Liberální strana

Pehe: Jak sjednotit liberální pravici

4. 1. 2005 - HN

Obnovená diskuse o sjednocení malých liberálních a konzervativních stran, jež se snaží oslovit středové a pravicové voliče, kteří z různých důvodů nechtějí volit občanské demokraty, je založena na falešném předpokladu. "Sjednocením" se totiž rozumí vytvoření nějaké nové x-koalice, přičemž "x" se rovná počtu stran, které by se takového projektu zúčastnily.

Nová x-koalice?

Bývalá Čtyřkoalice sice slavila jisté úspěchy - například dlouho vedla v průzkumech veřejného mínění a získala převahu v Senátu. Jenomže nakonec se rozpadla přesně z těch důvodů, které by rozložily i jakoukoliv novou x-koalici: předáci jednotlivých subjektů nebyli schopni tlumit své osobní ambice a podřídit se společnému programu, který byl nemilovaným kompromisem.
Mezi bývalou Čtyřkoalicí a nějakou novou x-koalicí je ještě jeden podstatný rozdíl. Součástí Čtyřkoalice byly dvě strany - lidovci a Unie svobody - které se v té době pohybovaly individuálně nad hranicí volitelnosti. V každém případě se mohla Čtyřkoalice spolehnout na organizační strukturu a pevné voličské jádro lidovců.
Pokus dát dohromady v podobě nějaké x-koalice několik malých stran, z nichž žádná zatím v průzkumech veřejného mínění nepřekračuje pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, počítá s tím, že se preference jednotlivých zúčastněných stran sečtou. Nebo že dokonce dojde k synergickému efektu, který vykazovala bývalá Čtyřkoalice. Tedy, že celkové preference x-koalice budou větší než pouhý součet preferencí zúčastněných stran.

Dvě (nejisté) možnosti

Pravděpodobnost takového vývoje je ovšem téměř nulová. Ve skutečnosti existují jen dva způsoby, jak vytvořit středo-pravé politické uskupení, které by se mohlo dostat do Poslanecké sněmovny. Oba sice s nejistým výsledkem, ale přece jen nadějnější než projekt nějaké nové x-koalice.
Prvním je sloučení většiny stran v dané části politického spektra ve stranu úplně novou. Zúčastněné malé strany by se nejen vzdaly svých jmen, ale daly také dohromady své finanční a organizační zdroje. Vedení nové strany by muselo zahrnout známá jména reprezentující tyto subjekty, aby bylo voličům jasné, že nejde o projekt na "zelené louce", stranu vedenou nezkušenými amatéry.
Ve vedení by se tak musela objevit známá jména, jako je například současný vůdce Evropských demokratů Jan Kasl a europoslankyně za ED Jana Hybášková; současní i bývalí předáci Unie svobody, jako jsou Hana Marvanová, Karel Kühnl, Vladimír Mlynář, Svatopluk Karásek nebo Pavel Němec; a obecně známí bývalí i současní senátoři zvolení za US, ODA, Cestu změny a Liru, jako jsou Josef Jařab, Jaroslava Moserová, Karel Schwarzenberg, Jiří Zlatuška, Edvard Outrata a Martin Mejstřík.
Druhý způsob by byl ještě náročnější výzvou. Všechny zmíněné subjekty by musely racionálně uznat, že jediná menší pravicová strana, která v současnosti vykazuje určitou životaschopnost a dynamiku, jsou Evropští demokraté. Ti se dokázali prosadit do Evropského parlamentu, ale v české domácí politice mají problémy, s nimiž se potýká každá nová strana: málo peněz a nedostatečně vybudovanou organizační strukturu.
Kdyby ovšem do ED vplynuly ostatní menší strany, včetně klinicky mrtvé (ale organizačně a finančně ještě stále poměrně dobře zabezpečené Unie svobody), existovala by naděje na úspěch. Samozřejmě že by bylo i v takovém případě nutné použít personální schéma zapojení všech význačných osobností stran, které by se projektu účastnily, do vedení nové formace.

Spojení a ambice

Je nutné realisticky přiznat, že ani jeden ze dvou zmíněných projektů nemá příliš velké šance na úspěch. Vyžadovaly by cosi, co je v české politice téměř nemožné - potlačení některých osobních ambic i nerealistických představ o možnostech existujících malých stran.
Například US se rozhodla utratit 15 miliónů korun na nesmyslnou reklamní kampaň, která má straně pomoci u veřejnosti. Kdyby byly, spolu s organizační strukturou US, investovány do společného projektu s ED a dalšími stranami, byly by využity mnohem lépe.
Avizovaný pokus sjednotit proevropskou pravici a střed se tedy nejspíše odehraje podle scénáře předem odsouzeného k nezdaru. Bude se lepit dohromady jakási x-koalice, přičemž bude veřejnost svědkem trapného dohadování o posty a název, završeného krachem. Těžko budeme svědky zázraku, v němž by se šéfové partají sešli k uzavřenému jednání, z něhož by se vynořili s projektem jedné strany a jednali by jako jedna struktura se společným programem a nerozhádanými předáky.
Autor, politolog, je ředitelem New York University in Prague