Volby Home English

Lekce z amerického radaru – evropská federace

13. 2. 2009 - npres

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Radarová sága se chýlí k závěru. Neustále vyzdvihovaná vůle Američanů ztotožnit protiraketovou obranu evropského prostoru se spojenectvím s Čechy se vytrácí s řemeslnou zdatností do říše neurčita.
Ještě pár let uslyšíme zvěsti, že rozhovory o osídlení brdských lesních samot pokračují a že se snad jen domýšlejí všemožné alternativy. Kdo má dostatek selského rozumu na to, aby porozuměl diplomatickým stanoviskům mezi řádky, dozná konec nadějí (či obav) vkládaných do zbudování radarové stanice.

Bez pozitivního přínosu však dotyčná kauza nezůstane. Pohlíženo s nadsázkou, diskuse, jež se kolem virtuálního radaru v českých podmínkách rozběhla, přispěla častější akcentací základních otázek po našem místu ve světě než sametová revoluce nebo vstup do EU. S radarem teprve si domorodý maloměšťák uvědomil, že nerealizuje svůj život ve vzduchoprázdnu. Svět byl náhle my a my jsme byli svět. Načechrané peří neomezených možností doplnilo závaží odpovědnosti, kterým si někteří v zoufalství zlomili vaz. Jiní se pokusili o úhybný manévr a pak marně kryli bezradnost pláštěm suverenity.

Radarová story vlastně odtajnila, co už mnozí (ne-li všichni) větřili nějaký ten pátek. Většinová společnost se otevřeného globálního prostředí děsí, nedůvěřuje mu a jakýkoli krok za rodný dvorek považuje za značně riskantní, až sebevražedný. Její strach se však usilovně snaží rozmělnit energická, ambicemi hýřící menšina, pro níž je svět jedna velká a nevyčerpatelná příležitost. Tak trochu v rozporu s demokracií coby vládou většiny je to zatím ona menšina, která svojí aktivitou udává pravidla hry.

Proto také průzkumy dokazující, že tu dvě třetiny, tu 75 % procent národa nesouhlasí s radarem, vyznívají absurdně. V médiích přeci nejdůrazněji vystupovali zastánci naší účasti na protiraketovém deštníku! Ano, neboť mlčící protiradarová většina nenalezla vážný smysl v psaní článků a pořádání mítinků na podporu vlastního názoru. Iniciativa Ne základnám zde představuje výjimečný extrém.

Své si řekli též politici. Především ČSSD zanechává po sobě stopy věrolomnosti a oportunismu. Ještě jako vládní strana jednání o radaru zahájila, aby následně v opozičních kabátech podkuřovala neznalým voličům frázemi hraného antiamerikanismu.

ODS si neodnáší o nic záviděníhodnější reputaci. Experimenty modrých zákonodárců směnit radar za Lisabon by měly pro příště sloužit jako poučení, že s mezinárodními závazky země se v civilizovaných státech nekšeftuje.

Hlavní lekci ovšem utržila Evropa. Spoléhat na laskavá gesta z opačného břehu Atlantiku, a přitom konejšit probouzejícího se ruského medvěda je osvědčený studenoválečný recept, který ale s pádem železné opony vyčerpal své možnosti. Od té doby získali evropští občané spoustu indicií, díky nimž mohou zvolit odpovídající řešení. Americké váhání s radarem, Putinovy mrazivé hrátky s plynem a jiné eskapády svědčí o tom, že nepostará-li se o Evropu žádná z velmocí stávajících, musí se sama Evropa velmocí stát. Hodina evropské federace uhodila!
„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain