Francouzská lekce

22. 4. 2002 - Milan J. Hamerský, předseda LiRA

Volby prezidenta ve Francii se dostaly diky překvapení po prvním kole do centra pozornosti médií i v České republice.

Probíhající diskuze o pevnosti demokracie ve Franci bude jistě zajímavá. Pro nás ze vzniklé situace plyne jiné poučení. Vidíme dobře, kam také může vést institut přímé volby prezidenta.

Připomenutí je to především pro ty, kteří již zapomněli na první přímé prezidentské volby na Slovensku, kdy do druhého kola postoupil exkomunista Rudolf Schuster a šéf HZDS Vladimír Mečiar.

Co se ve Francii stalo? Extrémista Le Pén získal přes 17% hlasů a postupuje do druhého kola voleb prezidenta Francie. Volby přestaly být diskuzí o jakémkoli náznaku programu kandidátů a stály se bojem „národní demokratické fronty“, zahrnující téměř všechny strany včetně levicových extrémistů, proti zlu pravicového, nacionálního radikalismu Le Péna. Dva hlavní demokratičtí kandidáti nezískali dohromady ani 40% hlasů. Francie i část Evropy je v šoku. Po úspěchu pravicových radikálů v Rakousku, Švýcarsku a Itálii teď přichází na řadu „kolébka lidských práv“, sladká Francie.

Pro českou scénu je nejdůležitějším poselstvím voleb ve Francii poukaz na problémy spojené s přímou volbou prezidenta. Strany Koalice tento „dárkem“ voličům nabízí s argumentací, že volba prezidenta nemá být „zákulisní dohodou stranických sekretariátů“. Některé strany (např. ČSSD, ODA, Cesta změny, Naděje) neodolaly a přidaly se k této vábničce na voliče. Pomiňme předvolební populismus návrhu a argumentujme věcně proti.

Klíčovým argumentem musí být odmítnutí fetišizaci demokracie a především tzv. přímé demokracie. Svoboda a právní jistoty jsou více než demokracie. Demokratické procedury mohou být jak ochráncem, tak utlačovatelem svobod, nebo např. názorových a náboženských menšin. Demokracie postavená na „hlasu lidu“ se přirozeně často stává „hlasem ulice“. A tento hlas se dnes rozléhá celou Francií.

Naproti tomu tzv. reprezentativní demokracie s ústavně zabudovanou dělbou moci, je prostředkem ochrany svobody, nejrůznějších menšin a jejich práv, před náhlými poryvy nálad ulice. Ke schválení zákona je třeba hlasu poslanců z více stran, souhlas senátorů, prezidenta a případně posouzení Ústavním soudem. „Hlas lidu“ je jediným mocným výkřikem a nesnese odpor. Není podstatné, kolik přišlo lidí k hlasování a jaká většina podpořila některý názor (kandidáta).

Za širokou podporou prvků přímé demokracie se u nás často skrývá nechuť k politickým stranám. Je to pochopitelné. Oprávněné by to však bylo jen v případě, že by voliči byly lepší, čestnější, kompetentnější, rozumnější, než jimi volené strany. Opak je pravdou! Jakýkoli obsáhlejší průzkum názorů prokáže neslučitelnost (nekonzistenci) různých požadavků velké většiny (k 70%) veřejnosti. Ta je plná předsudků daných neznalostí a ignorancí, klade vysoké nároky na druhé a sama je se sebou plně spokojena. V tomto prostředí navrhovat zavedení přímé volby prezidenta a obecné referendum je nebezpečným nesmyslem.

Případné zavedení přímé volby prezidenta v nás nahradí více týdenní diskuze nad několika jmény vážných kandidátů a pár hodinovou parlamentní přestřelku přenášenou ČT1. Zažijeme několika měsíční bulvární kampaň, v niž se dobře uplatní populisté všeho druhu. Možná zažijeme i dvě kola voleb. Celý karneval marnosti nás přijde na mnoho stovek miliónů a přinese kocovinu.

Musíme jít touto cestou? Poučí se Koalice a další z příkladu Francie a Slovenska a přestanou hrát tuto kartu?