Volby Home English

Liberální filosofie

F.A. Hayek: PROČ NEJSEM KONZERVATIVCEM

z angličtiny přeložil Roman Joch, stalý zaměstnanec Občanského institutu

Upřímných přátel svobody bylo v každé době málo a její triumfy byly záležitostí menšin, které vítězily díky spojenectví s těmi, jejichž cíle byly často odlišné; a tato spojenectví, která jsou vždy nebezpečná, byla někdy katastrofou, protože poskytovala odpůrcům vlastní důvody k opozici. LORD ACTON

I.

V době, kdy většina hnutí, považovaných za pokroková, obhajuje uvalení dalších omezení na svobodu jedince(1), ti, kdo svobodu ctí, s největší pravděpodobností budou vynakládat svoji energii na odpor proti nim. V důsledku toho se většinou ocitají na stejné straně jako ti, kteří už z principu odmítají změny. V podmínkách současné politiky nemají zpravidla jinou možnost než podporovat konzervativní strany. Ale i když je stanovisko, které jsem se pokusil vyložit ve své knize Ústava svobody (Constitution of Liberty), také často označováno jako "konzervativní", je velmi odlišné od toho, s čím je toto označení tradičně spojováno. Hrozí nebezpečí, že v důsledku nejasných podmínek se obhájci svobody a skuteční konzervativci ocitnou v jedné opozici vůči vývoji, který stejnou měrou ohrožuje jejich rozdílné ideály. Je tudíž důležité jasně rozlišovat stanovisko, které zastávám já, od pozice, známé po dlouhou dobu ? možná případněji ? jako konzervatismus.

Samotný konzervatismus je legitimní, pravděpodobně nezbytný, a určitě široce rozšířený postoj odporu vůči drastickým změnám. Již od dob Francouzské revoluce hrál jeden a půl století důležitou roli v evropské politice. Až do nástupu socialismu byl jeho protipólem liberalismus. V historii Spojených států neexistovalo nic, co by se podobalo tomuto konfliktu, protože to, co se v Evropě nazývalo "liberalismem", bylo společnou tradicí, na které byla vybudována americká obec: proto obhájce americké tradice je liberál v evropském slova smyslu(2). Tento vždy existující zmatek se ještě zhoršil nedávnými snahami o přenesení evropského typu konzervatismu do Ameriky. Evropský konzervatismus však tím, že je americké tradici cizí, získal tam poněkud podivný charakter. Navíc se určitou dobu před tím američtí radikálové a socialisté sami začali označovat za "liberály". Přesto budu stanovisko, které zastávám a o kterém jsem přesvědčen, že se liší stejnou měrou od pravého konzervatismu jako od socialismu, prozatím označovat jako liberální. Nicméně ihned připomínám, že tak činím s rostoucími obavami, a později budu muset uvažovat o vhodném názvu pro stranu svobody. Důvodem není pouze to, že v USA je termín "liberální" v současnosti příčinou stálých nedorozumění, ale také to, že v Evropě je převládající druh racionalistického liberalismu již dlouho stimulátorem socialismu.

Dovolte mi nyní uvést moji největší výhradu vůči jakémukoliv konzervatismu, který si zaslouží být takto nazýván. Touto výhradou je skutečnost, že konzervatismus vzhledem ke své pravé podstatě nemůže nabídnout žádnou alternativu ke směru, kterým se ubíráme. Svým odporem vůči současným tendencím může dokázat zpomalit nežádoucí vývoj, ale vzhledem k tomu, že nenabízí jinou cestu, nedokáže zabránit jeho pokračování. Proto je neměnným osudem konzervatismu být zavlékán na cesty, které si sám nevybral. Spor mezi konzervativci a pokrokáři může ovlivnit pouze rychlost, nikoliv směr současného vývoje. "Brzda pokroku"(3) je sice potřebná, já osobně však se nemohu spokojit s rolí pouhé brzdy. Liberál se musí především ptát na to, kam se máme dostat, nikoliv jak rychle nebo jak daleko máme jít. Ve skutečnosti se liberál liší od současného kolektivistického radikála mnohem víc než konzervativec. Zatímco konzervativec se zpravidla přidržuje pouze klidné a umírněné formy předsudků své doby, dnešní liberál se musí mnohem rozhodněji stavět proti některým základním koncepcím, které většina konzervativců sdílí se socialisty.

II.

Obvykle předkládaný obraz vzájemného postavení tří stran jejich skutečné vztahy spíše zatemňuje než objasňuje. Zpravidla jsou znázorňovány jako tři body na přímce: socialisté vlevo, konzervativci vpravo a liberálové někde uprostřed. Nic nemůže více zavádět. Když už potřebujeme nějaký diagram, nejvhodnějším by byl trojúhelník s konzervativci na jednom vrcholu, socialisty směřujícími k druhému a liberály k třetímu. Ale vzhledem k tomu, že socialisté byli schopni po dlouhou dobu táhnout za provaz silněji, konzervativci jsou náchylní jít spíše směrem socialistů než liberálů a přejali postupně ty názory, které získaly respekt pouze díky důkladné propagandě. Byli to právě konzervativci, kdo pravidelně uzavírali kompromisy se socialismem a brali mu tak vítr z plachet. Jako obhájci "střední cesty"(4) bez žádného vlastního cíle byli konzervativci vedeni přesvědčením, že pravda musí být někde mezi dvěma extrémy ? a výsledkem byla změna jejich stanoviska vždy, když se na kterémkoliv křídle objevilo hnutí ještě radikálnější.

Pozice, kterou lze plným právem označit jako konzervativní, je tudíž vždy závislá na tom, kam směřují soudobé tendence. Jelikož vývoj se během posledních desetiletí obecně ubíral směrem k socialismu, mohlo by se zdát, že záměrem jak konzervativců, tak liberálů bylo především brzdit tento vývoj. Ale základním rysem liberalismu je to, že chce někam jít, ne tiše stát. Liberalismus nikdy nebyl doktrínou, která by se ohlížela nazpátek. Ačkoliv v současnosti někdy může vzniknout opačný dojem, vyvolaný skutečností, že v některých dobách byl liberalismus akceptován v širší míře a některé jeho cíle byly na dosah ruky, nikdy v minulosti nebyly ideály liberalismu plně realizovány a liberalismus nikdy nepřestal hledět kupředu k dalšímu vylepšování institucí. Liberalismus nehledí s odporem na vývoj a změny; a tam, kde byly spontánní změny zadušeny kontrolou vlády, liberalismus požaduje podstatné změny vládní politiky. Co se týče většiny současných vládních kroků, v dnešním světě má liberál málo důvodů k tomu, aby si přál zachovat stávající stav věcí. Liberál se samozřejmě domnívá, že nejnaléhavější záležitostí ve většině částí světa je úplné odstranění překážek svobodného rozvoje.

Rozdíl mezi liberalismem a konzervatismem nesmí být zastírán skutečností, že ve Spojených státech je dosud možné bránit svobodu jedince obhajobou zavedených institucí. Liberál si jich váží nikoliv pro jejich tradici nebo proto, že jsou americké, ale protože odpovídají ideálům, které sám ctí.

III.

Než se zamyslím nad hlavními body, ve kterých se liberální postoj ostře odlišuje od konzervativního, měl bych zdůraznit, že je mnoho toho, co by se liberál měl naučit z díla některých konzervativních myslitelů. Jejich láskyplnému a uctivému studiu hodnot zakořeněných institucí vděčíme (přinejmenším mimo oblast ekonomiky) za některé pronikavé vhledy, které jsou skutečně významnými příspěvky k našemu chápání svobodné společnosti. Jakkoliv reakcionářské mohly být v politice takové postavy jako Coleridge, Bonald, De Maistre, Justus Möser nebo Donoso Cortes*, prokázaly skutečné pochopení významu spontánně vyrostlých institucí, jakými jsou jazyk, zákon, morálka a konvence, které předcházelo modernímu vědeckému přístupu a z něhož mohli liberálové čerpat. Ale obdiv konzervativců ke svobodnému růstu se týká pouze minulosti. Typický je jejich nedostatek odvahy přivítat stejně neplánované změny, které poskytnou nové nástroje lidskému snažení.

To mě přivádí k prvnímu bodu, ve kterém se konzervativní a liberální povaha výrazně liší. Konzervativní spisovatelé mnohokrát přiznali, že jedním ze základních rysů konzervativního postoje je obava ze změn, bázlivá nedůvěra k novému jako takovému(5), zatímco liberální postoj je založen na odvaze a důvěře, na připravenosti nechat změnu jít svou cestou i v případě, že nedokážeme předpovědět, kam povede. Nebylo by příliš námitek proti tomu, kdyby se konzervativcům nelíbily pouze příliš rychlé změny institucí a veřejné politiky; zde jsou důvody pro opatrnost a pomalý postup skutečně silné. Ale konzervativci mají sklon zabránit změně nebo omezit její rychlost na úroveň vyhovující jejich bojácné duši použitím státní moci. Když se dívají dopředu, chybí jim ona víra ve spontánní síly samoregulace, která nutí liberála přijmout změny bez obav, přestože neví, odkud nezbytná adaptace přijde. Přijetí předpokladu, že zvláště v oblasti ekonomiky samoregulační síly trhu vyvolají potřebné přizpůsobení se novým podmínkám, i když nikdo nedovede říci předem, jak to provedou v určitém konkrétním případě, je skutečně součástí liberálního postoje. Snad žádný jiný faktor nepřispívá v takové míře k časté nechuti lidí nechat působit trh jako jejich neschopnost představit si, že nutná rovnováha mezi poptávkou a nabídkou, mezi exportem a importem apod. může nastat bez záměrné kontroly. Konzervativec se cítí bezpečně a spokojeně pouze v případě, je?li si jist, že na změny se dívá a dohlíží nějaká vyšší moudrost, jestliže ví, že nějaká autorita se stará o to, aby změny byly "uspořádané".

Tento strach z důvěry v nekontrolované společenské síly je v úzkém vztahu ke dvěma dalším vlastnostem konzervatismu: jeho zálibě v autoritách a nedostatku porozumění ekonomickým silám. Jelikož konzervatismus nedůvěřuje ani abstraktním teoriím, ani obecným principům(6), nechápe ani ty spontánní síly, na kterých spočívá politika svobodné společnosti, ani nemá základ pro formulaci vlastních politických principů. Řád se konzervativcům jeví jako důsledek neustálé pozornosti autority, které je za tímto účelem dovoleno dělat to, co vyžadují zvláštní okolnosti, a nemá být tudíž vázána pevnými pravidly. Závazek řídit se principy předpokládá pochopení obecných mechanismů, koordinujících úspěchy společnosti, ale právě tato představa společnosti a zvláště ekonomických mechanismů konzervatismu nápadně chybí. Při formulování obecné koncepce udržování společenského řádu byl konzervatismus tak neproduktivní, že jeho moderní ctitelé se při pokusech o výklad jeho teoretických základů odvolávali téměř výhradně na autory, kteří se na sebe dívali jako na liberály. Macaulay, Tocqueville, Lord Acton a Lecky se jistě právem považovali za liberály; i Edmund Burke* zůstal až do konce starým whigem, a otřásl by se hrůzou při pomyšlení, že by mohl být považován za torye.

Vrátím se nicméně k hlavnímu bodu, kterým je charakteristické neodůvodněné uspokojení konzervativce z činnosti etablované autority a jeho prvotní zájem spíše o to, aby tato autorita nebyla oslabena, než aby její moc byla udržována v určitých mezích. Tento požadavek je těžké smířit s ochranou svobody. Obecně lze říci, že konzervativec nic nenamítá proti nátlaku nebo svévolné moci, pokud jsou používány k účelům, které on považuje za správné. Věří, že pokud je vláda v rukou slušných lidí, neměla by být příliš omezována pevnými pravidly. Protože konzervativec je ve své podstatě oportunista a nemá žádné principy, musí především doufat, že budou vládnout moudrost a dobro ? ne pouze osobním příkladem, jak si všichni musíme přát, ale autoritou jim danou a jimi vynucovanou(7). Konzervativec se stejně jako socialista zabývá méně problémem, jak by moc vlády měla být omezována, než tím, kdo bude vládnout; a stejně jako socialista i on se považuje za oprávněného vnucovat ostatním ty hodnoty, které sám zastává.

Když tvrdím, že konzervativcům chybějí principy, nechci tím vzbuzovat dojem, že jim chybějí morální zásady. Typický konzervativec je ve skutečnosti obvykle člověkem s velmi pevnými morálními zásadami. Mám na mysli to, že mu chybějí politické principy, které by mu umožnily spolupracovat s lidmi, jejichž morální hodnoty se liší od jeho vlastních, na budování politického řádu, v jehož rámci by se oba mohli řídit svými zásadami. Uznání takových principů je to, co dovoluje koexistenci různých systémů hodnot, co umožňuje budovat mírumilovnou společnost s minimem násilí. Přijetím takových principů vyjadřujeme souhlas s tím, že budeme tolerovat mnohé z toho, co se nám nelíbí. Je mnoho konzervativních hodnot, které mě oslovují více než hodnoty socialistů; přesto pro liberála není důležitost, kterou on osobně připisuje specifickým cílům, dostatečným ospravedlněním pro to, aby nutil ostatní jim sloužit. Trochu se obávám, že někteří moji konzervativní přátelé budou šokováni mým "ústupkem" moderním názorům, který jsem učinil ve III.části Ústavy svobody. Ale přestože se mi ? stejně jako jim ? některá opatření nemusí líbit a asi bych proti nim hlasoval, neznám žádný obecný princip, na který bych se mohl odvolat, abych přesvědčil ty, kteří mají opačný názor, že taková opatření nejsou přípustná v takové společnosti, po jaké obě strany touží. Žít a úspěšně spolupracovat s ostatními vyžaduje něco víc než pouze věrnost vlastním konkrétním cílům. Vyžaduje to intelektuální svěření se takovému řádu, ve kterém ostatní mohou sledovat jiné cíle dokonce i v otázkách, které jsou pro mne fundamentální.

Z tohoto důvodu pro liberála nemohou být náboženské ani morální ideály objektem nátlaku, zatímco jak konzervativci, tak socialisté toto přesvědčení nesdílejí. Někdy mám pocit, že nejnápadnějším atributem, kterým se liberalismus odlišuje jak od konzervatismu tak od socialismu, je názor, že morální přesvědčení, týkající se chování, které nezasahuje přímo do chráněné sféry ostatních osob, neospravedlňuje nátlak. Toto může také vysvětlovat dojem, že pro kajícího se socialistu je mnohem snazší nalézt nový duchovní domov spíše v táboře konzervativním než v liberálním.

Jako poslední útočiště zbývá konzervatismu přesvědčení, že v každé společnosti jsou výrazně nadprůměrné osobnosti, jejichž zděděná úroveň, hodnota a postavení by měly být chráněny, a které by měly mít větší vliv na veřejné záležitosti než ostatní. Liberál samozřejmě nepopírá existenci nadprůměrných lidí ? není totiž rovnostářem ? ale popírá, že by někdo měl oprávnění rozhodovat, kdo je nadprůměrný. Zatím co konzervativec má sklon bránit konkrétní etablovanou hierarchii a přeje si, aby autorita chránila postavení těch, kterých si váží, liberál cítí, že žádný ohled na tradiční hodnoty nemůže ospravedlnit privilegování nebo monopolizování či jinou donucovací moc státu, aby mohl chránit tyto lidi před silami ekonomických změn. Ačkoliv je si plně vědom důležitosti role, kterou hraje kulturní a intelektuální elita ve vývoji civilizace, je rovněž přesvědčen, že tato elita musí sama prokázat schopnost udržet si své postavení podle stejných pravidel, jaká platí pro všechny ostatní

S tím je úzce spojen obvyklý postoj konzervatismu k demokracii. Objasnil jsem, že vládu většiny nepovažuji za cíl, ale za pouhý prostředek, nebo snad dokonce za nejmenší zlo z těch způsobů vlády, které máme na výběr. Ale jsem přesvědčen, že konzervativci klamou sami sebe, když všechna zla dnešní doby svádějí na demokracii. Největším zlem je neomezená vláda, a nikdo není způsobilý vládnout neomezenou mocí(8). Moc, kterou má moderní demokracie, by byla ještě nepřijatelnější v rukou nějaké úzké elity.

Je pravda, že když moc přešla do rukou většiny, další omezování vládní moci bylo považováno za zbytečné. V tomto smyslu je spojována demokracie s neomezenou vládou. Nežádoucí je však neomezená vláda, nikoliv demokracie, a já nevidím důvod, proč by se lidé neměli naučit omezovat rámec vlády většiny stejně jako kterékoliv jiné formy vlády. Výhody demokracie jako metody pokojných změn a politického vzdělávání se v každém případě zdají být tak velké v porovnání s metodami jakéhokoliv jiného systému, že pro antidemokratické sklony konzervatismu nemohu mít žádné pochopení. Zásadním problémem podle mne není otázka, kdo vládne, ale to, k čemu je vláda oprávněna.

Že odpor konzervatismu k přílišné kontrole vlády není otázkou principu, ale vztahuje se ke konkrétním krokům vlády, lze jasně ukázat v ekonomické sféře. Konzervativci se zpravidla stavějí proti kolektivistickým a direktivistickým opatřením v oblasti průmyslu, a zde v nich liberálové často nalézají spojence. Ale zároveň se konzervativci obvykle chovají protekcionářsky a často podporují socialistická opatření v zemědělství. Ačkoliv jsou dnešní omezení v oblasti průmyslu a obchodu většinou výsledkem socialistických stanovisek, stejně významná omezení v oblasti zemědělství byla zpravidla zavedena konzervativci, a to dokonce v době ještě dřívější. A ve svém úsilí zdiskreditovat svobodné podnikání se mnozí konzervativní vůdci předstihovali se socialisty.

IV.

O rozdílech mezi liberalismem a konzervatismem v čistě intelektuální rovině jsem se již zmínil, ale musím se k nim vrátit, protože charakteristický konzervativní postoj zde není pouze vážnou slabinou konzervatismu samotného, ale je náchylný ublížit všemu, co se s ním spojí. Konzervativci instinktivně cítí, že příčinou změn jsou více než co jiného nové myšlenky. Ale konzervatismus se ? ze svého hlediska právem ? obává nových myšlenek, protože nemá žádné vlastní význačné principy, kterými by se jim mohl bránit; a svou nedůvěrou vůči teorii a nedostatkem představivosti ohledně čehokoliv jiného, než co ověřila zkušenost, se sám připravuje o zbraně potřebné ve válce idejí. Na rozdíl od liberalismu s jeho pevnou vírou v dalekosáhlou moc idejí je konzervatismus uzavřen v prostoru idejí v dané době zděděných. A jelikož nevěří vážně v sílu argumentu, jeho posledním útočištěm je obvykle nárok na vyšší moudrost, založenou na jakési vyšší kvalitě, kterou si sám přisuzuje.

Tento rozdíl je nejjasněji viditelný v rozdílných postojích obou tradicí k rozvoji poznání. I když liberál určitě nepovažuje každou změnu za pokrok, na rozvoj poznání se dívá jako na jeden z hlavních cílů lidského úsilí a očekává od něho postupné řešení těch problémů a obtíží, u kterých máme naději, že jsou řešitelné. Aniž by dával přednost novému pouze proto, že je to nové, je si liberál vědom toho, že pravou podstatou lidského snažení je vytváření něčeho nového; a je připraven vyrovnat se s novými znalostmi, ať už se mu jejich bezprostřední důsledky líbí či nikoliv.

Já osobně shledávám jako nejproblematičtější rys konzervativního postoje jeho sklon odmítat řádně doložené nové poznatky proto, že se mu nelíbí některé důsledky, které podle jeho názoru z těchto poznatků vyplývají ? nebo, otevřeně řečeno, jeho zpátečnictví. Nepopírám, že vědci stejně jako ostatní podléhají vrtochům a momentálním náladám, a že máme mnoho důvodů pro to, abychom závěry, které odvozují ze svých nejnovějších teorií, přijímali s krajní opatrností. Ale důvody této naší zdráhavosti musí být racionální a musíme je oddělit od naší lítosti nad tím, že nová teorie vyvrací naše s láskou opatrované přesvědčení. Mohu být jen málo shovívavý vůči těm, kdo se staví například proti evoluční teorii nebo tomu, co nazýváme "mechanistickým" modelem života pouze pro jisté morální důsledky, které při povrchním pohledu z těchto teorií vyplývají, a ještě méně shovívavý jsem vůči těm, kdo považují za neuctivé nebo hříšné kladení jistých otázek vůbec. Tím, že odmítá postavit se tváří v tvář skutečnosti, konzervatismus pouze oslabuje svou vlastní posici. Často se stává, že ty závěry, které racionalistická domýšlivost odvozuje z nových vědeckých poznání, z nich vůbec nevyplývají. Ale pouze aktivní účastí na rozpracovávání výsledků nových objevů můžeme skutečně poznat, zda zapadají do našeho obrazu světa, a pokud ano, potom jak. Kdyby se mělo skutečně prokázat, že naše mravní přesvědčení je založeno na určitých předpokladech, které se prokážou jako nesprávné, sotva by bylo morální obhajovat je odmítáním prokazatelných faktů.

S nedůvěrou konzervatismu k novému a neznámému je spojeno jeho nepřátelství k internacionalismu a náchylnost k ostrému nacionalismu. Zde je jeho další slabost v zápasu idejí. Konzervatismus nedokáže změnit fakt, že myšlenky, které mění naši civilizaci, nerespektují žádné hranice. Ale odmítání seznámit se s novými myšlenkami pouze připravuje člověka o možnost efektivního protiúderu, je?li ho zapotřebí. Rozvíjení myšlenek je mezinárodní proces, a pouze ti, kdo se plně zapojí do diskuse, jsou schopni získat významný vliv. Tvrzení, že nějaká idea je neamerická, nebritská nebo neněmecká není žádným argumentem, stejně jako chybná nebo škodlivá myšlenka není lepší pouze proto, že ji formuloval některý z našich krajanů.

Mnohem více by se toho dalo říci o úzkém spojení mezi konzervatismem a nacionalismem, ale nebudu se tímto bodem obšírněji zabývat, protože by mohl vzniknout dojem, že moje osobní pozice mi nedovoluje sympatizovat s jakoukoliv formou nacionalismu. Dodám pouze to, že právě tyto nacionalistické sklony často staví mosty mezi konzervatismem a kolektivismem: od uvažování v pojmech "našeho" hospodářství nebo majetku je jen krátký krůček k požadavku, aby tato národní aktiva byla spravována v národním zájmu. V tomto směru je kontinentální liberalismus, který čerpá z Francouzské revoluce, o něco lepší než konzervatismus. Nemusím ani říkat, že nacionalismus tohoto druhu je něco zcela jiného než patriotismus, a že averse vůči nacionalismu je zcela slučitelná s oddaností k národním tradicím. Ale skutečnost, že dávám přednost některým tradicím své společnosti a cítím k nim úctu, nemusí být ještě příčinou nepřátelství vůči tomu, co je nezvyklé nebo odlišné.

Pouze na první pohled se zdá být paradoxem, že anti?internacionalismus konzervatismu je tak často spojován s imperialismem. Ale čím více člověk nemá rád vše cizí a svoje vlastní zvyklosti považuje za lepší, tím silnější je jeho sklon brát imperialismus jako svoje poslání "civilizovat" jiné(10) ? nikoliv dobrovolnými a svobodnými styky, kterým dávají přednost liberálové, ale tím, že ostatním přináší požehnání v podobě zdatné vlády. Je příznačné, že zde se opět často setkáváme s tím, že konzervativci jdou ruku v ruce se socialisty proti liberálům ? nejen v Anglii, kde Webbovi* a jejich Fabiánská společnost byli vyhlášenými imperialisty, nebo v Německu, kde státní socialismus a koloniální expanzionalismus postupovaly společně a získaly podporu stejné skupiny "salónních socialistů", ale také ve Spojených státech, kde dokonce už v době prvního Roosevelta bylo možné pozorovat, že "jingové** a sociální reformátoři se spojili a zformovali politickou stranu, která vyhrožovala, že se zmocní vlády a použije ji pro svůj program cézaristického paternalismu. Toto nebezpečí, jak se dnes ukazuje, bylo odvráceno pouze tím, že ostatní strany převzaly jejich program v poněkud mírnějším rozsahu a formě.(11)"

V.

V jednom ohledu však můžeme oprávněně tvrdit, že liberál zaujal pozici ve středu mezi socialistou a konzervativcem: je stejně vzdálen hrubému racionalismu socialisty, který chce rekonstruovat všechny společenské instituce přesně podle šablony, dané jeho individuálním rozumem, jako mysticismu, který často bývá oblíbeným útočištěm konzervativce. Liberální postoj, tak jak jsem ho popsal, sdílí s konzervatismem nedůvěru k rozumu do té míry, že liberál si je plně vědom toho, že neznáme odpovědi na všechny otázky, a že si není jist, zda odpovědi, které zná, jsou skutečně správné, či dokonce zda dokážeme všechny odpovědi nalézt. Nepohrdne také vyhledáním pomoci u kterékoliv neracionální instituce nebo zvyku, které prokázaly svoji hodnotu. Liberál se od konzervativce liší svou ochotou vyrovnat se s tímto tápáním a připustit, jak málo toho víme, aniž by se utíkal k autoritě nadpřirozeného původu znalostí tam, kde jeho rozum selhává. Musím připustit, že liberál je v jistém ohledu v podstatě skeptikem(12) ? což vyžaduje určitou skromnost ponechávající ostatním možnost usilovat o dosažení štěstí jejich vlastní cestou, a důsledné trvání na toleranci, která je nejpodstatnější vlastností liberalismu.

Neexistuje žádný důvod, proč by tento požadavek měl u liberála znamenat absenci náboženské víry. Na rozdíl od racionalismu Francouzské revoluce nemá opravdový liberalismus s náboženstvím žádné spory a já mohu jen s lítostí odsuzovat militantní a svou podstatou neliberální antireligionismus, který byl duší mnohého v kontinentálním liberalismu devatenáctého století. Že nepřátelství vůči náboženství není liberalismu vlastní, ukázali jasně jeho angličtí předchůdci, staří whigové*, kteří ? když už nic jiného ? byli ve velmi úzkém spojení s hlubokou náboženskou vírou. V tomto směru odlišuje liberála od konzervativce to, že jakkoliv hluboká je jeho vlastní duchovní víra, nikdy se nepovažuje za oprávněného vnucovat ji ostatním, a duchovní a pozemské jsou pro něho dvě odlišné sféry, které by neměly být navzájem zaměňovány.

VI.

To, co jsem řekl, by mělo být dostatečným vysvětlením, proč se nepovažuji za konzervativce. Nicméně mnozí lidé budou mít pocit, že stanovisko, které z toho vyplývá, je stěží takové, které jsou zvyklí označovat jako "liberální". Proto musím znovu položit otázku, zda je toto označení v současné době vhodným názvem pro stranu svobody. Již jsem naznačil, že ačkoliv jsem se celý život označoval za liberála, v poslední době jsem tak činil s rostoucími obavami ? ne pouze proto, že v USA je tento výraz stále příčinou častých nedorozumění, ale také proto, že si stále více uvědomuji hlubokou propast, která existuje mezi mým postojem a racionalistickým kontinentálním liberalismem nebo dokonce liberalismem anglických utilitaristů.

Kdyby liberalismus ještě stále znamenal to, co znamenal pro anglického historika, který mohl v roce 1827 mluvit o revoluci roku 1688 jako o "triumfu těch principů, které jsou jazykem dnešních dnů označovány jako liberální nebo konstituční(13)", nebo kdyby bylo stále ještě možné mluvit spolu s Lordem Actonem o Burkeovi, Macaulayovi a Gladstoneovi* jako o třech největších liberálech, nebo kdyby bylo možné dosud považovat spolu s Haroldem Laskim Tocquevilla a Lorda Actona za "dokonalé liberály devatenáctého století(14)", mohl bych se skutečně s hrdostí sám přihlásit k tomuto pojmenování. Ale i když jsem ve velkém pokušení nazvat liberalismus těchto osobností pravým liberalismem, musím přiznat, že většina kontinentálních liberálů zastávala ideje, se kterými vzpomínaní muži hluboce nesouhlasili, protože kontinentální liberálové byli vedeni spíše touhou vnutit světu dopředu vymyšlený racionální model než snahou poskytnout příležitost pro svobodný rozvoj. Totéž platí v podstatě i pro to, co se v Anglii samo nazývalo liberalismem přinejmenším od dob Lloyda George.

Je tudíž nutné uznat, že to, co jsem nazval "liberalismem", má velmi málo společného s nejrůznějšími politickými hnutími, která dnes vystupují pod tímto názvem. Je také otázkou, zda historické asociace, které toto označení vyvolává v současné době, jsou přínosem pro úspěch jakéhokoliv hnutí. Další otázkou, na kterou se názory mohou značně lišit, je to, zda by za těchto okolností měl člověk vynakládat úsilí na ochranu tohoto termínu před tím, co považujeme za zneužití. Já osobně mám stále silnější dojem, že používání tohoto termínu bez důkladného vysvětlení vyvolává příliš velký zmatek, a že jako nálepka se stal spíše přítěží než zdrojem síly.

Ve Spojených státech, kde se stalo téměř nemožným použít slovo "liberální" v tom významu, v jakém jsem ho používal, se místo něho používá termín "libertariánský". Mohlo by to být řešení, ale mně osobně připadá mimořádně nepřitažlivý. Na můj vkus má příliš silnou příchuť umělého výrazu a náhražky. Já bych si přál slovo, které značí stranu života, stranu, která preferuje svobodný rozvoj a spontánní vývoj. Ale marně jsem si lámal hlavu hledáním popisného výrazu, který by vyhovoval všem.

VII.

Přesto bychom si měli připomenout, že když se ideály, které jsem se zde pokusil nově formulovat, začaly šířit v západním světě, strana, která je reprezentovala, měla všeobecně uznávané jméno. Byly to ideály anglických whigů, které inspirovaly to, co později začalo být známé v celé Evropě jako liberální hnutí, a které byly zdrojem představ, jež si s sebou vezli američtí kolonisté a které je vedly v jejich boji za nezávislost a při prosazování ústavy(16). "Whigové" byl skutečně název, pod kterým byla strana svobody všeobecně známá až do doby, kdy charakter její tradice změnily nánosy Francouzské revoluce s její totalitní demokracií a socialistickými tendencemi.

Název zanikl v zemi jeho zrodu částečně proto, že principy, které hlásal, přestaly být na určitou dobu charakteristické pro konkrétní stranu, a z části proto, že lidé, kteří tento název nesli, nezůstali jeho principům věrní. V devatenáctém století strany whigů jak v Anglii, tak ve Spojených státech* nakonec tento název mezi radikály zdiskreditovali. Ale stále zůstává pravdou, že liberalismus nahradil whigismus až poté, co hnutí za svobodu absorbovalo hrubý a militantní racionalismus Francouzské revoluce, a jelikož podstatnou částí našeho úkolu musí být osvobození této tradice od příliš racionalistických, nacionalistických a socialistických vlivů, které se do ní vetřely, whigismus je historicky správným názvem pro ideje, ve které věřím. Čím víc se dovídám o vývoji těchto idejí, tím více si uvědomuji, že jsem jednoduše zatvrzelý starý whig ? s důrazem na slůvko "starý".

Když se někdo vyzná z toho, že je starým whigem, samozřejmě to neznamená, že se chce vrátit tam, kde jsme byli na konci sedmnáctého století. Jedním z mých záměrů bylo v Ústavě svobody ukázat, že doktríny v té době postulované se rozvíjely a vyvíjely až do doby před sedmdesáti nebo osmdesáti lety, a to i přesto, že už nebyly hlavním programem žádné významné strany. Od té doby jsme se naučili mnohému, co by nám mělo umožnit formulovat je nově, v přijatelnější a efektivnější podobě. Ale přestože ve světle našich současných vědomostí vyžadují novou formulaci, jsou to stále základní principy starých whigů. Pravdou je, že pozdější historie strany, která nesla tento název, vyvolala u některých historiků pochybnosti, zda vůbec někdy existoval zřetelný soubor whigovských principů, ale já mohu jen souhlasit s Lordem Actonem, že ačkoliv někteří z "patriarchů této doktríny byli jedni z nejhanebnějších lidí, představa jakéhosi vyššího zákona nad zákony komunálními, ve které jsou počátky whigismu, je vrcholem toho, čeho Angličané dosáhli, a jejich odkazem národu(17)" ? a světu, můžeme dodat. Právě tato doktrína je základem společné tradice anglosaských zemí. Právě z této doktríny kontinentální liberalismus čerpal to, co je v něm hodnotné. Právě tato doktrína je základem amerického vládního systému. Ve své čisté formě není ve Spojených státech reprezentována ani radikalismem Jeffersona, ani konzervatismem Hamiltona nebo dokonce Johna Adamse, ale idejemi Jamese Madisona, "otce Ústavy"(18).

Nevím, zda kříšení starého názvu je politicky praktické. To, že většina lidí v anglosaském světě nebo kdekoliv jinde dnes tento termín nespojuje s něčím určitým, je asi spíše výhodou než nedostatkem. Pro ty, kteří jsou dobře obeznámeni s dějinami idejí, je to pravděpodobně jediný název, který výstižně vyjadřuje, co tato tradice znamená. Pro skutečné konzervativce a ještě více pro mnohé socialisty, kteří konvertovali ke konzervatismu, je whigismus označením toho, co jejich hluboký instinkt zvláště nenávidí. Je označením jediného souboru ideálů, který důsledně odmítal každou svévolnou moc.

VIII.

Je snadné se ptát, zda je otázka názvu tak důležitá. V zemi jako Spojené státy, které stále ještě mají celkem svobodné instituce a kde tudíž obrana existujícího je často obranou svobody, může být celkem jedno, když se obránci svobody označují za konzervativce, ačkoliv i zde spojení s konzervativci povahou bude často vyvolávat rozpaky. Dokonce i když lidé souhlasí se stávajícím systémem, musíme se ptát, zda s ním souhlasí jen proto, že existuje, nebo proto, že je sám žádoucí jako takový. Společný odpor proti kolektivistickému proudu by neměl dovolit zastření skutečnosti, že víra v integrální svobodu je založena na postoji, který hledí zásadně kupředu, nikoliv na nějaké nostalgické touze po návratu do minulosti nebo na romantickém obdivu toho, co bývalo.

Potřeba jasného rozlišování je absolutně nutná tam, kde ? což platí o mnoha částech Evropy ? konzervativci již přejali značnou část kolektivistické víry ? víry, která ovládala politiku po tak dlouhou dobu, že mnohé z jejích institucí začaly být přijímány jako samozřejmost a staly se zdrojem pýchy "konzervativních" stran, které je vytvořily(19). Zde se člověk, který věří ve svobodu, musí dostat do konfliktu s konzervativcem, a zaujmout z principu radikální stanovisko, namířené proti populárním předsudkům, opevněným pozicím a pevně zavedeným privilegiím. Pošetilosti a zlořády nejsou lepší jen proto, že jsou dávno etablovanými principy politiky.

Ačkoliv quieta non movere může být občas rozumnou zásadou pro politika, politického filosofa uspokojit nemůže. Ten by si mohl přát, aby se v politice postupovalo nanejvýš opatrně a až tehdy, když je veřejné mínění připraveno ji podporovat, ale nemůže přistupovat na určité dohody pouze proto, že je současné mínění schvaluje. Ve světě, kde je hlavní potřebou znovu ? jako tomu bylo na začátku devatenáctého století ? osvobodit proces spontánního rozvoje z pout a břemen, uvalených na něj lidskou pošetilostí, musí jeho naděje spočívat v přesvědčování a získávání podpory těch, kteří jsou svojí povahou "progresivci", těch, kteří i když možná hledají změnu na nesprávné cestě, jsou alespoň ochotni přistupovat kriticky k tomu, co existuje, a změnit to tam, kde to je nutné.

Doufám, že jsem nezavedl čtenáře na scestí tím, že jsem příležitostně mluvil o "stranách", když jsem měl na mysli skupinu lidí, hájících určitý soubor intelektuálních a morálních principů. Nemyslel jsem na stranickou politiku v žádné zemi. Problém, jak lze principy, které jsem se pokusil rekonstruovat složením fragmentů tradice, převést na masově přitažlivý program, musí politický filosof přenechat "těm zákeřným a prohnaným živočichům, vulgárně nazývaným státníci nebo politici, jejichž kolegia se řídí tím, odkud právě fouká vítr(20)." Úlohou politického filosofa může být pouze ovlivňování veřejného mínění, ne však organizování lidí k činům. Tuto úlohu může plnit efektivně pouze tehdy, když se nezabývá tím, co je právě politicky uskutečnitelné, ale když důsledně obhajuje "obecné principy, které jsou vždy stejné(21)." V tomto smyslu mám pochyby, zda vůbec může existovat něco takového jako konzervativní politická filosofie. Konzervatismus může být často užitečnou a praktickou mravní zásadou, ale neposkytuje nám žádný vůdčí princip, který by mohl ovlivnit dlouhodobý vývoj.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich