Volby Home English

Nemocné civilizační principy ústavnosti

25. 4. 2008 - mfd

Český Ústavní soud svým rozhodnutím o zrušení třídenní nulové nemocenské bohužel předvedl jeden z nejzásadnějších a bezprecedentních zásahů do společenské legitimity reforem. Jak je vlastně možné, že ten nejvyšší arbitr, který by neměl nikdy dopustit skluz zákonných norem totalitárním směrem, dává důraz na něco tak malicherného, jako je opatření proti zneužívání nemocenské?

Navíc jde o instrument, se kterým se můžeme setkat v mnoha státech vyspělého světa, aniž by někdo hořekoval nad jeho ústavností! Vychází totiž z logiky jakéhokoliv pojišťovacího systému, který je v důsledku morálního hazardu a nepříznivého výběru vždy terčem zneužívání. Ona třídenní spoluúčast je prostě nezbytným bičem na ty, kdo si nemocenskou pletou s prodlužováním vlastní placené dovolené.

A v tomto bodě je skutečně zakopán pes a je nutno začít říkat politicky nekorektní věci. Z různých rozhodnutí našeho Ústavního soudu je čím dál zřejmější, že hodnotový systém většiny ústavních soudců je bohužel odchýlen ve prospěch etatistického a až příliš „anti-přirozenoprávního“ vnímání civilizačních hodnot. Zjednodušeně řečeno to připomíná srovnání, které před časem v jednom rozhovoru učinil kontroverzní Josef Mašín, když porovnával co do právně filozofické legitimity český Ústavní soud s americkým.

Hodnotovým zdrojem dnešních rádoby solidárních a regulovaných systémů sociálního a zdravotního pojištění je bismarckovský militaristický model, který ve své době začal lidem vnucovat solidaritu určitého typu. Jistě krásná myšlenka solidarity mezigenerační, zdravých s nemocnými a bohatých s chudými se během 20. století tak trochu zvrhla. Bohužel výstrahou nebyly ani dvě světové války a hladomory, které byly řízeny právě kolektivistickou myšlenkou státní ochrany jednotlivce před vlastní egoistickou vůlí.

Tento plíživý model sociální pseudoochrany lidí před sebou samými nám bohužel přetrvává až dodneška. Důsledkem není nic jiného než neuvěřitelný počet lidí, kteří si zvykli žít jako permanentní černí pasažéři a často se ani nestydí za svůj explicitní parazitismus. Experti na zdravotnické a sociální systémy moc dobře vědí, k čemu vede politika „vše pro všechny“, kde se všichni na „vše“ složí, aby mohlo být „vše“ populisticky prohlášeno za bezplatné. Těm, kteří pomoc skutečně potřebují, se jí nutně nedostává v potřebné míře, jelikož se o ni musí podělit s černými pasažéry a také se státními byrokraty.

Tato pomoc, na kterou si musí člověk počkat v anonymních frontách u anonymních byrokratických úřadů, je spíše pseudopomocí. Státní systémy vytlačily tu skutečnou soukromě-individuální solidaritu na okraj. Člověk v nouzi se tak stává obětí systému, který dlouhodobě devastuje sociální kapitál v rámci dobrovolných a skutečně solidárních vazeb mezi lidmi. A jen díky tomuto období diktatury individualismu je naše západní civilizace tam, kde je, a přečkala i skutečnou diktaturu státní pseudosolidarity a ještě něčeho horšího.

Současná vláda má před sebou velký oříšek.

Prosadila jisté reformy, které i přes svoje omezení vedou správným směrem. Tedy k individualizaci a privatizaci systémů pojištění a pomoci, posílení odpovědnostních prvků a implementaci běžných mechanismů proti zneužívání černými pasažéry -čímž třídenní neplacená dovolená bezesporu je.

Do cesty se jí však postavil někdo, s kým nelze racionálně soupeřit. Právní dějiny nám ukazují, že ústavní principy ne vždy souzní se skutečnými civilizačními principy. I malicherná nemocenská ukazuje, že buďto v české ústavě, nebo u jisté části ústavních soudců je onen civilizační soulad zákonů a principů zřejmě chápán jinak.

*** Tomáš Munzi, autor je ekonom Autor je podnikatel a externí pedagog na VŠE, spolupracovník IKHB
„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde