závažnějším konfliktem, než byly ty dřívější konflikty sociální, ekonomické, národnostní a tak dále, se může euthanasie stát strašlivou zbraní. A myslím si, že to uzákonění euthanasie je zvláště nebezpečné v naší společnosti, kde to mravní povědomí je skutečně velmi nízké a kde také vztah právní kultury je velice nízký. Uvést do života takovýhle zákon je skutečně nesmírné riziko.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka

--------------------
Tolik tedy úvodní názor sociologa duchovní i psychologa Tomáše Halíka. Nyní už vítám ve studiu své dva hosty, jeden bude po telefonu a jeden je přítomen ve studiu. Je tady se mnou právník, politolog a předseda Liberální reformní strany, pan Milan Hamerský, který je předkladatelem zákona o důstojné smrti.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Po telefonu je s námi ve spojení a věřím, že nás dobře slyší, Ladislav Kabelka, který je primářem Domu léčby bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna. Jeho specializací je geriatrie, paliativní medicína a léčba bolesti. A také na vás prozradím v úvodu, že jste spoluautorem knihy o paliativní medicíny. Dobrý večer.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Moje úvodní otázka je zdánlivě jednoduchá. Pánové, co pro vás osobně znamená dobrá smrt. Já poprosím nejdříve Ladislava Kabelku do Brna.

Ladislav KABELKA, primář Domu léčby bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna
--------------------
Dobrá smrt podle mého soudu je odcházení za situace, kdy mám pocit, že můj život byl naplněn, kdy mám pocit, že to, co se se mnou děje, mohu nějakým způsobem ve spolupráci třeba i s lidmi kolem mě kontrolovat, kdy nemám zbytečné bolesti, utrpení, které by nebylo vůbec zvladatelné, anebo minimálně vím, že jsou kolem mě lidé, kteří se nebo snaží se, aby se podařilo teda zvládnout. Tohle bych řekl, že je dobrá smrt ve zkratce z mého pohledu.

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Tak začíná to zajímavé, já bych úplně všechno, co jste řekl, podepsal, to znamená, nevím, asi bych k tomu ani nic moc speciálně nedodával, možná jen ten můj prvek jakési výrazné svobody a kontroly toho umírajícího, toho odcházejícího z života nad způsobem, jakým se to stane v přiměřené míře, samozřejmě život je hrozně pestrý a nemá smysl si myslet, že všechno máme pod kontrolou, ale jsou oblasti, které částečně kontrolovat můžeme, můžeme dlouhodobě se rozhodnout a možná bych přidal i to, že všichni víme, že umřeme, to znamená je to věc, o níž můžeme přemýšlet hodně dopředu, já jsem, mně je pětatřicet, takže je to věc, o které dnes přemýšlím a nemělo by to člověka úplně zaskočit a učinit ho bezradným.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě než vám dám větší prostor, proto jste samozřejmě přítomni ve Studiu STOP, tak si vyslechněte slova poslance Borise Šťastného, kterého jsem již zmiňovala v úvodu, ten také vystoupil na senátním semináři a já jsem s ním pořídila rozhovor, který právě uslyšíte.

Boris ŠŤASTNÝ, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky /ODS/
--------------------
Já si myslím, že je potřeba postupovat ve dvou následných krocích. Tím prvním by bylo, aby každý člověk měl možnost se vyjádřit do budoucna testamentem ve věci jeho budoucí léčby pro případ, že by neměl možnost se k tomu jakýmkoliv způsobem vyjádřit, ať už z důvodu, že by nebyl při vědomí nebo z toho důvodu, že by například jeho zdravotní stav to neumožňoval jiným způsobem, říká se tomu livingwell, takováto věc již nyní byla zapracována do věcného návrhu zákona o zdravotnických službách a je velmi velká šance, že tato změna bude do budoucna schválena. Je to jisté rozšíření práv pacienta, svobod pacient z hlediska jeho života a smrti.

Co se týče té druhé fáze. Tak já si dovedu představit, že za určitých specifických podmínek po dlouhé dostatečné odborné a celospolečenské diskusi by mohl vzniknout zákon o pomoci nevyléčitelně nemocnému pacientu, čili zákon, který by legalizoval takzvanou asistovanou sebevraždu. Není možné takový zákon předložit po půl roce, já jsem takovou diskusi otevřel v létě minulého roku, pokouším se jí i moderovat, je skutečně potřeba, aby ta diskuse byla široká, aby se všichni, nejenom média, ale i odborníci, veřejnost, politici se dostatečně seznámili s tou problematikou, a to bude trvat určitě několik let.

A samozřejmě pak je potřeba, aby takový případný zákon byl dostatečně provázán s ostatními klíčovými zákony. A tím myslím nejenom zmiňovaný zákon o zdravotních službách, který by měl nahradit zákon o péči o zdraví lidu, ale je to třeba i trestní zákoník, který bude velmi výrazným způsobem novelizován, v současné době přišel do Poslanecké sněmovny a neprošel ještě ani prvním čtením, všechny tyto normy je nutné velmi kvalitně provázat, a to v tuto chvíli prostě není ze žádných okolností možné.

Boris ŠŤASTNÝ, poslanec /ODS/
--------------------
Jasně odmítám veškeré typy aktivní euthanasie, to znamená, ty typy, u kterých dochází k aktivnímu usmrcení pacienta, ať už na jeho žádost nebo bez té žádosti jinou osobou. Současně říkám, že v této chvíli je potřeba rozšířit ten typ, který se nazývá pasivní vyžádaná euthanasie, kdy pacient může odmítnout léčbu i na období pro Futuru a současně říkám, že mám jasnou představu o tom, že je možné představit a předložit jasný konkrétní zákon o takzvané asistované sebevraždě, čili pomoci státu nevyléčitelně nemocnému člověku za určitých specifických okolností, ale nelze to udělat v této chvíli a to z jasných důvodů, které jsem zmínil.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste schopen v tuto chvíli říci ony specifické okolnosti?

Boris ŠŤASTNÝ, poslanec ODS/
--------------------
Samozřejmě by muselo jít o pacienta zletilého, příčetného, při vědomí, způsobilého k právním úkonům, taková žádost by musela být učiněna svobodně, musela by být notářsky ověřena a zejména by musela být opakovaná v průběhu určitého časového období. Dále by pacient musel splňovat některé další předpoklady, zejména jde o existenci nevyléčitelné závažné choroby, která by bezprostředně vedla k jeho smrti a která by mu způsobovala utrpení. V takovém rozhodování by měl hrát svoji roli i soud.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Poslední otázka, možná více osobní, vy si u sebe dokážete představit, že byste předem rozhodl o tom, za jakých okolností chcete umírat, třeba v této fázi, kdy jste mladý zdravý člověk?

Boris ŠŤASTNÝ, poslanec /ODS/
--------------------
Tak vždy je potřeba při takových rozhodnutích uvědomovat si současné poznání vědy a říkat si, jaké možnosti nám ta věda nabízí. Samozřejmě existují případy, kdy člověk po nějaké velmi závažné nehodě se může dostat do situace, že už dále jeho život nemá zjevně smysl, ale on nedokáže už sám o svém životě a o té léčbě rozhodovat, příkladem může být člověk v kómatu, který třeba by si nepřál, aby byl mnoho a mnoho let udržován na přístrojích, přestože jeho mozek nefunguje. V takovém případě, a umožňuje to i úmluva o biomedicíně, by měl člověk mít možnost v rámci testamentu své přání uplatnit a zdravotnické zařízení, lékaři by měli na něj brát zřetel. Já si dovedu sám u sebe samozřejmě představit využití takové možnosti.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená, když někdo nebude chtít takový testament sepsat, tak povinnost mít nebude?

Boris ŠŤASTNÝ, poslanec /ODS/
--------------------
V každém případě vždy jde pouze o možnost, která rozšiřuje přání pacienta, která rozšiřuje jeho svobodu v této věci, nejde v žádném případě nikdy o povinnost.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Uvedl poslanec za ODS Boris Šťastný. A jsme zpět ve vydání Studia STOP. Přítomni jsou po telefonu Ladislav Kabelka, primář Domu bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna. A právník a předseda Liberální reformní strany Milan Hamerský. Pánové, jak jste slyšeli, součástí zákona o zdravotních službách, o němž má příští týden rozhodovat vláda, má být možnost uložit u notáře testament nebo někteří tomu říkají takzvané livingwill, tedy jistou specifikaci, kdy si člověk do budoucna v případě závažného zdravotního stavu přeje být odpojen od přístroje a tak dále, tento dokument bude platit prý pouze v České republice. Co si myslíte, pane primáři Kabelko, o takové předběžné specifikaci konce vlastního života?

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Já moc děkuju za tu otázku, touto problematikou, rozhodnutí o tom, co se mnou má být za určitých poměrně velmi konkrétních situací, se naše jak etická, tak teď už i lékařská veřejnost začíná pomaloučku seznamovat a já jsem přesvědčen, že tato problematika sem má přijít, má přijít jak kvůli intenzivní medicíně, tak i kvůli následné péči a měli bychom o ní diskutovat a měla by mít jakýsi právní kontext potom do budoucna. To jednoznačně ano.

Myslím si ale, že se tato problematika bohužel podle mého soudu směšuje v problematiku euthanasie, to jsou dva odlišné nebo dvě odlišné skupiny situací a pojmů. Jedna věc je, jestliže dopředu rozhoduji o tom, že bych nechtěl být dlouhodobě ve stavu například kómatu nebo ve stavu, dejme tomu, udržování na přístrojích při pokročilém třeba neurogenerativní onemocnění. A druhá věc je, že mně jako lékaře nějaký zákon bude nutit, nebo aspoň jaksi morálně nutit, pokud to bude v zákoně a bude mě k tomu tlačit dejme tomu veřejnost, abych já jako lékař asistoval u sebevraždy toho člověka za předpokladu, že on bude chtít aktivně v takové situace usmrtit, odstoupení od léčby, to znamená nenasazení na ten přístroj a následné usmrcení až v době, kdy už na ten přístroj ten člověk je nasazený, nebo když ne na ten přístroj, tak na určitou léčbu, to jsou dvě trošku dost odlišné potom ve finále situace a pro mě jako pro lékaře naprosto nepřijatelná představa, že bych měl u takové situace, tedy, jinak řečeno, u asistované sebevraždy být tím asistujícím.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, my se právě v dnešním Studiu STOP pokoušíme o vyjasnění těch pojmů a doufám, že dnešní vydání přispěje i k tomu, aby si posluchači, kteří poslouchají Český rozhlas 6, právě dokázali oddělit třeba tyto dvě věci, o kterých vy jste hovořil jako že jsou každá něco zcela jiného. Pane Hamerský, vy jste právníkem, také předkladatelem zákona o důstojné smrti. Ještě chviličku, než vás poprosím, abyste vysvětlil, co vás vede vlastně k předložení toho zákona, vyjádřete se z pohledu právníka i osobního, co si myslíte o té předběžné specifikaci ukončení vlastního života, o tom testamentu a případně řekněte, jestli z toho plynou nějaké právnické problémy?

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Tak samozřejmě z každé nové věci plynou právnické problémy, to už je bohužel danost práva, že každá nová norma a až v průběhu času, až v průběhu praxe se ukáže, s čím vším dalším souvisí otázka dědictví, rodiny, zdravotních dosahů, to, co i zmínil vlastně tady můj kolega, že by takový testament teoreticky mohl ukládat povinnost nějakému lékaři něco vykonat, otázka potom výhrady svědomí těch lékařů vlastně neplnit to, co si v testamentu někdo požádá nebo má o to ..., jakoby do budoucna předjímá tu situaci, to, co i zmínil pan poslanec Šťastný, to znamená, že věda se velmi vyvíjí. Když někdo uzavře dnes testament, za deset let bude věda nepochybně jinde a bude velmi sporné, jestli ten člověk myslel tu situaci za deset let při tom technickém pokroku než jí myslel, když to podal.

Takže samozřejmě já jako liberál výrazně podporuji všechno, co, všechno, co posílí to práva pacienta, ale zase na druhé straně bych jako právník varoval před množstvím speciálních úprav na všechno možné a doporučoval bych jít cestou prostě jednoho zákona, který tuto oblasti nebo méně zákonů, které tu oblast upravují nerozporně, jak bude více norem, bude spor, která je nadřazená čemu, jestli má přednost trestní zákon nebo má přednost nějaký speciální zákon o důstojné smrti, takže až vláda ten návrh předloží, tak můžeme na to, můžeme na to reagovat, připomínkovat, ale obecně tato věc nebude po prvé v České republice, jestli tomu rozumím, tak i v Americe se používá, takže už s tím určitá zkušenost je a obecně bych to velmi podporoval.

Ladislav KABELKA, primář Domu léčby bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna
--------------------
Já ještě jsem chtěl vysvětlit svůj pohled. Livingwell považuji za rozhodování pacienta o určité formě léčby a lékařských postupů, to není rozhodování o tom, jak chci umírat v pravém slova smyslu, to je o tom, jestli bude použit určitý postup v době, kdy může být nasazen, anebo taky nemusí být nasazen, to znamená, kdy je zcela zřetelné, že obě dvě varianty jsou možné. Livingwell, to není o euthanasii, to je o určitých lékařských postupech a jejich aplikací v určité konkrétní situaci, takže sice říká pan Hamerský, že teda bychom měli, řekněme, stanovit jeden zákon a měli bychom se tou problematikou zabývat zjednodušeně, ale myslím si, že tak zjednodušeně až ne, livingwell s euthanasií souvisí spíš okrajově a je to jiná problematika.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano. Reagujete na něco, na co jsem se chtěla zeptat pana Hamerského, jak by si představoval, co vše by mělo být obsaženo v tom jednom zákoně, protože jsem úplně dobře nepochopila, jak by právě byly ošetřeny otázky livingwell a otázky a euthanasie, tak jestli mi to můžete vysvětlit?

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Samozřejmě. Tak jako dochází ke kodifikaci právních, právního řádu v České republice, nejenom nový trestní zákon, ale i třeba občanský. A lidé nejenom, myslím, že právníci sledují, že je snaha množství zákonů rušit a mít jeden velký kodex a zrušit třeba téměř obchodní právo.

Takže tohle je podobné. Já si myslím, že oblast, řekněme, tady té zdravotní péče, odcházení ze života může být jenom v zákoně, netvrdím, že to tak musí být, ale umím si velmi snadno představit, že ten náš návrh, který má dnes devatenáct paragrafů, může mít specifikaci, kde by to, co již dnes je vlastně povoleno nebo je legální, ta pasivní euthanasie byla specifikovaná, co přesně to znamená, to znamená vysazení léčby, otázky reversu a podobně.

A stejně tak i ten livingwell, protože to, co říká můj kolega, je jeho představa, jak by to mělo vypadat, ale jsem si jist, že jeho představa, jak by to mělo vypadat, není podkladem vládního návrhu, on ho nezná, já ho neznám, takže musíme počkat na to, co skutečně bude napsáno, co skutečně bude obsahem této normy, protože to, co on říkal, já bych s tím souhlasil, ale víme, že někdy představa a potom konkrétní návrh vypadá odlišně.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane primáři Kabelko, můžete se k tomu vyjádřit a také více říci něco k užívání pasivní euthanasie, pokud já jsem dobře porozuměla, tak podle slov poslance Borise Šťastného je to vlastně zcela legální záležitost a já jsem si dovolila využít jistou definici, tak pokud jste jí slyšeli, jestli můžete třeba něco upřesnit nebo případně vznést nějaké námitky proti té mojí definici pasivní euthanasie?

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Tak začnu teda tou pasivní euthanasií, respektive začnu negací toho pojmu trošičku, nelíbí se mi, popravdě řečeno, nelíbí se mi proto, že vnáší zase souvislost odstoupení léčby k euthanasii a navíc teda pojmem euthanatos, tedy dobrá smrt, s aktivním zabitím člověka, situací, kdy možná myslím si, že z pohledu paliativní medicíny a toho, co mám dělám, jsem přesvědčený skoro o tom, že ta problematika je natolik široká psychosociální, spirituální a i ta medicínská v době, kdy člověk odchází z tohoto světa, že říci, že to, že mu usnadníme aktivně, tedy euthanatos, použijeme dobrou smrt vlastně ve formě nějakého cizího postoje, takže to není správné.

Podle mého soudu pasivní euthanasie je pojem naprosto přežitý, nepoužívaný už v oblasti lékařské etiky a takhle si myslím, že to je správně, jako lékař to sám taky cítím, měli bychom skutečně hovořit o pojmech odstupování od neúčinné nebo neefektivní léčby a měli bychom se bavit o tom, co to ta neefektivní léčba je, jestli má smysl od té léčby ustupovat, musíme jít do jednotlivých lékařských oborů a pokud pracujeme s kolegy v oblasti postgraduální a mediální paliativní medicíně, tak se u neonkologických onemocnění, je to obrovské téma, onkologie už s tím pracuje několik let, ale i tak je to pro ně velice těžké, je to velice náročné nacházet ty konsensy a teď zrovna u nás na Hradě probíhá atestační kurz a přál bych vám slyšet ty diskuse mezi kolegy z různých oborů nad konkrétními případy konkrétních pacient, kdy který lék nepodat, kdy který postup nepoužít, není to jednoduché.

Tyto diskuse je potřeba vést. Tím musíme začít. Až toto budeme umět, a to odstupování od léčby se stane naším, řekněme, každodenním chlebem, který budeme se snažit důstojně pro toho pacienta zvládnout a budeme schopni o tom s ním komunikovat a samozřejmě, že s veřejností, tak pak si myslím, že možná může vypnout určitá skupina lidí, pro které, dejme tomu, i smysl, dejme tomu, asistované sebevraždy může existovat. Já jako křesťan a lékař ovšem říkám, že se toho sám nechci účastnit v žádném případě.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Můžete, prosím, ještě popsat, do jaké míry jste vaší zkušeností rozšířen, právě ten termín odstupování od neúčinné a neefektivní léčby, já, pokud si dobře pamatuji a jak si pamatuje i můj minidisk, který nahrával tu seminární diskusi, tak tam nezazněl tento termín ani jednou. Pane Hamerský, můžete mě když tak opravit, tak to je možná taky důkaz toho, a myslím, že tam byli různí odborníci, lékaři a samozřejmě hovořilo se tam o tom, že ty pojmy nejsou příliš jasné a jsou často směšovány, nicméně, řekněte mi, kdo užívá právě tento termín?

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Vím, protože pojem obor paliativní medicíny a léčba bolesti spojuje určité lékaře různých odborností, mimo jiné třeba i anesteziology, pro mě je to zajímavá zkušenost konfrontace s naprosto jiným typem oboru na první pohled a tam třeba tato problematika se rozpracovává velmi intenzivně, zvlášť v zahraničí, ale i u nás na některých pracovištích a je to problematika umenšování léčby minimalizované terapie, snahy najít konsensus tím, co je pro toho člověka v tu chvíli skutečnou léčbou, co jsou základní životní podmínky a co vlastně ovlivňuje kvalita jeho života a co ta kvalita života toho člověka je.

V oblasti /nesrozumitelné/ se toto třeba, myslím si, taky děje a myslím si, že určitou rezervu v tomto má celá široká problematika interní medicíny a v celé řadě dalších oborů samozřejmě, i chirurgická medicína se tady tomuhle tomu začíná věnovat a blížit, ale to je všechno cesta, já sám to pozoruji posledních pět, možná sedm let, kdy se tyto, tato témata vytahují a začíná se o nich pomaloučkou s trochou nejistoty hovořit. Tím spíš mně přijde, že tématika euthanasie, nebo respektive legalizace jakéhosi modusu euthanasie v tuto chvíli je naprosto nepřijatelná pro mě, aby byla rozdiskutovávána až na úrovni nějakého zákona.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano. Pane předsedo Hamerský, vy jste kýval hlavou souhlasně, že jste také neslyšel ten termín odstoupení od neúčinné a neefektivní léčby, tak jestli k tomu chcete něco dodat, samozřejmě dávám vám příležitost, ale myslím, že je ten pravý čas pro to, abyste se vyslovil k tomu, proč vlastně jste položili na stůl návrh zákona o důstojné smrti, podle senátorky Václavy Domšové, která jaksi zaštiťovala ten seminář, tak ta ve svém článku z 21. listopadu roku 2007, který nazvala "Euthanasie jako svobodná volba", mimo jiné napsala, že každý člověk by měl mít možnost svobodné volby i v této věci, tak mě zajímá, jestli to je ten hlavní důvod, kvůli kterému vy jste vlastně ten zákon připravili.

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Dobře, já začnu tím, tou úplně první otázkou, na semináři podle mě zazněl termín nepokračování, a to už je hra slov a hra o emoce, jestli používat pasiva nebo aktivní slova, to znamená odstoupení zní tak jako aktivně, že teda ti lékaři něco dělají, když to na pokračování působí, ano, už prostě bylo sezdáno, že to pokračování není účinné, není efektivní, že naopak být ozařován a prostě ztratit vlasy a tak dále, je prostě podstatně horší pro toho pacienta, když stejně jakoby ta nemoc neumožňuje nějaký dobrý průběh, neumožňuje vyléčení.

Teď to zásadní. Stejně jako na tom semináři, který jsem pořádal, jsem se dostal do takové zajímavé vlastně celkové defenzívy, kdy, kdy jakási převaha odpůrců, a já tomu rozumím a nechci přesvědčovat rozhodně věřící, že mají souhlasit s tímto návrhem, ale je mnoho lidí, kteří chtějí využívat tuto možnost a ty hlavní důvody, které nás k tomu vedou, jsou prostě cíle, definoval bych je jako cíle, to znamená, chceme posílit svobodu a jistoty toho jednotlivce.

Já tvrdím a nevím, jak to vidí můj host, ale tvrdím, že v České republice dnes lékaři svévolně, věřím, že na základě nejlepšího vědomí a svědomí možná na nějakých seminářích v Rajhradě diskutují určité postupy a ten pacient je nezná, jsou mimo jeho kontrolu, mimo jeho vliv a je to chyba. Tím chceme do toho vnést i pravidla, do té citlivé privátní oblasti, někdo říká tak cynicky, vůbec do toho nevstupujme, neřešme, nechme to prostě, ty bílé pláště to za nás nějak vyřeší. Další věc je samozřejmě vztah i pacienti - lékaři - příbuzní - státní orgány, tyto věci nejsou vyjasněny, já si myslím, že ta doba nazrála.

A lidé, kteří vyzývají k odkladu, říkají trpícím lidem, kteří umírají, máte smůlu, že umíráte teď, kdybyste umřeli až za tři roky, tak byste měli možnost, ale každý den umírají lidé v České republice, umře sto tisíc lidí ročně, každý den lidé, tisíce lidí trpí a já to považuji za cynické a trošku i bezcitné těmto lidem říkat, počkejte dva, tři roky, až budeme morálnější společnost, až vědecky dospějeme, až se vydiskutují. Poslední věc, co chci říct.

Úkol nebo cíl manažerský, který nemá termín, prostě neexistuje, takže pokud my bychom nestanovili si určité termíny, vláda si stanovuje termín, že do někdy předloží zákon, do někdy udělá určité opatření, tak by nikdy ta diskuse neskončila, protože můj kolega, /nesrozumitelné/ to zde řekl i další, oni pro to nikdy nebudou, to znamená, chtějí prodloužit diskusi, v níž už dopředu ví, že budou vždycky proti, takže ..., a my zase víme, že budeme vždycky pro, takže jde o to posunout tu diskusi už i k návrhu a snažit se proto získat tu většinu, která by umožnila takovýto zákon, který nemusí zdaleka všichni využívat, to bude využívat velmi malá menšina lidí trpící a tito lidé jsou odsouzeni dnešním stavem to utrpení si prožít do konce.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Můžete úplně v krátkosti shrnout, co je obsahem toho návrhu?
Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Ten návrh zákona jednoznačně vlastně chce posílit, samozřejmě počítá s pasivní euthanasií, ale chce posílit asistovanou euthanasii, to znamená, zatím to necháváme v režimu, že opravdu lékař je jeden z arbitrů v tom procesu, který řekne ano, tato choroba je skutečně nevyléčitelná, není to jenom deprese, není to náhlá reakce na nějaký sociální nebo nějaký nezdravotní problém, to znamená, tento člověk, který ještě je nějakým způsobem schopen sám, sám provést ten zákrok, tak ho vykoná, ovšem s pomocí lékaře, prostě ti lidé nechtějí skákat z mostu, ti lidé si nechtějí prostřelovat hlavu, ti lidé nechtějí, když se dozví, že mají špatnou diagnózu, to řešit prostě nedůstojně, to znamená, naprosto nosným zásadním principem je ošetřená právně solidně definovaná asistovaná sebevražda,

ovšem dáváme tam jako doplněk úplně nouzový i tu aktivní pro případ, že člověk dopředu požádal a skutečně je v kómatu, je ve stavu, kdy nemůže už sám provést ten úkon, nemůže sám vypít nápoj, tak v případě, že platí to, co před tím, to znamená, i ti lékaři, všichni ostatní seznají, že je to nevyléčitelný stav, že ten člověk trpí a on o to dopředu projevil zájem, tímto způsobem řešit, tak je to možné, vím, že to bude velmi odmítáno a může to být vypuštěno, ale je to prostě doplnění logiky té věci.

To, co podnikneme my, je to, že necháme odeznít tuto diskusi, určitě jsme pod jejím vlivem, určitě vyslechneme všechny ty argumenty, my je zvážíme, já věřím, že ještě budou následné reakce, s tím zákonem předpokládám, že především v oblasti pojmů zkusíme navrhnout nějaká řešení, která by snížila tu míru nejasnosti a potom požádáme senátory, aby se tím začali oficiálně zabývat, ne, aby to schválili, ale aby to dali do výboru, které by to mohly a dlouhodobě to může být věc měsíců, roků, i delší, začali projednávat a ta diskuse skutečně byla moderována tak, aby si jí neuzurpoval jeden pan poslanec, ale aby jí měl nějaké zákonodárné těleso.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka

--------------------

Pane primáři Kabelko, chcete přispět do diskuse a případně vznášet nějaké návrhy přímo Milanu Hamerskému tak, aby je následně zapracoval ještě do svého manuskriptu?

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Popravdě řečeno, já jsem vlastně svůj názor, ten základní řekl, podle mého soudu euthanasie není téma pro mě jako pro lékaře v tuto chvíli, pro mě je téma dobře pečovat o nemocné, mám proti panu poslanci a potažmo i dalším zastáncům legalizace euthanasie, aspoň myslím tím většině z nich, poměrně velkou výhodu, že znám svoje pacienty, že vlastně jsou, že jsem s těmi pacienty, že jsem praktik a že mi není moc blízká politická diskuse na toto téma, takže musím popravdě říct, že já se s problematikou euthanasie de facto nesetkávám v praxi, mám to štěstí, asi pravděpodobně jsem se skutečně za jedenáct let svojí praxe nepotkal s pacientem, jsme zhruba podobného věku s panem poslancem, nepotkal s pacientem, který by ode mě euthanasii vyžadoval, potkal jsem se spousty situací, kdy lidé trpěli, potkal jsem se situacemi, kdy mi bylo opravdu ouzko a přemýšlel jsem nad tím, co pro ně můžu udělat a mnohdy to vůbec nebylo lehké, nosil jsem si to domů a musel jsem s tím sám v sobě bojovat, ale, a to se děje pořád, to se děje celých těch jedenáct let, to se /nesrozumitelné/ lepší v tom, že člověk najde určité způsoby, jak se s tím dá pracovat, ať už medicínsky, tak i sám v sobě, ale mění se to.

Každopádně ale vím, že dneska umím těm lidem nabídnout jakousi alternativu a minimálně být s nimi, snažit se jim pomoci, takže pro mě euthanasie skutečně není téma, pokud lidé, kteří budou předkládat tuto problematiku, budou chtít diskutovat například s Asociací poskytovatelů hospicové péče, které jsem tedy členem, tak samozřejmě předpokládám, že tato diskuse může probíhat, podle mě téma je o tom, co můžeme pro tyto lidi udělat nejdřív, jestli můžeme něco udělat pro problematiku, nejenom paliativní medicíny, ale pro kultivaci, řekněme zdravotnického prostředí, zdravotní, teda potažmo i sociální péče nejenom u seniorů, ale vůbec u vážně nemocných lidí v České republice. Utrpení, ano, existuje, ale nemyslím si, že by mělo být důvodem k tomu, abych v tuto chvíli hovořili o euthanasii.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka

--------------------

Ano. I na tom senátním semináři se také hovořilo v tom duchu, že by se měl ten návrh odložit, že by měla nejdříve zaznít věcná diskuse, konkrétně lékař Vladimír Beneš navrhoval odklad tři roky právě z toho důvodu, aby se lépe rozvinula paliativní péče a také její pokrytí. Pojďme si nyní poslechnout názor praktického lékaře Bohumíra Šimka, který pracuje v Křemži, popisuje nemocniční realitu tak, jak jí sám poznal a dále se vyjádří také k otázce, co pro něj znamená dobrá smrt.

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
Pro mě dobrá smrt je jenom jediná, a to je umírání v kruhu rodinném. Dnešní realita je úplně jiná právě, ta je většinou tak, že prostě dědečka a babičku z horší rodiny pošleme do nemocnice a s tím eventuelně, že oni už se o vás tam postarají, ale dobře víme, že na to nemocnice připravená není. Není tam ani dostatek sester. Jestliže rodina nepomůže, tak dokonce tam často lidé umírají hlady nebo žízní.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte pro to nějaké důkazy, pro to tvrzení,

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
Já jsem jako na interně pracoval několik let, samozřejmě potom teda jsem dělal celý život praktického lékaře, to, co říkám, vím o čem mluvím.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobře. A kdy k tomu docházelo?

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
Tohle to samozřejmě vám nikdo nikdy nedokáže, to vám může říct jenom ten, kdo u toho byl. A občas dneska už se najdou lidi, kteří jakmile toto zjistí, tak i když jde třeba o stařičkou babičku, která skutečně je na odchod, tak kolem toho udělají, dneska už udělají velkej cirkus kolem toho, svým způsobem je to na místě, ovšem bohužel společnost na to nemá, aby se o ty lidi postarala, nemá tam ani sestry, to je to hlavní, takže když ta rodina tam nedochází, nekrmí ty bezmocný, kteří už nejsou schopni si podat ani to jídlo do pusy, nepodají jim tu vodu, skutečně je to tak, jak to říkám.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená, je to něco, čeho jste nebyl přímo přítomen, máte to zprostředkováno a není to způsobeno zlým úmyslem, ale je to způsobeno tím, že v té nemocnici, řekněte, o jaku nemocnici se jedná.

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
To vám neřeknu, v tohle to je v každý nemocnici samozřejmě, v každý bohužel, toto není jako obviňování někoho z něčeho, to je prostě, to je nedostatek personálu, ten personál prostě se o to nemůže postarat.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená z toho, co vy říkáte, tak ta kultura umírání v České republice není příliš valná, co se týče nemocnic ale jsou i jiná zařízení, je hospicová péče, domácí hospicová péče, to znamená, domníváte se, že je této péče málo?

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže

--------------------

Ano, hospic je právě k tomuhle tomu zřízen, je tam většinou vynikající, vynikající péče o toho pacienta, ale bohužel těch je strašlivě málo.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co si myslíte o návrhu zákona o legalizaci euthanasie v České republice, jsme na takový zákon připravení a je vůbec nutný?

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
No, já jsem přesvědčenej, že dokonce by to bylo špatně teda, to uzákonit, já jsem přesvědčenej, že vzhledem k tomu, že ta euthanasie je víceméně součástí medicínský praxe a vzhledem k tomu, že to podle mě teda je otázka vztahu mezi tím lékařem, pacientem a řekněme dárce života, normálně si většina lidí představí asi přírodu s jejími zákony, věřící si může představit Boha a Mojžíšovo desatero.

Tak v tomhle tom rámci jedině, kdy teda vlastně ten lékař to dělá s vědomím, že přestupuje tento zákon s vědomím viny, že vlastně tady ukončuje život a s vědomím vztahu k tomu pacientovi, že mu tento vztah větší než tady to riziko teda podstoupení vlastní viny, tak to je ta chvíle, kdy teda ta euthanasie je přijatelná. Ale nesmí být ten lékař zbaven i předem /nesrozumitelné/ těmi zákony.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Definujte ukončení života právě tak, jak se realizuje v našich nemocnicích?

Bohumír ŠIMEK, praktický lékař, Křemže
--------------------
No, tak pokud nebudeme mluvit o tom ukončení života tím, že není dostatečná péče a budeme jaksi mluvit o tom, že tedy se, řekněme třeba příklad, určitý lék se dávkuje a stále je nedostatečná ta jeho dávka, ta dávka se zvyšuje a ten pacient vlastně potom už dostává toxický dávky, ale tak, aby ten odchod byl bezbolestný, tak pokud je tady ten vztah mezi tím lékařem a pacientem takový, že teda je to vlastně určitý, určitý profit tohoto pacienta, s vědomím toho, že vlastně překračují ty přirozený zákony, tak pak je to možné.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hovořil lékař Bohumír Šimek. A vraťme se asi na posledních pět minut zpět do Studia STOP. Dnes si povídám s předsedou Liberální reformní strany Milanem Hamerským. A také Ladislavem Kabelkou, primářem Domu léčby bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna. Vy jste vyslechli Bohumíra Šimka, který má dlouholetou zkušenost, v současné době je praktickým lékařem, jak na vás zapůsobilo to, co říkal, je opravdu realita umírání v českých nemocnicích taková, to je samozřejmě otázka pro primáře Kabelku, také jsme se dostali k hospicové péči.

Já jenom posluchačům Českého rozhlasu 6 prozradím, že v současné době je na území republiky jeden hospiců, dvanáctý se staví v Čerčanech a bude otevřen na podzim, třináctý se začne stavět na jaře v Chrudimi. Tyto aktuální informace mně poskytla Eva Černá, která je ředitelkou Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče v České republice. Tak, jak je to s těmi nemocnicemi a je opravdu ta péče v hospicích o tolik lepší, anebo nesouhlasíte s názorem, pane primáři?

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Já bych řekl, že rozdíl nechci posuzovat takovýmto způsobem, jestli to je lepší nebo horší. Nemocnice má trošku jinak nastavený režim než hospic, mnohdy jiné cíle, je otázka, jestli to tak má být, je to otázka jistě i personálu, počtem, ale myslím si, že úplně primární je otázka filozofie práce lidí. A nemyslím si, že bychom v hospici, to znamená tím, že postavíme stovku nebo možná ještě více hospiců v České republice, tuto situaci vyřešili,

naopak si myslím, že bychom tak možná ještě dále tabulizovali umírání jako takové, spíš si myslím, že bychom o něm měli hovořit, měli bychom hovořit o jeho dalších, zdaleka nejen medicínských aspektech a že bychom se měli snažit o tom hovořit zdaleka nejenom na poli hospiců, anebo případně na tomto poli, mediálním, případně politickém, ale i na tom poli zdravotně sociálním, a to hodně do hloubky a v různých oborech musíme řešit komunikaci pacienta s lékařem. To, o čem pan doktor Šimek mluvil, to znamená, jakási důvěra, strach mezi lékařem, zdravotníkem obecně, ne jenom lékařem a pacientem a jeho blízkými, to jsou věci, které byly strašlivým způsobem narušeny za posledních možná dvacet i více let.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dejme prostoru panu předsedovi Liberální reformní strany Milanu Hamerskému. Vy jste jistě také velice pečlivě hovořil s odborníky, zkoumal realitu umírání v českých nemocnicích, počty hospiců, rozšíření paliativní péče. Máte opravdu dojem, že paliativní péče je užívána v takovém rozsahu, že je čas na to přicházet s takovým zákonem. Já vím, že vy už jste se toho trochu dotknul, nicméně jestli můžete ještě více upřesnit?

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Já si myslím, že ty věci spolu ne úplně souvisí, prostě představa, že jednou budeme žít v dokonalé společnosti, v dokonalé bohaté, kde budeme mít dost hospiců, rodiny budou hrozně ochotné se starat o umírající, prostě ta idealizace nějakého budoucího dokonalého stavu, kdy potom můžeme přijmout nějaké problematické zákony, protože už bude zbytek všeho okolo bude dokonalý, to se nikdy nestane, vždycky bude nějaká nedostatkovost zdrojů, bude málo hospiců, nebo bude málo lékařů, málo peněz a tak dál.

My musíme žít, žijeme v reálném světě. Já tvrdím, že každý den umírají nelegální euthanasií, svévolnou možná do deseti lidí, odhaduju to podle čísel z Belgie, takže si to nevymýšlím, prostě v zemi srovnatelné, deset lidí denně, rozhodli o nich svévolně lékaři a můžeme doufat, že to udělali v dobré víře.

Ten zákon má také právě lékařům sejmout z nich to strašlivé břemeno, kdy vidí toho trpícího a vlastně nemohou to vůbec s ním konzultovat, nezmínili jsme tady otázku heroické léčby, to znamená vlastně jakýsi opak té pasivní, to znamená lékaři dnes, aby byli kryti před příbuznými, před pojišťovnami, před soudy, tak nasazují a pokračují v léčbě, která destruuje toho umírajícího, ale jenom proto, že můžou říct, ano, my jsme nasazovali všechny ty možné léky, právně jsme kryti. Nebavili jsme se o tom, že opravdu dnes celá společnost se prostě profesionalizuje, neumíráme doma, neučíme se doma, chodíme k expertům, chodíme do nemocnic, čím dál víc a víc lidí bude umírat a samozřejmě potřebujeme i zpřísnit tato pravidla.

A pak chci říct poslední věc, demokracie obecně, a to je politicko-filozofické, co teď řeknu, vždycky se hodnotí podle úcty k nejslabším. A kdo už v té společnosti je slabší, než umírající člověk, na něhož zapomněla rodina, který je mezi experty, které nezná, mezi personálem, který se pravidelně střídá. A my mu chceme dát nějakou možnost, aby si to upravil, ten vztah, aby řekl lékařům - nechci euthanasii, chci ji za těchto podmínek, nebo nechte mi svobodné rozhodnutí, prostě ti nejslabší dnes umírají a trpí, protože určité profese i společnost má pocit, že to má čas, že to můžeme odložit.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane primáři Kabelko, mě by ještě zajímalo, hovoří se o trpících. Do jaké míry paliativní péče v současné době zmírňuje to utrpení. Vy jste v každodenním kontaktu s lidmi v terminálním stádiu života, potkáváte se s bolestí, anebo v bolestí, v uvozovkách.

Ladislav KABELKA, primář
--------------------
Rozebrat tady to, co to je vlastně utrpení na podkladě právě té společnosti, kterou před chvilkou pan Hamerský popsal, je velmi složité, opravdu se mění ta společnost, ale otázka je sice správně, ekonomický kalkul, který tady je naprosto cítit i v té politické diskusi se mi tam líbí velmi málo a bohužel si myslím, že je to o něm značně víc, než právě o té primární demokracii a dejme tomu, o tom svobodném rozhodnutí, hlavně teda chci říct, že já si myslím, že paliativní medicína umí utrpení mírnit akorát, že to ne vždycky je jenom v té rovině medicínské,

tam třeba někdy opravdu se dostaneme na úroveň, že musíme použít léčbu, která opravdu tomu pacientovi přinese třeba už potom bezvědomí určité, je to, těch situací je sice málo, ale jsou situace, kdy opravdu použijeme takzvanou terminální /nesrozumitelné/, ale to je zcela legitimní léčebná metoda, nejenom u nás a ne zdaleka jenom v paliativní medicíně, ale i v zahraničí, i takových situací je málo, ale jsou, myslím si, že jsou legitimní a je potřeba k nim dospět jakousi titrací a s poměrně dlouhým vývojem právě v kontextu toho vztahu pacienta a lékaře.

Milan HAMERSKÝ, právník, předseda LiRA
--------------------
Samozřejmě, působí to cynicky, ale právě nepřítomný pan Pafko, já jsem to zmínil na té konferenci prostě řekl, jak to je, on jeden člověk v České republice rozhoduje o tom, kdo dostane transplantovaná plíce, prostě těch, kteří by je potřebovali více k dispozici jich je méně, nikdo to rozhodovat musí, představa, že neexistuje rozhodování, existují,
samozřejmě já, který si váží lékařského stavu, chci snížit tu váhu, která je na vašich bedrech a přesunout jí na toho, kdo je ten arbitr, a to je ten pacient, ten klient, ten umírající. Nejste to vy, při sebevětší úctě k vám, vy nemůžete být konečným soudcem nad těmi lidmi, musí to být oni sami.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
--------------------
A to už je opravdu samotný závěr dnešního vydání Studia STOP, končíme ho názorem předsedy Liberální reformní strany Milana Hamerského. Za účast v dnešní diskusi děkuji také primáři Ladislavu Kabelkovi, který je primářem Domu léčby bolesti s hospicem v Rajhradě u Brna. Loučím se s vámi a přeji dobrou noc.

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich