Má u nás liberalismus šanci?

30. 10. 2002 - Petr Matějů, sociolog

Volební prohra pravicových stran, slabý výsledek nově založených stran, vstup US-DEU do socialistické vlády, faktický zánik Koalice a konečně rozhodnutí Václava Klause neucházet se o křeslo předsedy ODS, to vše jsou události vyvolávající otázku, zda není nejvyšší čas na debatu o stavu naší liberální politiky. Především pak o možnostech postupné integrace liberálně smýšlejících osobností a seskupení v subjekt, který by poskytl naději těm, jejichž zájmy dnes prakticky nemají politickou reprezentaci. Jan Macháček toto téma otevřel tím, že poukázal na absenci liberálních kořenů Unie svobody (MFD 9. 10.).Liberální voliči nevolí

Jan Macháček má jistě pravdu, když poukazuje na to, že čistý liberalismus v české kotlině, jako ostatně kdekoli v Evropě, nikdy nebude dominantním a možná ani významným proudem politického myšlení. Proto se i US při svém vzniku inspirovala spíše evropskou (německou) odrůdou liberalismu. Původní politický program US byl ve skutečnosti psán jako manifest liberalismu mravního a institucionálního řádu, který - jak ukázaly první průzkumy po vzniku US - našel u českého voliče zřetelnou podporu. Avšak jen do doby, než se ukázalo, že ani US není schopna tuto ideu uhájit proti politickým pragmatikům, kteří vždy neomylně sledují stopu, ze které čiší pach moci. US tedy po zásluze jako liberální strana končí. Znamená to však, že liberalismus u nás nemá naději?

Analýzy volební neúčasti říkají, že na nebývalém nárůstu počtu lidí, kteří nepřišli k volbám, i na růstu podílu hlasů roztroušených mezi řadu malých stran, se podíleli zejména liberálně smýšlející voliči. Ti totiž svým rozhodnutím nevolit nebo vědomě nechat svůj hlas propadnout dali najevo rozhořčení z toho, co v posledních několika letech předvedly politické strany, které se označovaly za pravicové a liberální. ODS umožnila levici pohodlně vládnout uplynulé čtyři roky. S hlasy zklamaných voličů ODS, kteří nakonec překousli všechny čtyřkoaliční tance a rvačky o posty a nakonec Koalici volili, bylo nakonec naloženo úplně stejně. Takové zahrávání si s volebními hlasy nemůže zůstat bez odezvy. To se však může obrátit v cosi dobrého.

Zatím diskuse o možnostech integrace české pravice a první nesmělé kroky tímto směrem ukazují, že chybí něco jako "poučení z krizového vývoje". Debata totiž vždy začíná tam, kde má končit: otázkami kdo s kým a proti komu. Jako by nebylo nad slunce jasnější, že pravice u nás ztratila dech i úctu lidí v prvé řadě proto, že dokázala nebývalým způsobem vyprázdnit věcný obsah politiky, která se tak zúžila na vnitrostranický boj o pozice či na mocenské hry velkého formátu. Blíží se senátní a komunální volby a záhy po nich volba prezidenta. To je situace, která brání tomu, aby se do popředí dostala témata odpovídající největším problémům, před kterými naše společnost a ekonomika stojí.

Diskuse o charakteru a principu integrace liberálních sil však nemůže být odkládána donekonečna. Vnitřní zdroje naší konkurenceschopnosti zřetelně slábnou. Stagnace vzdělání, vědy a výzkumu, posilování spotřebních, a nikoli výkonových motivací, nízká podpora rozvoji kvalifikace a flexibility pracovních sil, zablokovaná reforma penzijního systému, expanze deficitního financování trvale rostoucích sociálních výdajů a stále rostoucího přerozdělování, to všechno jsou problémy, které budou volat po odvážných, a přitom pro veřejnost přijatelných řešeních.

Přestaňme mluvit o jménech

Pokud to tedy někdo s budoucností české liberální politiky myslí opravdu vážně a jeho cílem je dosáhnout sjednocení sil, které se zatím spíše tříštily, měl by na chvíli přestat mluvit o jménech, stranách a kandidátkách a začít mluvit spíše o tom, co se musí v této zemi změnit, abychom se za pár let nestali trpěným evropským chudákem žijícím na dluh, ale zemí s vlastní vnitřní energií.

Měli bychom vytvořit potenciál podobný tomu, který jiné malé země (Irsko, Finsko, Nizozemsko) již vynesl na nejvyšší příčky žebříčku konkurenceschopnosti. To nepůjde, pokud další volby v Česku nevyhraje ten, kdo najde odvahu lidem říci, že nízká konkurenceschopnost v žádném případě vysokou životní úroveň a sociální soudržnost nezajistí. Možná je na čase sdělit, že vůbec nejde o nějakou "mobilizaci" pravice proti levici, ale o to, zda místo krátkozrakého žití na dluh a lákání voličů na vějičku blahobytu bez odpovídajícího úsilí začneme hledat řešení, která nám umožní na dlouhodobý růst životní úrovně si vydělat.