Integrace pravice bez poučení z krizového vývoje

9. 8. 2002 - Petr Matějů

Volební prohra pravicových stran, vstup poražené Koalice do socialistické vlády a konečně její avizované rozpuštění, ačkoli slibovala soudržnost i po volbách, to vše přirozeně vyvolává otázku, zde nenastal čas na vážnou debatu o možnostech postupné integrace liberálně smýšlejících politických seskupení, stran a osobností v politický subjekt, který by za nějaký čas poskytl naději těm, jejichž zájmy, názory a politické postoje dnes prakticky nemají politickou reprezentaci.

Analýzy volební neúčasti totiž říkají, že na nebývalém nárůstu počtu lidí, kteří nepřišli k volbám i na růstu podílu hlasů roztroušených mezi řadu malých stran, se podíleli zejména liberálně smýšlející voliči. Ti totiž svým rozhodnutím nevolit nebo vědomě nechat svůj hlas propadnout, dali najevo rozhořčení a znechucení z toho, co v posledním několika letech předvedly politické strany, které se označovaly za pravicové. ODS umožnila levici pohodlně vládnout uplynulé čtyři roky, zbytky Koalice ji umožnily sestavit vládu na následující čtyři roky. Kdyby nebyl v sázce vstup do Evropské unie a kdyby zde nebyla naléhavá nutnost celkové kultivace české politiky a státní správy prolezlé korupcí nad míru obvyklou kdekoli v civilizovaném světě, jedinou nadějí by snad byly předčasné volby.

Diskuse o možnostech integrace české pravice a první nesmělé kroky tímto směrem ukazují, že chybí něco jako "poučení z krizového vývoje". Debata totiž opět začíná tam, kde má končit: otázkami kdo s kým, kdo má zůstat stranou, kdo může a kdo naopak nemůže stát v čele, kdo z těch, kteří neuspěli ve volbách do Parlamentu a nedostali ani vládní křeslo útěchy, bude na kandidátce do Senátu nebo na radnici. Jakoby by nebylo nad slunce jasnější, že pravice u nás ztratila dech i úctu lidí v prvé řadě proto, že dokázala nebývalým způsobem vyprázdnit věcný obsah politiky, která se tak smrskla na vnitrostranický boj o pozice (Čtyřkoalice) či na mocenské hry velkého formátu (ODS).

Jistě, blíží se senátní a komunální volby a to je situace, která ztěžuje, aby se do popředí dostala témata odpovídající největším problémům, před kterými naše společnost a ekonomika stojí. Možná by tedy bylo vhodné pragmatická jednání o společném postupu v nadcházejících volbách oddělit od debaty o tom, na jakém principu skutečně integrovat liberální síly a politická seskupení. Nebylo by nešťastnějšího řešení než v hledání kompromisů v personálních otázkách spojených s podzimními volbami opět utopit otázky, které jsou z dlouhodobého hlediska mnohem podstatnější.

Ani tak ale diskuse o principu integrace liberálních sil nebude být nekonečná. Vnitřní zdroje naší konkurenceschopnosti zřetelně slábnou. Rozvoj vzdělání (především vysokoškolského), vědy a výzkumu (především aplikovaného), posilování výkonových (a nikoli spotřebních) motivací, podpora flexibility pracovní síly, důsledná reforma penzijního systému, zastavení deficitního financování trvale rostoucích sociálních výdajů a snížení celkové úrovně přerozdělování, to všechno jsou témata, která budou volat po vnitřně konzistentních, vzájemně sladěných, odvážných a přitom pro veřejnost přijatelných řešeních.

Stoupenci i hlavní aktéři integrace by měli vzít na vědomí ještě jeden fakt: v Česku se ve srovnání s Maďarskem, Polskem a dalšími postkomunistickými zeměmi nejobtížněji prosazuje širší shoda v odpovědi na otázku "jak dál". Přitom zvlášť pro malou zemi, jako jsme my, je konsensus napříč politickými stranami týkající se "strategie úspěchu" mnohem důležitější než pro velké země. Zatím jsme šli opačnými směrem: věcné problémy se řadu let neúnosně ideologizovaly, politické strany se proti sobě vymezovaly na tématech, ke kterým bylo v zájmu nalezení účinné strategie třeba přistupovat věcně a s vůlí nalézt obecnou shodu.

Pokud to tedy někdo s budoucností české pravice myslí opravdu vážně a jeho cílem je skutečně dosáhnout sjednocení sil, které se zatím spíše tříštily, měl by přestat mluvit o jménech, stranách a kandidátkách a začít mluvit o tom, co se musí v této zemi změnit, abychom se za pár let nestali trpěným evropským chudákem žijícím na dluh, ale zemí s vlastní vnitřní energií. Jde o to, vytvořit potenciál podobný tomu, který jiné malé země (Finsko, Irsko, Nizozemí) již vynesl na nejvyšší příčky žebříčku konkurenceschopnosti. Nízká konkurenceschopnost totiž v žádném případě vysokou životní úroveň nezajistí. Možná je na čase říci, že ani tak nejde o integraci pravice proti levici, ale o to, zda místo krátkozrakého žití na dluh začneme hledat a uskutečňovat řešení, která nám umožní si na dlouhodobý růst životní úrovně vydělat.