Volby Home English

Suverenita státu versus suverenita osobnosti

20. 2. 2009 - npes

Euroskeptici se horečně činí, alespoň u některých ústavních soudů členských států Evropské unie. Nejen v České republice, nýbrž i ve Spolkové republice Německo se kritici Lisabonské smlouvy obrátili k ústavnímu soudu se žádosti o posouzení souladu smlouvy s ústavou. Argumentují tím, že smlouvou je překročena hranice přípustného převádění kompetencí Evropské unii v míře již ohrožující suverenitu členského státu. Kdo jsou tito odpůrci této smlouvy a jakým jménem se obracejí na ústavní soud?

V Německu jsou to poslanci jen jediné politické strany - Die Linke (Levice). Od této strany, vyšedší z německých komunistů, se tento krok dal nejméně očekávat. Nebylo tomu tak, že komunisté bojovali pod heslem: Proletáři všech zemí spojte se?
Z toho je vidět, jak se komunisté v Německu poučili - raději by byli sami v uzavřeném státě s konzervativci, než s jinými proletáři ve sjednocené Evropě. Dá se to také interpretovat i jinak: z mediálních důvodů bylo za vlády komunistů oportunní být pro internacionalismus a nyní pro (státní) nacionalismus.

Jedinci mezi poslanci využívají podání k ústavnímu soudu zejména pro přitažení mediální pozornosti ke své osobě. Mezi nimi vyniká v Bavorsku známý politik CSU a poslanec Bundestagu, Peter Gauweiler.

Hrozí značné nebezpečí, že německý ústavní soud dá euroskeptikům aspoň zčásti za pravdu a tím šance, že Lisabonská smlouva bude schválena, se zmaří. Co se pak stane? Asi nic. Evropská unie bude fungovat dál. Existuje však nebezpečí, že idea opravdové EU zůstane nenaplněnou ideou a dlouhodobě zájmy jednotlivých států mohou vést ke snížení až jakémusi ochrnutí akceschopnosti Evropské unie.

To by Evropu vrátilo zpět do roku 1965, kdy 30. června francouzský ministr zahraničí opustil společné jednání o cenách zemědělských výrobků, aby půl roku Francie praktikovala politiku takzvaného „prázdného křesla“. Protože tenkrát platil princip většinového práva, nehnulo se v EHS, předchůdci EU, nic. A kdo na to doplatil?
Samozřejmě obyvatelé členských států, neb Evropské hospodářské společenství muselo například odložit rozhodnutí o volném pohybu pracovních sil a o celní unii, která měla obyvatelstvu členských států, a samozřejmě také firmám, umožnit volnou migraci za prací a bezcelní pohyb zboží mezi členskými státy. Celní unie vstoupila v platnost až o dva roky později (1. července 1968), právo na volný pohyb pracovních sil (18. listopadu 1968) poté, co se státy členských zemí v takzvaném Lucemburském kompromisu z 29. ledna 1966 vzdaly principu většinového práva.

Příklad je ukázkou, že již před víc než čtyřiceti lety sobecké kroky jednotlivých států, v tomto případě Francie, neprospívají ani obyvatelům daného státu. Obyvatelstvu v EU je suverenita státu v podstatě lhostejná. Chtějí žít v klidu a míru, chtějí být akceptováni bez ohledu na své pohlaví, barvu pleti, národnost, státní příslušnost a náboženství.

Momentálně musí ústavní soudy v podstatě rozhodnout, co má přednost: zda právo jedince nebo právo státu. Stále ještě, a nejen v Evropě, platí známá teorie německého profesora práva Ambrustera, že právo státu má prioritu. Skutečnost, že prezident Klaus s takovým nadšením zastupuje právě teorii německého teoretika státního práva, nám ukazuje, že pro lidi u Moci má Moc prioritu.
„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde