Češi podle Parkinsonových zákonů

6. 1. 2003 - Milan J. Hamerský, předseda IKHB

Profesor Parkinson je i u nás slavný autor vtipně odhalující paradoxy moderní společnosti. Asi nejvíce se proslavil svým popisem sociálních zákonitostí vedoucí k neodvratnému nárůstu zaměstnanců na nejrůznějších úřadech. Ten je způsobený zájmem každého zaměstnance zvýšit svoji důležitost a postavení v instituci vytvářením nových pracovních míst a zvyšováním počtu sobě podřízených úředníků. Aby tuto věc prosadil, je v jeho zájmu rozšiřovat rozsah činností, které organizace dělá bez ohledu na efektivitu či původní cíl, za kterým byla zřízena.

O platnosti jiného, podobně slavného Parkinsonova zákona jsme se mohli přesvědčit v nedávné době hned na dvou příkladech. Schvalování zákona o státním rozpočtu a jednání našich vyjednávačů v Kodani se tímto zákonem bezezbytku řídilo.

Parkinson na jednání ve správní radě dokládá závislost na jedné straně výše projednávaných částek a na druhé straně času a pozornosti, které se projednávání věnují. O velkých, rozhodujících částkách se diskutuje krátce, protože jsou mimo běžnou lidskou zkušenost. Bouřlivé diskuze začínají v okamžiku, kdy se částka začne pohybovat alespoň v symbolicky uchopitelné rovině nebo nejlépe v oblasti blízké osobní zkušenosti. Pokud částka klesne pod určitou hladinu, přestává být opět zajímavá. Česky bychom mohli tento Parkinsonův zákon vystihnout úslovím, že pro stromy nevidíme les.

Schválený státní rozpočet na rok 2003 pracuje s cca 700 miliardami příjmů a výdajů a více než 110 miliardovým schodkem mezi nimi. Média, opozice i odborné kruhy léta selhávají, když občanům nenabízí strukturovaný a srozumitelný rozbor "nejdůležitějšího" zákona v roce, za který je právem považován zákon o státním rozpočtu. Místo toho můžeme číst mnoho textů a rozhovorů kritizujících či naopak obhajujících, jak se poslanci handrkují o desítky miliónů pro konkrétní školy, nemocnice, či na opravu silnic ve svých obvodech v celkové výši pod 1% výdajů rozpočtu. Každý rok slýcháváme od vlády a opozice fráze o nemožnosti sestavit "dramaticky" jiný rozpočet a o tom, že se sice příliš zadlužujeme, ale vlastně jsme ve srovnání s ostatními zadluženi málo. Nikdo se nepozastavuje nad šokující lehkostí, s jakou vzduchem plují desítky a stovky miliard starých i nově vytvářených dluhů.

Vstup do EU má pro ČR mimo neekonomických i mnohé ekonomicky vyčíslitelné efekty v řádu stovek miliard. Miliony euro z rozpočtů EU, které po jednání v Kodani ročně obdrží ČR se pohybují v úrovni 2% příjmů státního rozpočtu. Po mnoha letech přípravy na vstup neznáme rámcově vyčíslené přínosy a náklady vstupu např. ve střednědobém výhledu. Zastánci vstupu do EU si zatím vystačí s omíláním mantry o samozřejmé výhodnosti integrace. Veřejnost nevyžaduje celková čísla, a tak se dozvídáme jen čísla dílčí, např. o tom, kolik bude integrace stát zemědělce.

Ukazuje se, že hranice veřejné diskuze u nás jen výjimečně překoná rovinu jednotlivých miliard. Několikrát za rok jsme svědky úvah, zda přesunout 1-2 miliardy z jedné kapitoly do druhé. Většinou se však odborné a politické spory odehrávají na úrovni stovek a desítek miliónů. Má-li mít kontrola veřejnosti jako jeden ze základních principů demokracie smysl, pak musí jít o veřejnou kontrolu věcí podstatných.

Profesor Parkinson by z českých politiků a médií měl radost. Detaily jsou středem veřejné debaty a o celku diskutuje jen pár odborníků na okraji zájmu médií. Měli bychom politikům připomenout, že neznalost zákonů neomlouvá, a to ani v případech zákonů sociálních.