|
Outrata: Sjednoťtme liberální pravici13. 12. 2004 - HN Před českou proevropskou liberální pravicí stojí naléhavý úkol: sjednotit se v efektivní politickou sílu. Současná situace, kdy politické subjekty v tomto prostoru jsou tak slabé, že hrozí nebezpečí, že nebudou vůbec zastoupeny v Poslanecké sněmovně, neodpovídá skutečnosti, že lidí, jejichž politické smýšlení se více méně kryje s touto částí názorového spektra, je dost - jistě asi 10, možná až 15 procent.Výroba a zánik fénixů Stran, které se snaží o přízeň této části elektorátu, je čím dál více. Opakuje se podobná sekvence: na troskách předešlého pokusu se snaží zrodit fénix, který pro sebe nárokuje celou tuto názorovou sféru a předpokládá, že právě on, nový a nezdiskreditovaný, získá voliče pro sebe. Po počátečních nadějích se ovšem v prvním skutečném volebním testu ukáže, že výhody, na nichž chce nový subjekt stavět, jsou daleko méně efektivní, než nadšenci věřili. Následuje pocit zklamání a formulování výčitek proti těm kamarádům, kteří nepochopili samospasitelnost nové značky a setrváním ve svých omšelých organizacích snížili a zrelativizovali volební výsledek. Tyto třenice ovšem volič vidí a postupně začíná dělat kříž nad všemi těmi "rozhádanými" subjekty, které konec konců plýtvají jeho hlasy. Přitom není důvod pro tento stav. Mezi jednotlivými uskupeními není významného rozdílu v programu ani v prioritách. Klub otevřené demokracie v Senátu, jemuž předsedám a v němž se sdružují senátoři zvolení s podporou těchto jednotlivých stran, se jen výjimečně setkává s výraznými názorovými rozdíly, a ty snad nikdy nebyly ideologické; šlo o rozdíly taktické a někdy možná o rozdíly technické. Nejhorší na věci je skutečnost, že se v naší zemi blížíme k významné změně v rozložení politických sil. Brzy dojde k výraznému přesunu sil doprava, spojenému možná s polarizací zmenšených sil na levici. Dostane-li se v příštích volbách pravice konzervativní a euroskeptická národovecká k moci, hrozí, že bude zřetelně scházet proevropský liberální hlas. Škoda toho hlasu Bude velká škoda, pokud bude ve složení budoucí pravice tento liberální element scházet a jiné pravicové směry nebudou politicky konfrontovány s liberálními proevropskými postoji. Za jiných okolností bych si uměl představit, že přesun doprava by mohl vytvořit prostředí, ve kterém by liberální směr byl hlavní efektivní oponenturou národoveckého euroskepticismu a tradičního konzervatismu; v současném světě tomu však tak téměř jistě nebude. Historikové budou jednou naší generaci liberálů tuto situaci právem vyčítat; dnes však jsme příliš blízko k těmto událostem. Zcela jistě ale musíme najít cestu k tomu, abychom byli efektivní politickou silou. Nelze však toho dosahovat voluntarismem, kdy se někdo pasuje na charismatickou osobnost, kolem níž se ostatní mají shromáždit. Ne že by na tom bylo něco principiálně špatného. Ale po několika pokusech již víme, že to prostě nefunguje. Prvním předpokladem úspěchu je, abychom se snažili překročit své stíny. Ze žabomyších vojen mezi liberálními stranami vznikla řada trpkostí a výhrad a přetrvávání těchto pocitů znemožňuje často efektivní spolupráci. Cukrlata versus myšlenky Dále je nutno soustředit se na vytvoření společného programu na základě liberálních principů. Zde je důležité odlišit se konzistentními liberálními postoji od postojů konzervativců a euroskeptických národovců. Není třeba ani zdůrazňovat pravicovost (ta je dána, nikdo nám ji neupírá) ani vymýšlet "vlastní myšlenky", které s principiálním liberálním směřováním nemají nic společného (většinový volební systém, přímá volba prezidenta). Tato plytká, rádoby populistická cukrlátka jednak nikoho nezískají, protože na jedné straně lidem o takové věci nejde (byť přímo tázáni mají mělký názor), a na druhé straně taková idea působí jako bumerang v okamžiku, kdy se zdá vhodným z konjunkturálních důvodů v praxi obrátit. Zvláštním případem je tendence nás všech zdůrazňovat naši čistotu rukou oproti špinavým praktikám ostatních. To nás činí nesmírně zranitelnými, opět ze dvou stran. Z jedné strany se k nám budou přidávat živlové všelijací, protože naše krytí se zdá být efektivnější; z druhé strany kdykoli se mezi námi objeví někdo nehodný, kompromituje nás to o to více. Budeme-li se prostě skutečně starat o svou bezúhonnost a budeme-li se skutečně nehodných zbavovat spontánně a ve vlastní režii, lidé si toho jistě všimnou; a čím méně se budeme přitom bít v prsa, tím lépe. A pak je třeba přesvědčit osobnosti, že jim stojí za to, pro věc s námi něco udělat. To je obtížné, ale opakovaně se to daří v senátních volbách (pokud se sami nesestřelíme bratrovražedným bojem). Autor je předsedou Klubu otevřené demokracie v Senátu |
|