Volby Home English

Condi v Praze

8. 7. 2008 - aktualne.cz

blog JD -zde-

Bylo by milé přivítat Condoleezu Riceovou v Praze a ukázat jí krásy města. Ačkoli má jako pianistka raději Brahmse než romantiky, dala přednost kariéře politické před uměleckou. Ale její kulturní zázemí je nejen v americké politice spíše výjimkou. Říká se, že i v této pochybné administrativě se snaží o alespoň trochu kultivovanější politiku než jakou nabízí urbi et orbi Bílý dům. Bohužel se staví jen na několik hodin, aby podepsala obecnou smlouvu o americkém radaru. Možná, že má o tomto úkolu své pochybnosti, ale plní ho jako loyální státní úřednice. Mirabeau věděl, že „světová historie není morálním zákoníkem“.

Bushova vláda pospíchá. Zřejmě chce před svým odchodem zaznamenat alespoň malý úspěch, když už nic nesvede s tragickým dědictvím rozvráceného Středního východu. Iluze o nastolení demokracie v Iráku vojenskou intervencí nutně selhaly. Posílily pozici Íránu jako regionální velmoci, bez níž nebude žádné uklidnění v regionu možné. Invaze a její prodlužovaný neúspěch navíc znemožnily věnovat dostatek energie a prostředků na stabilizaci Afghánistánu, jehož stav pozorovatelé dnes považují za ještě horší než situaci v Iráku. Dobrodružná politika znásobila odpor k Západu v arabském světě a v rozvojovém světě vůbec a zpochybnila všude hodnoty euroamerické civilizace. Fukuyama se obává, že obnova důvěry může trvat dvě generace.

Ani podepsaná rámcová dohoda s Českem nedává systému zelenou. Zatím chybí druhá, prováděcí smlouva a jednání s Polskem se zadrhla. Riceová do Varšavy z Prahy nepoletí. Je proto sporné, zda o systému bude ještě rozhodovat Bushova administrativa. Pravděpodobné vítězství demokratů v listopadových volbách protiraketové obraně nesvědčí. Také Obamovi poradci, jak zjistil Financial Times, pochybují o celém programu protiraketové obrany, který už tak zatěžuje válkami přetížený vojenský rozpočet 11ti miliardami dolarů ročně. Obě komory Kongresu navíc vážou financování evropského projektu na potvrzení úspěchu zkoušek. I kdyby se to podařilo, výsledky mohou být nejdříve v roce 2010.

Washington Post vyjadřuje mínění mnohých politických analytiků, že „Bushova administrativa se řítí do zcela ukvapených a nákladných dohod s Českou republikou a Polskem“. Doporučuje přenechat tuto otázku příští administrativě také proto, že program je sporný i v těchto zemích a vytváří napětí v jejich vztazích s USA. Polská vláda nevěří na hrozbu z Íránu. Místo fiktivních hrozeb jí zajímá zajištění energetické bezpečnosti. A požadavky na obranu proti střelám krátkého a středního doletu potvrzují, že se v případě umístění raket chce jistit proti Rusku. Zoufalý nápad umístit v případě polského odmítnutí rakety do Litvy jen posiluje podezření Moskvy. Nelze předpokládat, že nebude reagovat, „v každém případě adekvátně“, jak to formuloval ruský velvyslanec. Může umístit rakety do Kaliningradu, podporovat jaderné ambice Íránu, posílit pozice ve střední Asii, připojit Abcházii a jižní Osetii (k čemuž nahrává už teď uznání nezávislosti Kosova). Přitom spolupráce Ruska a Západu je potřebná k řešení skutečných problémů dnešního světa, například terorismu nebo energetické bezpečnosti. „I za studené války měly naše vlády více důvěry a vzájemného respektu než nyní“, poznamenal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Také obě strany v polsko-amerických rozhovorech si stěžují na nedostatek důvěry. Nedůvěru k politice Bushovy administrativy a k bilaterálním snahám vnutit Evropě systém, který většina evropských zemí považuje za nepotřebný, je zbytečné připomínat. Nelze se klamat formální rezolucí bukureštského summitu, podle které se případný americký systém může stát součástí širšího systému NATO. Takový systém není na obzoru, protože Evropané a Kanaďané nechtějí vyhazovat peníze na nákladné hračky, jejichž smysl jim uniká. Středoevropská základna neřeší nic, pouze přispívá k novým závodům ve zbrojení.

Česká politika se proto pouští do hazardní hry, jejímž výsledkem bude stěží posílení vlastní bezpečnosti. Slíbená účast na společných vědeckých projektech je pozlátkem. V éře globalizace, otevřenosti světu a volného pohybu všeho od myšlenek a informací po kapitál, lze spolupráci navazovat i bez vlád a radarů. Vládní podpora je užitečná, ale nikoli nezbytná, dokážeme-li prokázat kvalitu, případně nabídnout ji levněji než jiní. V Bangalore lékaři popisují pro americké kolegy rentgenové snímky a daňoví odborníci počítají pro své newyorské kolegy daně tamních občanů. S internetem je jedno, pracuje-li odborník v sousední místnosti nebo tisíce kilometrů daleko.

Autorita České republiky v Evropě je už silně narušena kličkováním kolem Lisabonské smlouvy, eurofobními postoji prezidenta republiky a jeho následovníků a neustálým kverulantstvím, zastírajícím sváděním všech potíží na Brusel nedostatek vlastního sebevědomí. Místo budování silné pozice v evropské integraci, k čemuž bychom mohli využít i blížícího se předsednictví, zase hledáme ve vzdáleném silném dubisku berličky, které by nás měly podpírat při našem potácení na evropském parketu.

Můžeme být přáteli a spojenci Spojených států, ale partnery nemůžeme být jako Česká republika, ale jen jako aktivní součást Evropy. Evropa sice klopýtá na cestě k mocenskému postavení, ale postupně k němu směřuje. Pokud to nepochopíme, zařídí se bez nás a laskavě nám umožní potácet se na okraji. Condi nám to jako diplomat vysvětlovat nebude. Ale americké debaty, houstnoucí před blížící se změnou v Bílém domě, zdůrazňují orientaci na podporu silné Evropy jako nezbytného partnera a na – slovy Američana působícího v Praze – „novou formu komunikace založenou na moudrosti a emoční inteligenci“ (viz blog Peppera de Callier na Aktuálně.cz). Silová politika doprovázená invazemi a harašením raketami vychází po selhání neokonzervativních představ o americkém století z módy také na druhé straně Atlantiku.

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich