Volby Home English

Vietnamec v Langrově stínu

19. 3. 2009 - npes

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Lidovými novinami vypátrané okolnosti trýznivého úmrtí Vietnamce z Brna podněcují zděšení. Jak se tohle může u nás stát? Kam až dospěje policejní svévole? Takové jsou některé otázky, které si většina (částečně v zájmu precizně odvedené úlitby dobrým mravům) položí při formulaci prvních dojmů nad způsobenou tragédií.

Vzdejme to pokrytectví. Koho smrt „cizáka“ doopravdy rmoutí a kdo jen finguje smutek? Není tajemstvím, že příslušníci vietnamské komunity v ČR trpí od počátku ústrky od většinové společnosti, nejviditelněji zachycenými v četných pokusech o imitaci přízvuku, se kterým nemalé procento Vietnamců používá češtinu.

Arogance vůči významné přistěhovalské minoritě nabírá na ubohosti při vědomí, že ti samí, kteří ji ocejchovali jako rezervoár deklasovaných živlů, po léta bez skrupulí navštěvovali vietnamská tržiště a dovoz levných pracovníků z Vietnamu oslavovali s vírou ve věčný hospodářský růst.

Kola blahobytu se globální krizí zadrhla. Vítaná pomoc se rázem proměnila v hlavní příčinu rostoucí nezaměstnanosti a kriminálních aktivit. Předsudky, zpravidla zakořeněné v černobílém vidění klamných vůdců ulice, si brzy osvojili politici. Za ukázkový příklad slouží Ivan Langer, u něhož přestala platit zřetelná hranice mezi ministrem vnitra vykonávajícím státní zájem a nezdravě sebevědomým, frajeřícím místopředsedou ODS.

Vietnamcův skon vyvolal hrůzu. Lusknutím prstů jsme se ocitli uprostřed nespoutané agrese, jejíž spirálu ne a ne zastavit. „Slušné občany“ brněnský exces znechucuje. Nemusel by. O chování bytnící mašinérie úředníků a policistů k menšinám žijícím na českém území se ví podrobně a dlouho. Jenže právě lhostejný či obojetný postoj „slušných občanů“ dovolil temným silám státu uvolnit ruce a v důsledku toho předvést dílo zkázy.

Neví-li Ivan Langer, kam nakonec může zajít zaslepenost prostoduchými nacionálními vzorci, měly by to vědět spící české elity. Jejich humanistické (čti pravdoláskařské) rozpoložení zůstane k smíchu, pokud v zápalu aktivismu pro Tibet, Kubu nebo Barmu přehlédnou útok na základní principy lidskosti ve vlastním domě.

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich