Liberální strana

EU: Ano evropskému federalismu

15. 9. 2003 - LiRA

Prezidentovo ale

Náš vstup do Evropské unie přichází v době, kdy v ní vrcholí práce evropského Konventu na evropské ústavě a možné nové architektuře Unie jako celku. Český prezident podepsal smlouvu o přistoupení, avšak v kombinaci státnictví s pokračováním výhrad vůči společenství, do kterého míříme, přidal na stranu ambivalentního „ano, ale...“ námitky vůči možnému unijnímu nebo federativnímu uspořádání Evropské unie.

Prezidentův mnichovský projev z 2. května 2003 obsahuje tvrzení, že „skutečnou demokracii nelze ustanovit (a udržovat) v entitě větší, než je stát“, a označuje jako hrozbu evropské demokracii konstrukci „panevropského státu a zrušení tradičních evropských národních států“ prostřednictvím „současného unionistického a silně institucionalizovaného charakteru“ evropské integrace jako protikladu samovolného vývoje vazeb mezi evropskými státy založenými na realizaci několika vyjmenovaných svobod pohybu.

Obavy z federalismu

V prezidentově výroku o nemožnosti demokratického zřízení v celcích větších než jeden stát rezonují představy francouzských osvícenců z první poloviny 18. století, zejména pak rané představy Montesquieovy o tom, že skutečná (čistá) demokracie je společnost sestávající z malého množství občanů, kteří se prostřednictvím shromáždění a většinovým rozhodováním osobně podílejí na výkonu vlády.

Výtka, kterou na adresu snah podstatné části evropského Konventu pronesl, kolovala v téměř stejné podobě mezi odpůrci těsnějšího unijního a federativního uspořádání Spojených států amerických v období kolem roku 1787. James Madison na ni odpovídá v článku, který byl publikován na podzim roku 1787 jako devátá část série „Federalistické listy“, které v létech 1787 a 1788 každých několik dní pro časopis Independent psali pod pseudonymem Publius tři američtí „otcové zakladatelé“ Alexander Hamilton, James Madison a John Jay.

Fungující federace

Ve Spojených státech federalistické myšlenky zvítězily. Starosti zastánců „skutečné demokracie“ byly ostatně již tehdy, podobně jako je tomu dnes, citacemi konceptů, které byly Montesquieuem samotným ještě před použitím opuštěny. Jejich autor se ostatně později sám věnoval rozpracování složek architektury zastupitelského republikánského systému, který Madison dopracoval do systému federativního. Svůj devátý Federalistický list končí větou: „Tedy vidíme, že výhrady, na kterých (odpůrci federativního uspořádání) trvají, se neshodují s úvahami tohoto osvíceného občana, a můžeme zakončit závěrem, že jsou jen novým rozváděním chybné teorie.“ Za zdůraznění stojí skutečnost, že demokracie v takové architektuře funguje jakoby samovolně, avšak samo ustanovení všech prvků systému potřebných pro jeho fungování se samovolným procesem vyvinout evidentně nemůže.

Systém brzd a rovnováh

Výsledkem intelektuálních debat amerických „otců zakladatelů“ byla architektura uspořádání unie amerických států. Madisonovy a Montesquieuovy práce vedla k začlenění promyšleného systému brzd a rovnováh do americké ústavy, kde ve federativním uspořádání poskytují záruky svobody pro jednotlivé státy, a oba jejich autoři si tím vysloužili prominentní místo v učebnicích.

Americká federace dostala silně institucionalizovanou podobu, která se zčásti dočkala dokonce geometrických ztvárnění v návrhu hlavního města. S jedinou výjimkou války Severu proti Jihu prokázala více než dvousetletá historie USA oprávněnost Madisonových úvah o schopnosti americké federace (panamerického státu ve smyslu území, na kterém se rozkládá) čelit vytváření frakcí a ohrožení čistých demokracií revolucemi či převraty, stejně jako úvah Jayových o nutnosti těsné unijní vazby a společné zahraniční politiky pro mírový rozvoj i hospodářskou prosperitu.

Pro Českou republiku by mělo být výsostným národním zájmem zapojit se do programu těsně propojené Unie na federativní bázi. Nejsme v geografické poloze Velké Británie, kde tradice „báječné izolace“ a opatrně rezervovaný postoj k evropské federaci nepředstavuje velké ekonomické nebo bezpečnostní riziko. Naše poloha ve střední Evropě bude trvale ohrožena nestabilním ruským kolosem na východě, kde křehkost vnitřních politických i ekonomických poměrů může kdykoli v budoucnu způsobit probuzení starého imperiálního sentimentu vůči západním slovanským bratřím.

EU prospěje

Účast v těsně propojené unii nám prospěje i z hlediska politické kultury fungování správy veřejných věcí u nás doma. Nenamlouvejme si, že tradice fungování institucí, které tvoří páteř demokratického systému, nenese v převládajících návycích a instinktech hluboké stopy pokřivení desetiletí poválečného vývoje.

Členství v těsněji integrované Evropě je šancí lépe využít synergie prostředí fungujících institucí a tradic pro to, aby se naše vlastní právní prostředí, skutečná vymahatelnost práva, fungování ekonomiky i návaznost na sociální ohledy rychleji zbavovalo našich ryze českých neduhů. Stylizováním se do role nervózního brouka Pytlíka, který evidentně zkušenějším členům Evropské unie předkládá moudra a návody své „české cesty“ založené na pochybné praktické úspěšnosti, určitě není ta nejlepší pozice, kterou bychom v zájmu naší vlastní perspektivy měli Evropské unii předvádět.

Narozen: 15. září 1957 v Brně.
V roce 1977 přijat na Přírodovědeckou fakultu MU na obor matematická informatika a teoretická kybernetika.
V roce 1994 založil Fakultu informatiky MU. V roce 1998 byl zvolen rektorem MU v Brně. V roce 2001 byl zvolen na druhé a poslední možné tříleté funkční období rektora MU.
Je senátorem za LiRA, členem KOD.