Liberální strana

Právo: Pravice mimo ODS propásla svou šanci

7. 2. 2005 - Právo, LiRA

Snad nikdy v historii samostatného Česka nebyly alternativní středo-pravicové strany v tak beznadějné situaci, jako je tomu v posledním volebním období. Vězí hluboko pod pětiprocentní hranicí katapultující do Sněmovny, ať už se sdružují kolem nestora boje proti nešvarům v ODS Zielence, někdejšího odbojného pražského primátora Jana Kasla či sázejí na projekt označovaný dříve oblíbeným dívčím jménem LíZA (Liberální zelená alternativa pro ČR strany LiRA).

Sedm měsíců po volbách do EP se ukazuje, jak přehnané naděje toto klání mezi malými stranami vyvolalo. Možná byla správná tehdejší interpretace, že mají lidé plné zuby stran ve Sněmovně. Na druhé straně ochota uvěřit „novým“ a údajně lepším politikům je podstatně menší, než tomu bylo třeba ještě před třemi lety.

V loňských eurovolbách tak šlo spíše o úspěšnou exhibici zmíněného politického lídra SNK-sdružení nezávislých Zielence a charismatického exředitele Novy Železného a jeho hnutí Nezávislí.

Zlaté doby „neklausovské“ pravice se datují od první poloviny 90. let, kdy ale byla jiná společenská atmosféra. Ta sugerovala, že „slušní lidé“ nemohou volit jiné než pravicové strany. A Klaus tak mnohým přišel málo pravicový, protože příliš sociálně cítící, ba plebejský a - zejména později - nedostatečně antikomunistický.

Proto tak dlouho dosahovala slušných výsledků v současnosti prakticky neexistující ODA. Mimochodem právě bývalí politici této někdejší aliance pro elitu mají spoluvytvářet personální zázemí nové politické síly v Česku.

Není bez zajímavosti, že se tato část pravice zhruba od počátku druhé Klausovy vlády v roce 1996 těšila velké oblibě části médií a osobností veřejné sféry, které do té doby na premiéra nedaly dopustit. Tehdy, na rozdíl od současnosti, probíhalo štěpení vskutku celospolečenské.

Když kromě ODS také ODA po roce 1997 zachvátily sponzorské skandály, přelila se část jejích politiků do nově vzniklé Unie svobody, jejímž základem byli odpadlíci z ODS. Tehdy se unie mnohým zdála jako „hodnější“ ODS a její preference v jednu chvíli v roce 1998 vyskočily na 18 procent.

Pouze mimořádně emotivní Klausova kampaň, zosobněná Lucií Bílou hrající na soucit se „zrazeným panem profesorem“, dokázala ODS udržet po volbách v roce 1998 na výsluní, i když pouze za cenu opoziční smlouvy s ČSSD. A to byla voda na mlýn dosud nejúspěšnějšímu středo-pravicovému uskupení v podobě čtyřkoalice (US, KDU-ČSL, ODA, DEU). Klaus v té době mnohým konečně ukázal, že je technolog moci, který se kvůli pašalíkům spojí i s ďáblem.

Je už zbytečné připomínat tahanice uvnitř čtyřkoalice - například o to, kdo bude jejím lídrem. Každopádně během Zemanovy vlády přišla o značnou část důvěryhodnosti a v posledních volbách v roce 2002 už nemohla aspirovat na vítěze.

Unie kandidovala v dvoukoalici s lidovci, kteří mnohde úspěšně pomocí preferenčních hlasů své partnery „přeskákali“. Koalice totiž předem ohlásila, že chce po volbách spolupracovat se Špidlovou ČSSD, což lidoveckým voličům vadilo podstatně méně.

Důvod současného krachu US - pohrobka čtyřkoalice a všech v minulosti životaschopných projektů proti ODS spojené pravice - je pak nasnadě. Koalicí se „socany“, kteří pro potenciální voliče US zůstali nepřijatelnými i po výměně Zemana za Špidlu, udělala totiž přesně to, co předtím kritizovala na ODS.

Navíc se dnes už není do koho strefovat. Klaus sedí na Hradě a Topolánkova nulová tolerance je na pravici zeširoka rozkročena nad všemi nespokojenci. Klausův nástupce přitom otupuje případné hroty, když sám sebe staví do role velkého Evropana.
Pokud se tedy na pravici dá do voleb očekávat nějaký kvas, pak zřejmě pouze uvnitř ODS. (Lukáš Bek)