Volby Home English

Spojené státy evropské

9. 12. 2009 - x



Evropa čeká na svého Jamese Madisona
James Buchanan, Nobelova cena za ekonomii 1986. Texty přeložil T.Ježek.

Myšlenky hlavních referátů z mezinárodního kolokvia, které organizoval liberální Institut EURO 92 v Paříži ve dnech 16.-17 května 1990, pod názvem „Ústava pro novou Evropu“.

Evropa je nyní v obdobné situaci, v jaké byla americká konfederace v roce 1787: po vítězství nad koloniální vládou se nedařila ekonomická a politická integrace. Pro Jamese Madisona a jeho přátele byl příčinou tohoto nezdaru fakt, že konfederace nešla ve sjednocování amerických států dost daleko. Nechávala otevřený prostor pro permanentní půtky mezi jednotlivými státy vedené ideou merkantilismu a usilující o autarkii.

Američané potřebovali podle Madisona a jeho přátel ústavu jako soubor pravidel, která by oslabila suverénní moc jednotlivých států konfederace nad jejich občany a ustavila velký centrální stát, k němuž by se občané mohli dovolávat. Madisonův projekt dosáhl svého cíle vytvořit a udržet otevřené hospodářství na celém americkém území. Hranice amerického hospodářství spadaly v jedno s mezemi kompetence centrálního státu. Svoboda obchodu, svoboda pohybu osob, svoboda pohybu kapitálu, společné peníze, všechny tyto charakteristiky amerického ústavního paktu umožnily, aby země co nejvíce využila úspor z rozsahu a dělbu práce nabízené rozměrem kontinentu. Jak se dalo očekávat, Amerika se stala bohatou zemí.

Nicméně Madisonův projekt federace neuspěl ve svém druhém cíli, který je méně známý, ale nakonec ještě důležitější, totiž omezit dopad tak rozsáhlé politické síly na životy občanů. Utvoření federální unie předpokládá vytvořit centrální autoritu vybavenou jistým stupněm suverenity. Je však nutné, aby moc této centrální autority byla omezená pojistkami zabudovanými do ústavní smlouvy. Americká zkušenost nám ukázala, že tyto pojistky nejsou dostatečné. Aby byly účinné, musí být do ústavy vložena klausule, která občanům sdruženým do politických celků přiznává právo opustit federální unii za předpokladu, že toto rozhodnutí ratifikuje kvalifikovaná většina občanů dotyčného politického celku.

Dějiny Evropy jsou dějinami suverénních národních a autonomních států. Učí nás, ať už jsou minulé zkušenosti se spoluprací jakékoli, že sjednocení obou částí Německa by mohlo poškozovat ostatní Evropany. Je však podstatné vidět, že tato potenciální škoda existuje, jen když uvažujeme v hegeliánském myšlenkovém rámci, který klade jako princip totální a nedělitelnou suverenitu národních států nad občany, kteří v nich žijí. Ve federaci je perspektiva úplně jiná.

Principem federálního řešení je, že suverenita je tam rozdělená, sdílená. Tento způsob myšlení však byl z vědomí veřejnosti zcela vytlačen poté, co se vlády ujaly socialistické a kolektivistické myšlenky. Výsledkem bylo nekritické přijímání nevyhnutelnosti monolitického a centrálního řízení všech ekonomických a společenských vztahů. V duchovním stavu post-socialistické Evropy, který, jak se zdá, se začíná v Evropě i jinde vynořovat, je federální unie Evropy reálnou možností. S veřejnými institucemi skutečně federálního typu už není důvod mít strach ze sjednoceného Německa. Když Ústava evropské federální unie efektivně zajistí, že každá politická entita, at´ už jakkoli veliká, malá nebo velká, zůstane otevřená vůči silám konkurence, které působí na území celé Evropy a přes vnitřní hranice, proč by měli mít např. Portugalci strach z relativní velikosti své země vzhledem k Německu?

Myslím si, že se evropská federální unie utvoří během 90.let a bude mít dostatečné ústavní záruky, aby se zabránilo vzniku politického typu monolitické Evropy s ústřední politickou entitou, která by převzala kontrolní a řídící funkce charakteristické pro socialistické kolektivistické režimy. Existující národní entity už nebudou redukovány na statut provinčních správních okrsků nebo mít podřízené postavení. Ti, co předvídali, že všechny změny směrem k federální unii budou nutně znamenat, že bruselská byrokracie zredukuje národní politické aktéry na podřízené, se mýlí.

Od centrální politiky v Evropě s federální strukturou se bude požadovat, aby vytvářela, rozvíjela a udržovala klima všeobecné nedůvěry vůči pohnutkám politických aktérů a fungování institucí na všech úrovních. Občané Evropy se nakonec budou jistě cítit Evropany, to však neznamená, že už nebudou myslet britsky, francouzsky, německy nebo italsky. Brusel jako hlavní město federace začne být spíše něčím jako je švýcarský Bern než postnapoleonská Paříž.

Je docela dobře možné, že moje předpověď je sporná. Jestli se stoupenci unie úplně nezbaví pozůstatků čistě socialistické neschponosti chápat, že síly konkurence plodí efektivnost jak na trzích produktů, tak mezi politickými entitami federálního systému, je tu riziko, že zesílí noční můra bruselizace, která je totálně nepřijatelná pro ty, kteří nejsou ochotni ustoupit ani o píď z národní suverenity. Podceňovat se také nesmí ani síla pokušení, které nabídnou eventuelní evropské byrokratické instituce lovcům privilegií.

Přílišná reglementace a řízení na úrovni Evropy, nucené sjednocování daní, to vše přirozeně zničí výhody slibované ekonomickou integrací. Nezdar celého pokusu vyústí do snahy národních jednotek uniknout z unie, pokud se vůbec podaří, aby federace vznikla. Návrat do stavu před rokem 1990 by byl scénářem prohry.

Sepsat podrobně ústavu skutečné evropské federace je úžasný úkol. Trvám na ton, že příležitost tu je. Situace je zralá. Evropa čeká na svého Jamese Madisona, který by chápal ústavnost ekonomické teorie konkurence a byl zároveň plně zasvěcen do jemností přesvědčování a komunikování, který by rozuměl vyjednávání a kompromisům nezbytným pro dosažení dohody mezi zájmy zpočátku zdánlivě rozbíhavými.

Evropané se potřebují přesvědčit, že utvoření federace pomocí ústavy je příležitost, z níž budou těžit všichni. Je třeba, aby Evropané, včetně Jamese Madisona 90. let, uměli rozpoznat, jak jsou jim světové dějiny nakloněny.

__________________________________________

Konstrukce Evropy si musí vzít poučení z historie
Maurice Allais
- Nobelova cena za ekonomii 1987

Dějiny Evropy zejména ve 20. století ukazují, jak se vysoce civilizovaní a mimořádně nadaní Evropané vzájemně ničili v bratrovražedných válkách. Barbarství za druhé světové války se ani nedá vyjádřit. Jak se to mohlo stát?

Hlavní příčiny jsou tyto:

- všeobecná aplikace dogmatu o neomezené národní suverenitě;
- nacionalismy právem hrdé na úspěchy v čisté i aplikované vědě, ale úplně slepé vůči skutečným zájmům a politickým prostředkům jejich dosažení;
- totální opovrhování zájmy druhých, které jsou hodny stejného respektu jako ty naše;
- všude, ve školách a na univerzitách vyučování vyšinuté zvráceným a šovinistickým nacionalismem;
- hluboké zneuznání politických institucí, jejichž účelem je zajistit mírovou koexistenci a spolupráci.

Evropané musí překonat vábení falešných nacionalismů. Mohou přežít jen v režimu práva, které jim umožní v míru uspořádávat své spory. Situace je jasná: buď založíme organizaci Evropy na dogmatu národní suverenity a znovu nás to uvrhne do konfliktů a úpadku, nebo své schopnosti věnujeme budování evropského řádu na nových základech.

Které faktory umožnily každému z našich národů prosperovat? V podstatě je to politický řád, v němž jsou pravomoce co nejvíce decentralizovány a z každé úrovně je delegováno na tu vyšší jen minimum pravomocí. To minimum pravomocí, které umožňuje společný život a je také jeho podmínkou. Pravděpodobně nejvhodnějším slovem pro označení takovéto organizace je federace. Toto slovo mnohým z nás nahání strach. Je to však jen předsudek zděděný z munulosti.

Již jsme si uvědomili, že hospodářské společenství může reálně fungovat jen v rámci společných politických institucí, kdy politické společenství přesahuje hospodářské společenství a umožňuje dosáhnout mnohem vyšších cílů než je materiální prosperita.

Až doposud jsme se dopouštěli dvou podstatných omylů. Tím prvním je myslet si, že je třeba začít hospodářskou Evropou, ačkoli je zcela zřejmé, že realizace hospodářského společenství dříve nebo později položí velké politické otázky. Druhým omylem, který je důsledkem toho prvního, je dát bruselské organizaci zcela nadbytečné pravomoci a plně si neuvědomovat evidentní nebezpečí, která pro Evropu vyplývají z byrokratických a technokratických rozhodnutí, která jsou z valné části nerealistická a nezodpovědná.

Musíme si dnes znovu promyslet vůdčí linie realizace evropského společenství a jasně definovat cíl:
= buď chceme balkanizovanou Evropu, redukovanou na vágní zónu svobodného obchodu, kde začnou dříve nebo později opět bujet nebezpečné nacionalismy, nebo
= federální Evropu se společnými politickými institucemi, které disponují omezenými, ale reálnými pravomocemi, v jejichž rámci se mohou národní diverzity svobodně a plodně rozvíjet a ne jen udržovat.

Nikdy nemůžeme zdůrazňovat dost, že bez minima společných politických institucí je zcela marné doufat v jakoukoli efektivnost skutečné a úplné svobody pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob.

Veškerá moje politická filozofie se staví proti jakobínské koncepci centralizovaného státu a jsem přesvědčen, že organizace společností musí být decentralizovaná, jak je to jen možné. Jsem si ale stejně tak jistý, že v dnešním světě nejlepší prostředek, jak zachovat nedocenitelné hodnoty, jakými jsou respekt k individualitě a rozsáhlá decentralizace rozhodování, nemůže poskytnout neomezená aplikace principu národní suverenity.

Podstata skutečné demokracie spočívá v ochraně práv menšin, ať už jsou jakkoli malé. V konečném důsledku se demokracie redukuje na ochranu práv každého občana. Takže každý pokus organizovat evropské politické společenství na unitární bázi, kde by většina vytvářela zákony bez jakéhokoli omezení, by byl fundamentálně antidemokratický.

Každá hodnotná organizace demokratické společnosti musí být co možná nejdecentalizovanější. Každá centralizace musí být omezena na nezbytné minimum. Je žádoucí, aby každý stát postoupil maximum práv svým různým regionům a aby na druhé straně předal evropské politické autoritě minimum práv, jak to vyžaduje efektivní sledování společných cílů.Veškerá rozhodnutí by měla spočívat na principu kvalifikované většiny, právo veta by se mělo uplatňovat jen výjimečně. Vytvoření federální Evropy je každopádně mimořádně obtížný úkol, je ale dozajista uskutečnitelný.

Různorodost Evropy může být zachována jen tehdy, když se evropským národům podaří uvést do života společnou politiku uskutečňování společných cílů. Z toho vyplývá tento závěr: kvůli zachování různorodosti, která je v samotném základu evropské civilizace, musí být Evropa organizována v rámci společných institucí. Všichni jsme vášnivě připoutáni ke své zemi, svému jazyku, svým zvykům a jsme plně přesvědčeni, že zachování oné různorodosti je naprosto podstatné. Právě tato různorodost umožnila evropské civilizaci dosáhnout pokroku, který nemá srovnání.

Vskutku, pouze politické a kulturní společenství může dnes zajistit zachování pravého vlastenectví. Unie svobodných národů Evropy je zřejmě tou jedinou efektivní zárukou jejich národní autonomie v tom, co je skutečně hodnotné. A jen když se národy vzdají své absolutní suverenity, která je ve skutečnosti stejně jen fikcí, si mohou efektivně uchovat svou různorodost.

autobazary recenze, autobazary hodnocení, nejlépe hodnocený autobazar, nejhůře hodnocený autobazar, recenze bazarů