Volby Home English

Věda kafemlejnkem drcená

1. 7. 2009 - brlog - aktualne.cz



Investice do lidských zdrojů, vzdělávání a podpora rozvoje vědění prostřednictvím pěstování výzkumu a vývoje vytváří zdroje rozvoje moderní společnosti podobně, jako tyto zdroje v minulých obdobích závisely na surovinách, financích či masovém nasazení málo kvalifikovaných pracovníků. Výrazná podpora přístupu ke vzdělání a rozvoji vědy může zejména v dobách hospodářských těžkostí představovat sazenici, ze které vyrůstá pevný kmen, z nějž raší výhonky nových příležitostí uplatnění a rostou na něm plody zlepšování kvality života ve společnosti.

Rozvoj vědy jako systému lidského poznání není ovšem jen katalyzátorem ekonomické prosperity, ale je i důležitou složkou kultury společnosti. Jeho nositeli jsou osobnosti vynikající svými tvůrčími schopnostmi, které vynakládají nikoli k vytváření osobního blahobytu, ale v prvé řadě k objevování nových znalostí o člověku a světě, které se prostřednictvím volně dostupných publikací dostávají bez dalších omezení nejširší veřejnosti, která má možnost těchto poznatků volně užívat ke komerčním i nekomerčním účelům.

Věda, instituce, na kterých jsou její poznatky vytvářeny, i vědci, kteří v těchto institucích pracují, jsou však momentálně vystaveny útoku, který pod pláštíkem podpory vědecké excelence podmínky rozvoje vědění na tuzemských institucích výrazně poškodí a jejich zdroje vytuneluje. Oslavovaná reforma výzkumu a vývoje a Radou vlády pro výzkum a vývoj prosazovaná metodika hodnocení výzkumných výsledků umrtvuje prostředí akademických institucí (vysokých škol, ústavů Akademie věd, apod.) podporujících růst lidského poznání v různorodé paletě pěstovaných vědních oborů redukcí vědy na jediný numerický parametr.

Primitivní redukcionismus

Tento jediný parametr má v duchu primitivního redukcionismu určovat přežití nebo likvidaci existujících akademických institucí. Představa o společné jednotné povaze hodnocených disciplin je přitom z podstaty věci chybná a běžně dostupnými odbornými studiemi dostatečně přesvědčivě vyvrácená. Její zastánci z Rady vlády pro výzkum a vývoj a její komise pro hodnocení výsledků se z pozice úzké perspektivy vlastních vědních oborů této představy drží podobně s podobnou úporností, jako se naivní mechanisté pokoušeli vysvětlovat psychologii, filozofii nebo biologii srážkami kulečníkových koulí. Chyba této redukce není odstranitelná jemnějším vyladěním jednotlivých parametrů (budeme vysvětlovat filosofii nikoli kulečníkovými koulemi, ale interakcemi superstrun), systém je fundamentálně chybně koncipován.

Jeho výchozí myšlenka se zpočátku může zdát jako zajímavá a potenciálně schůdná (a problémy jejího nasazení jsou ryze technické, prostě koulí je mnoho a my zatím nemáme dostatečně výkonný počítač), ze zahraničních zkušeností je však naprosto zřejmé, že analýza možné realizace takového systému velmi rychle ukážou fundamentální a neschůdná úskalí.
V důsledku čehož se cestou, jaká se nastoupila u nás, ve světě nevydali nikde (ve Velké Británii např. vedly předběžné výzledky analýzy kvality bibliometrických dat k rozhodnutí oznámenému v těchto dnech, že proces peer review nebude ani v oblasti tzv. tvrdých věd nahrazen mechanickým ukazatelem na bázi citací, viz např. zprávu z Times Higher Education z 18. 6., resp. prezentaci zástupce HEFCE na konferenci zmiňované v tomto článku).

Hodnocení výsledků výzkumných institucí založené na mechanickém sbírání bodů udílených za různorodé výsledky nesrovnatelné nejen kvalitativně, tedy typem svého přínosu k lidskému vědění, ale ani kvantitativně úsilím a potřebnou mírou vědecké poctivosti k jejich získání, podporuje chování pracovníků akademických institucí, které je svou povahou patologické. Navzdory opačně znějícím proklamacím je kvalita vytěsňována kvantitou. Jeden špičkový, vysoce odborně oponovaný výsledek znamenající skutečný pokrok ve vědě je snadno nahrazen spoustou drobných a samostatně nepříliš zajímavých výsledků, které nemusejí podléhat žádnému nebo alespoň nikoli srovnatelnému měřítku originality nebo přínosu, nemluvě o pseudovýsledcích produkovaných jen proto, že za ně „metodika hodnocení“ udílí body.

Pokud by se tímto způsobem hodnotila sportovní odvětví, nedostala by se nikdy například koulařka s vrhem daleko přes dvacet metrů na stupně vítězů, pokud by její výkon mohlo zastínit několik desítek šťouchů tágem přes celou délku kulečníku. Problematické je i samo mezioborové porovnávání – srovnával by někdo v jednom žebříčku uměleckou gymnastku se sprinterem na sto metrů? A snažil by se je stavět proti sobě způsobem, kterým jsou proti sobě dnes stavěny vysoké školy a ústavy Akademie věd?

Takto koncipované hodnocení je vysoce asociální. Špatně koncipovaný mechanický systém hodnocení totiž navíc ztotožňuje s mechanickým rozdělováním financí na provoz výzkumných institucí. V žádné jiné netržní oblasti není s vybudovanými institucemi zacházeno ve stylu živelně fungující džungle, bez jakékoli odpovědnosti za jejich osud a s naprostou lhostejností k tomu, co se s nashromážděným lidským kapitálem stane.
Nikoho nenapadne konstruovat pravidla rozpočtového určení daní tak, že by obce byly závislé pouze na vyprodukovaných daních a při jejich výpadku by je okamžitě polykal exekutor. Mají své základní prostředky na provoz, které jim umožňují fungovat. U vědeckých institucí je nepochybné, že potřebují základní provozní financování dřív, než do nich vkročí první vědec. Radou vlády pro výzkum a vývoj prosazený systém se však tváří, jako by tomu tak nebylo.

Chybějící vize institucí pěstujících vědu

Reforma výzkumu a vývoje nevytváří vizi systému vědeckých institucí a jejich vzájemných vazeb. Naoko se tváří, že podporuje excelenci a špičkové instituce. Vědu ovšem vytváří nejen několik špičkových výzkumníků, ale také existence soustavy činností a institucí zajišťujících pokračování tradice, tedy předávání znalostí a pracovních postupů mezi generacemi výzkumníků. Ve vynikajících světových institucích se žáci učí od mistrů svých disciplin. Nové ideje a převratné koncepce jsou často výsledkem kvasu meziinstitucionální mobility a možností pro ty nejlepší přecházet z institucí průměrných na špičkové. Izolované ostrůvky excelence by se bez prostředí, které jim dodává novou krev, rychle vyčerpaly a zhynuly.

Je to podobné jako ve sportu, kdy izolované soustředění se na několik pečlivě vybraných a od zbytku vrstevníků izolovaných jednotlivců určených na selektivní trénink vytváří patologickou strukturu ve srovnání se zdravějším a hlavně stabilnějším stavem, kdy se talenty objevují mezi spontánně sportující mládeží a své první zkušenosti získávají na obecních nebo okresních přeborech, nikoli hned na olympiádě.

Mechanický způsob hodnocení a finanční podpory tvorbu center excelence nijak nepodporuje, přestože důraz na kvalitu a mezinárodní srovnání je v posuzování vědu podstatný. Instituce jsou hodnoceny svým minulým výkonem, nikoli potenciálem pro výsledky v budoucnu. Nové instituce bez historie minulých výkonů prakticky vzniknout nemohou, pro mobilitu a agregaci špičkových vědců neposkytuje tuzemský systém žádné podněty. Opět přestože v zahraničních systémech tyto prvky obsaženy jsou a k poučení tedy mohlo dojít.

Reforma obsahuje místo vize systému institucí vytvářejících nové poznatky a vychovávajících nové generace badatelů pouze mechanismus distribuce veřejných finančních prostředků tam, kde se lépe přizpůsobí parametrům hodnotící metodiky. Tento způsob je s ohledem na prokazatelnou věcnou chybnost hodnotícího nástroje zaveden zcela nezodpovědně a fakticky slouží v prvé řadě jako nástroj, kterým si zájmové skupiny zajišťují lepší pozici u zdroje financování.

Politická odpovědnost je schována za zdánlivou objektivitu, všemocnou „metodiku“. Zvolený způsob hodnocení navíc podporu excelence vědomě vyměňuje za slevenky průmyslu a skrytou veřejnou podporu tržním subjektům. Místo podpory spolupráce průmyslu s centry vytvářejícími nové poznatky ve výzkumu nebo umožňujícími sledování a přebírání poznatků z předních linií světového výzkumu do domácího aplikovaného prostředí motivuje soukromé subjekty k získávání dotací na činnosti, které úzce souvisí s jejich postavením na trhu a konkurenčním bojem.
Systém přímo aplikačně zaměřené podpory tedy snižuje průhlednost hospodářské soutěže. Upozaďování důležitosti podpory základního výzkumu povede k tomu, že se zhorší podmínky výchovy mladých výzkumníků a aplikovaná sféra začne brzy trpět nedostatkem pracovníků vzdělaných ve výzkumu tak, aby mohli být skutečným přínosem.

Etická diskvalifikace proponentů „reformy“

Radou vlády zavedený systém hodnocení výzkumu odborně diskvalifikuje vědce, kteří se na jeho vytváření podíleli a kteří mohou sice být dobří ve svých vědních disciplinách, nicméně se, na bázi ryzího amatérismu, naivního užití bibliometrie a po matematické a statistické stránce diletantského zpracování dat, propůjčili k práci, ve které si nemohou nebýt vědomi mezí svých odborných kompetencí. Je to prohřešek proti obecným etickým zásadám vědce, které u odborníků působících v prostředí akademického výzkumu musí přicházet jako podmínka nutná ještě před tím, než se vykazují úzce odbornými výsledky ve vlastních disciplinách.

O naprosto neprominutelný etický prohřešek se jedná tam, kde byla tato asistence na odborně nekvalitním díle politiky odměněna místy ve vedení stávajících nebo připravovaných agentur poskytujících financování výzkumu – a to i v případě, že by se tak bylo bývalo stalo korektním způsobem na základě většinového názoru odpovědných kolektivních orgánů bez manipulace dozírajícím politikem.

Etický marasmus prostředí kolem Rady vlády pro výzkum a vývoj je také ilustrován nekonstruktivním a obsahově mimoběžným „vypořádávání“ připomínek k metodice hodnocení výzkumu. Věcné připomínky a výhrady jsou oficiálně zamítány, ze způsobu stanovení dalšího postupu práce v Komisi pro hodnocení i Radě vlády pro výzkum a vývoj je přitom zřejmé, že vady zvoleného postupu jsou neobhajitelné a musí být ve výrazné míře korigovány. Pro zastánce nikým oficiálně nevyhlášené destrukce jedné části výzkumných institucí posloužilo hodnocení výsledků výzkumu a vývoje jako skalpel k podříznutí málo se bránící oběti, který bude po použití celý zkrvavený vyhozen a nahrazen čistějším.

Neomluvitelný v této souvislosti je i postoj šéfů institucí ze systému dočasně profitujících, kteří změny ve financování zavedené Radou vlády pro výzkum a vývoj podpoří jen proto, že jejich institucím momentálně přináší víc peněz, i když věcné chyby zvoleného přístupu jsou jim známy – dobré jméno takových akademických institucí nebo dobré jméno (vědeckých) osobností v jejich čele je takovým chováním poškozeno v míře řádově vyšší, než kolik činí dočasný zisk z takové konformity. Těžko se také lze vyhnout obecnější otázce: Je-li vědec v čele své instituce ochoten si zavřít oči před evidentními chybami metodiky hodnocení jen proto, že jeho instituce dostane víc financí, dá se mu věřit, že nebude stejně slepý k údajům, které by vyvrátily výsledky, se kterými přichází ve svém článku?

Kudy k nápravě?

Při formulování vědní politiky a zavádění souvisejících právních norem musí stát dospět k jasnému politickému rozhodnutí, jaké vědní instituce, obory bádání a souhru a vzájemné působení mezi těmito institucemi chce podporovat. Tato struktura musí být institucionálně zajištěna tak, aby zápas o lepší finanční zabezpečení nedegeneroval v zápas o pouhé přežití těchto institucí. Teprve s jistou bazickou úrovní na výkonech nezávislé institucionální dotace lze soutěžit o nadstandardní prostředky.

Nechce-li stát podporovat celou škálu existujících institucí, měl by přistoupit k akreditaci podle specifikovaných podmínek a jasně instituce rozdělit na ty, kterým je poskytnuta perspektiva, a ty, které jsou určeny na zrušení. Soutěž o mezi výzkumnými institucemi musí být oborově rozdělena, ve vnitrooborovém vymezení nic nebrání užívat i kvantitativní kritéria, která vycházejí ze srovnání se světovou úrovní vědy v daném oboru. Je ale třeba respektovat dramaticky se lišící charakter „aplikačních“ výstupů v některých disciplinách i jejich zcela rozdílnou vazbu na jazykové prostředí.

Aplikační výzkum a spolupráci akademických výzkumných institucí s průmyslem je žádoucí podpořit pobídkami ke spolupráci průmyslu s výzkumem. Dominantní místo zde nemohou mít přímé dotace, ale nejvýše daňové úlevy, které mohou podpořit účelové dotace výzkumným institucím směřované na spolupráci s průmyslem. Takový přístup může být finančně neutrální, pokud se o předpokládané daňové úlevy sníží finance na aplikovaný výzkum, případně se podpoří výzkum spojený přímo se vzděláváním.

Samuel Zajíček a Jiří Zlatuška
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat