Volby Home English

Už nejsme zbabělci, Condi

9. 8. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Je veřejným tajemstvím, že Condolleeza Riceová coby studentka mezinárodních vztahů pohlížela na Čechy jako na národ zbabělců, který nenašel dostatek odvahy postavit se tváří v tvář dvěma nezrůdnějším ideologiím 20. století – nacismu a komunismu. Češi v pojetí mladé studentky dospěli k poznání, že v neklidné Evropě svoji státnost udrží, dovedou-li balancovat mezi často neskonale protichůdnými silami a jejich požadavky. Malý národ se pasoval na most spojující Východ a Západ, totalitu a demokracii. Zapomněl však, že po mostě se, jak to tak bývá, nejčastěji šlape…

Právě velkorysá hra na neutrálního prostředníka přetvořila poválečné Československo ve snadnou kořist sovětského Ruska, které o prostředníky nestálo. Invaze v srpnu 1968 a nastolení Brežněvovy doktríny stvrdily postavení státu v pozici bezpochybného přívěsku geopolitických zájmů Kremlu. Gorbačovým odstoupením od tohoto přístupu vyhlášeným v létě 1988 se faktický postoj ruské velmoci o sto osmdesát stupňů nezměnil…

Důkazem toho budiž odmítavá reakce Ruské federace na integraci střední postkomunistické Evropy do NATO v 90. letech. I když jelcinovská garnitura dala nakonec ke vstupu ČR, Polska a Maďarska do Severoatlantické aliance svolení, živelné nadšení na ruské straně nezavládlo…

Asi způsobilo nejednomu překvapení, když Putin obklopen neotesanými generály slovně zpohlavkoval Čechy a Poláky za vyjednávání s Američany o výstavbě protiraketové základny s antiraketami v Polsku a radarem na českém území. Česko i Polsko byly už několik let v NATO a EU, svoji prozápadnost nemohli manifestovat zdařileji.
Ve srovnání s členstvím v evropských a transatlantických strukturách základna USA vyznívá jen jako přirozený a logický postup. Ne pro ruskou mocnost hledící na rozdělení světa do sfér vlivu zastydlou studenoválečnickou optikou. Rusko uvažuje jako o potenciální državě o každém, kdo jí už někdy byl a nenalezl hmatatelné vojenské zastřešení u jediné velmoci, která Rusku může konkurovat a s níž žádný ruský generál i přes svalnaté řeči nemíní pokoušet štěstí. V zápase se Spojenými státy (a o tom v Rusku nikdo z pamětníků reálné bipolarizace v éře studené války nepochybuje) se štěstí může stát velmi vrtkavým…

Smlouva o radaru podepsaná 8. července je tak z tohoto hlediska přelomovým mezníkem nejen v česko-amerických vztazích, ale mnohem spíš ve vztazích česko-ruských. Moskva, ač nerada a s protesty, se musí smířit se ztrátou střední Evropy jako svého životního prostoru a naučit se jednat se svými někdejšími satelity jako se sobě rovnými. Nečekaně za to mohou zbabělí Češi, kteří vzdáleni tradicím předků přestali spoléhat na náhodu, vykašlali se na neúčinné lavírování a vzali osud do vlastních rukou.

A dáma v elegantním diplomatickém kostýmku si může do svého dívčího deníčku zapsat: Češi už nejsou zbabělci!