Volby Home English

Čína - nejistý spojenec

9. 9. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

V úterý 26. srpna ruský prezident Dmitrij Medveděv prohlásil, že se nebojí studené války. Dnes, po proběhnuvším summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, se seznamuje s nepříjemnou empirií, která otřásla zahraničněpolitickou vizí bolševického Kremlu. S Čínou.

Když v říjnu 1949 vyhlásil Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku, zdálo se, že mezinárodní komunistické hnutí dosáhlo úspěchu srovnatelného snad jen s Říjnovou revolucí, jež započala přestavbu Ruska v první komunistický stát. Pro Sověty bylo vítězství čínských komunistů v občanské válce s Čankajškovým Kuomintangem nečekanou a o to vítanější kořistí. Ne nadarmo upadly západní elity do deprese nad tím, jak si Stalinova říše impozantně buduje rozsáhlé panství od Pchjongjangu po Erfurt.

Západ se však v roli pozorovatele dopustil trapného omylu, když předpokládal, že tzv. východní blok udrží svoji jednotu. Režimy vyrůstající pod sovětskou kuratelou působily v podmínkách rozdílných kulturních a historických tradic. Navíc v řadě z nich (např. v Maďarsku a Polsku) byla myšlenka komunismu společensky nepřijatelná pro svázanost s poddanstvím vůči Moskvě, a tedy se ztrátou či výrazným omezením suverenity.

Po smrti generalissima v březnu 1953 se kontrola Sovětského svazu nad satelity začala pomalu hroutit. Proti pokusům o vyvléknutí z rudého jha zasahovala sovětská moc vojensky nejprve v Evropě. Svízelnější úkol ji čekal na Dálném východě. Maoistická Čína neakceptovala postavení řadového satelitu instruovaného moskevským politbyrem. Jednak na to byl Mao příliš sebestředný a pyšný, jednak Čínu tamní komunisté ovládli vlastním přičiněním bez valné podpory ze SSSR.

A byl tu ještě jeden, možná nejpřednější důvod tohoto postoje. Čína nezávisle na různých režimech a dynastiích, které jí vládly, neztratila své velmocenské aspirace, jež v dějinách dovedla naplnit. Sovětské Rusko vyvolávalo v čínském probouzejícím se drakovi strach z návratu do neslavné minulosti, kdy koloniální impéria Západu, Japansko a také carské Rusko srazily Říši středu na kolena.

Na rozdíl od intervencí Sovětů v Evropě, v čínsko-sovětských vztazích šlo hlavně o geopolitiku, ideologická dimenze byla upozaděna. Rozuzlením bylo sblížení mezi Spojenými státy a Čínou gradující návštěvou Richarda Nixona v Pekingu roku 1972. Amerika si opatřila (především zásluhou diplomatického umu Henryho Kissingera) relevantního partnera, Čína se vyvázala z dosahu sovětské vlivové sféry a studená válka se rázem stala tripolární. Číňané vyslali do budoucnosti jasný signál, že hájí pouze čínské zájmy a neuznávají trendy, které je výhledově ohrožují.

Zájmem Číny je udržení suverenity a územní celistvosti v absolutní rovině. Vyhlášení nezávislé Jižní Osetie a Abcházie podpořené Ruskem, podobně jako ustavení nezávislého Kosova s uznáním Spojených států, je pro čínský stát bojující s obdobnými separatistickými tendencemi v Tibetu a provincii Sin-ťiang nežádoucím precedentem.

Pokud Rusové na spojenectví s Čínou v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci nahlíželi jako na ekvivalent zvláštních vztahů Američanů s Velkou Británií v NATO, narazili. Mezinárodní pozice Číny je dnes silnější než za studené války. Vedle toho Rusko na síle po studené válce ztratilo.

Přesto experimenty s resuscitací studené války nejsou pro současný Kreml tím nejvhodnějším počínáním. Už jen proto, že poslední studená válka demonstrovala neschopnost Rusů uchovat si klíčové spojence.

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain