Volby Home English

Reflex o Milanovi Hamerském -OBĚTAVEC

28. 5. 2009 - reflex

REFLEX 5.10.2000

OBĚTAVEC
(Milan, 27 let)

"Revoluce? Nic revolučního. Byl jsem ve třetím ročníku střední železničářské školy ve Valticích a každý den jsem chodil na demonstrace. Velký prožitek jsem z toho ale neměl, protože nemám moc rád davová hnutí.

Na záplavy v létě 1997 si naopak dobře pamatuju. Byli jsme zrovna s kamarádem na blokádě Temelína a pršelo jako z konve. Když jsme se dozvěděli, že jsou zaplaveny některé obce, vzali jsme doma lopaty a jeli do Troubek. Bylo to děsivé — rozpadlé zdi, zatopené majetky, mrtví lidé. Na radnici nás přidělili starým manželům a my jsme jim pomáhali hledat zatopené věci. Řeknu ti upřímně, že jsem byl naštvanej na celý lidstvo. V Přerově byla zaplavena jen čtvrtina bytů, ale nikdo příliš nepomáhal, stejně jako v Plešovci, kde se v podstatě jen jedna žena starala o ostatní. Všichni se na nás taky dívali jako na exoty a divili se, proč jsme přijeli. To bylo úplně mimo jejich logiku. Kdyby voda náhodou zaplavila Mostecko, tak by asi těžko odjeli ze svých záhumenků někomu pomoct. Byl jsem z toho smutnej a v depresi.

Do politiky jsem vstoupil spíše z intelektuálního zájmu. Občas jsem chodil do krajského sekretariátu ODA, kde vládla pravá ,odistická‘ atmosféra: pilo se tam, kouřily doutníky a hodně diskutovalo, až mně začalo být trapné být mimo. Poměrně brzo jsem se stal šéfem jednoho ze tří brněnských klubů ODA a v roce 1995 neplaceným místostarostou šestnáctitisícové městské části Brno-Řečkovice. To pro mě byla škola života — každých čtrnáct dní sedět šest hodin s dospělejma a vidět, jak vznikají politická rozhodnutí.

Myslím, že politika na všech úrovních je hodně zkorumpovaná. Samotného mě na druhou stranu překvapuje, že mně to až tak moc nevadí. No nevadí, spíš nevěřím na pasívní slušnost a vím, že určité myšlenky se musí nejdříve probojovat. Někdy to ale není lehké. Ještě před měsícem jsem byl na volitelném místě kandidátky čtyřkoalice pro krajské volby, ale lidovci se někde dozvěděli, že jsem před dvěma roky podepsal petici za legalizaci marihuany, a z kandidátky mě shodili. Ani se mě nikdo nezastal. Osobně žádné drogy neberu, ale chtěl jsem, aby stát nezavíral kuřáky marihuany. To je všechno.

Podnikání? To jsem začal ještě na vysoké škole, kde dodnes studuju politologii a práva. Společně s jednou firmou jsme v roce 1997 vydali knihu Chci se dostat na vysokou školu, která se stala bestsellerem, takže z toho dodnes žiju. Potom jsem už sám začal vydávat obdobné knihy pro zájemce o studium matematiky, biologie a chemie. Ty už tak úspěšné nejsou. Úplným propadákem skončila kniha o ODA, kterou jsme napsali a vydali s kamarádem. Z těch 170 tisíc, co jsem do toho dal, se mi ještě moc nevrátilo.

Smysl života? To je složitá otázka. Hledám cestu, jak ovlivňovat věci kolem sebe. Nedávno jsem mohl pracovat v lobbistické firmě za osmnáct stovek na hodinu. Hrát si na yuppies mě ale neláká. Nejraději bych vedl analytické centrum, nějaký think-tank, který by šířil určité myšlenky ve veřejnosti.
Víš, co napsal Fulghum? "Svět nestojí o idealisty, kteří kolem projedou v autobusech a soucitně sykají. Svět, takový, jaký je, potřebuje lidi, kteří ho mají natolik rádi, že ho touží změnit s tím, co mají k dispozici, tam, kde jsou. A máte pravdu, že je to idealistické. Já se neomlouvám. Jestli ale idealismus skončí v koši jako nevyžádané letáčky, tak jsme ztraceni".

Resumé: Milan Hamerský, to jsou a budou návaly energie a zklamání, Janského plaketa za bezplatné odběry krve, hektické sepisování politických programů, roční pobyt v Austrálii, deník plný ušlechtilých citátů ... a nakonec právní praxe při úřadu ombudsmana.

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain