|
|
pro MFD; P. Matějů: Proč začínáme chudnout?3. 9. 2004 - LiRA, MFD 03.09.2004 - PETR MATĚJŮ - str. 06 Není to tak dávno, co jsem na stránkách tohoto listu napsal, že pokles konkurenceschopnosti, zvláště má-li dlouhodobý charakter, zpravidla vede k poklesu průměrné životní úrovně. To ostatně plyne i z toho, jak konkurenceschopnost definuje OECD a autoři Světové ročenky konkurenceschopnosti:"Konkurenceschopnost je schopnost dané země produkovat zboží a služby, které ve svobodných a spravedlivých tržních podmínkách obstojí na mezinárodních trzích, a přitom dlouhodobě udržet či zvyšovat reálné příjmy obyvatelstva." Schopnost obstát v konkurenci a přitom zajistit růst životní úrovně je přesně to, za co by vlády měly být občany chváleny a politici odměňováni přízní voličů. Léčba nemoci čokoládou Měl by platit i opak, což se však neděje. Občané si totiž nemusí tuto souvislost po dlouhou dobu uvědomovat. Populistické vlády se snaží oddálit důsledky vlastní neschopnosti (neochoty) vytvořit podmínky pro růst konkurenceschopnosti, stále více zadlužují stát a podporují spotřebu domácností na dluh. Tuto politiku, která připomíná léčení těžké choroby čokoládovými bonbony, obhajují tím, že negativní důsledky hlubších reforem, které by vedly k růstu konkurenceschopnosti, by zasáhly v prvé řadě sociálně slabší vrstvy. To je však čistá demagogie. Dobře sladěné hlubší reformy nemusí bolet tak, jak nakonec bolí špatně udělané, chaotické a "mělké" reformy. Navíc se ukazuje, že pokles dynamiky životní úrovně v důsledku poklesu konkurenceschopnosti nakonec postihuje více sociálně slabší než ty, kteří jsou na tom ekonomicky lépe. Obavy, že vývoj u nás půjde tímto směrem, se bohužel začínají naplňovat. Statistický úřad tento týden zveřejnil údaje o meziročním vývoji růstu reálné mzdy, což je jeden ze základních ukazatelů vývoje životní úrovně. Tyto údaje ukazují, že přes optimistická prohlášení o vývoji hrubého domácího produktu, která často slyšíme z úst některých vládních politiků, se růst životní úrovně výrazně zpomalil, v některých skupinách je již dokonce vidět pokles. Zatímco v uplynulých letech rostla reálná mzda zhruba o 6 procent, poslední údaje říkají, že nyní je to jen 1,7 procenta. Ve zdravotnictví, veřejné správě a ve školství dokonce reálná mzda ve srovnání se stejným obdobím minulého roku poklesla. Tam, kde jsou platy poměrně nízké, tedy dochází k většímu poklesu než tam, kde jsou mzdy tradičně vyšší. Populistická politika ohrožuje chudé To je však jen jedna strana mince. Tou druhou stranou mince je zhoršení podmínek pro žití na dluh: úvěry a půjčky teď budou dražší, protože ČNB v reakci na ekonomický vývoj a růst zadluženosti zvyšuje úrokové sazby. Soudě dle výroků některých ministrů se to vládě vůbec nelíbí. Není divu, neboť populistická politika sázející na to, že spotřeba na dluh opět oddálí probuzení těch, kteří nakonec na dlouhodobě špatnou hospodářskou politiku doplatí nejvíc, narazí na vyšší cenu půjček. Na spotřebu si však půjčují spíše sociálně slabší. Kdo tedy nakonec ponese důsledky krátkozraké politiky dělané údajně v zájmu sociálně slabších? Odpověď je jasná. Jak z toho ven, to ukazují data z posledního vydání Světové ročenky konkurenceschopnosti. Ta říkají, že se mezi roky 2002 a 2004 Česko v konkurenceschopnosti měřené na šedesáti zemích propadlo z 35. na 43. místo. Zatímco ve výkonnosti ekonomiky jsme se jakžtakž drželi, v efektivnosti působení vlády jsme klesli z 28. na 51. místo. To samozřejmě není jen důsledek stále většího zadlužování. Na vině je i to, že předchozí vlády nedokázaly řešit problém korupce, neinvestovaly dostatečně do oblastí, které bezprostředně vedou k růstu konkurenceschopnosti (vzdělání, výzkum, inovace), ani nezlepšily velmi špatné podmínky pro podnikání. Občanům, kteří už vědí, která bije, neposkytují šanci investovat do vlastní budoucnosti, tedy především do vzdělání. Nedávno zveřejněná studie kanadského statistického úřadu přitom prokázala, že investice do lidského kapitálu mají třikrát větší účinnost než investice do fyzického kapitálu. Je tedy nejvyšší čas začít uvažovat jinak než v horizontu měsíců či několika let. Možná právě první známky poklesu životní úrovně a zhoršení podmínek pro žití na dluh domácností (jako důsledek logického kroku ČNB) konečně vyvolají správnou reakci: občané pochopí, že se musí změnit podstata české politiky. To však znamená dát prostor věcným argumentům a nenechat je vždy převálcovat populistickými sliby. Znamená to také vyžadovat od politiků odvahu uskutečňovat promyšlené reformy s dlouhodobým horizontem, ne pouze hájit vlastní krátkozraké ekonomické a mocenské zájmy. Autor, sociolog, je předsedou Institutu pro sociální a ekonomické analýzy |
ODKAZY
|
