Ke změnám chybí odvaha

12. 7. 2002 - Jiří Zlatuška, rektor MU Brno

V nové vládě usedne dvojice ministrů, do jejichž kompetence spadá vysokoškolské vzdělávání a podpora výzkumu a vývoje. Velká část problémů, se kterými se státní politika v této oblasti potýká, leží na styčných plochách jejich budoucího vládního působení.

Přístup k vysokoškolskému vzdělání, účinné nástroje podpory výzkumu a vývoje a institucionální i finanční podmínky podporující rychlé prostupování inovací mezi výzkumem a komerčním uplatněním jsou faktory obecně považované za podmínku konkurenceschopnosti vyspělých zemí v současném světě.

Česko se pohybuje mezi Scyllou nedostatečnosti účinných a odvážných politických kroků, které by daly politickým proklamacím o prioritách v této oblasti skutečný obsah, a Charybdou tlaku na zachování statu quo, který lze pozorovat u značné části akademického establishmentu.

V seznamu nedostatků se na prvním místě zpravidla objevují finance. Je to zcela pochopitelné, protože úroveň financování školství i výzkumu je v ČR natolik neuspokojivá, že potenciál, který by tato sféra mohla uvolnit k obecnému prospěchu a rozvoji, je spotřebováván na pouhé přežívání. Výmluvně hovoří srovnání státní podpory vyjádřené v poměru k objemu hrubého domácího produktu (HDP), tj. k ukazateli celkové výkonnosti ekonomiky.

Před čtyřmi lety vedly petice vědecké obce k vládnímu závazku navýšit státní podporu výzkumu a vývoje na 0,7% HDP, ale skutečnost se v letošním rozpočtu dostala na pouhých 0,54% HDP. Evropské země státní podporu v této oblasti zvýší do roku 2010 na 1% HDP a již dnes se pohybují nad 0,8% HDP. Závazek ve vládním prohlášení končící vlády sliboval velikost kapitoly školství rovnou 6% HDP, ale vláda končí s rozpočtem, kde tato kapitola nedosáhla ani na 4% HDP a v mezinárodních srovnáních končíme ˝úspěšně˝ jedině tehdy, pokud soutěžíme o nejhorší umístění.

Úroveň státní podpory do značné míry určuje návratnost soukromých prostředků, které by se na vzdělávání i výzkumu mohly podílet. V současné situaci existuje příliš zřejmé nebezpečí, že se soukromé zdroje rozplynou na saturování nedostatečných provozních prostředků vzdělávacích a výzkumných institucí, nikoli na vytváření přidané hodnoty.

Jednou ze strukturálních podmínek účinnosti veřejných financí vkládaných do ˝znalostního sektoru˝ je integrální institucionální propojení výzkumu a vzdělávání. Diskuse o nevhodnosti dichotomie mezi vysokými školami a velkým celkem státem financovaných výzkumných ústavů bez přímé návaznosti na vysokoškolské vzdělávání všech úrovní se táhne již od začátku 90. let, ale snaha vytvořit koncepční resortní strukturu zatím nedošla naplnění.

V systému vysokých škol chybí systém podpory výzkumných institucí, o kterém jako o ˝výzkumných univerzitách˝ hovoří vládní koncepce výzkumu a vývoje, a po špičkách se chodí kolem evidentního faktu, že chceme-li zvýšit kvalitu musíme také proměnit systém institucionální podpory. Například doktorská studia nemá smysl provozovat v prostředí, kde není nezbytná ˝kritická masa˝ publikujících učitelů a alespoň desítka doktorských studentů kolem nich.

Vysoké školy byly sice transformovány na veřejné instituce, ale systém financování navázaný na fiskální roky vládního rozpočtu a systematicky opožďované termíny, ve kterých školy peníze dostávají, je skoro dokonalým receptem na neefektivní nakládání s omezenými zdroji. Stále větší část financí je rozdělována účelově, což vede k nesmyslné byrokracii a plýtvání. Investiční dotace jsou stále rozdělovány způsobem zděděným z doby komunismu, namísto toho, aby se staly standardní součástí normativního financování a aby zrušení rozdělení investičních a neinvestičních dotací umožnilo použití modernějších modelů investičního financování. Právní rámec fungování veřejných vysokých škol vychází z představy institucí převážně samosprávně, až družstevně spravovaných, nikoli institucí s vizí a nástroji směrování srovnatelnými s moderními zahraničními univerzitami.

Potenciálním problémem dvojice ministrů Buzková - Mareš je jejich odlišné vidění toho, kam s celým systémem mířit. Politická tabu a nezbytné kroky na cestě politických řešení se v politickém prostoru jejich stran překrývají, což je dobře vidět například na problému zavedení školného nebo adresných sociálních dotací studentům. Taková konstelace může oběma novým kormidelníkům cesty ke znalostní společnosti v nové české vládě komplikovat kroky, které by přinesly viditelné výsledky bez ohledu na jejich strategickou důležitost.