Liberální strana

NP: Byla za feudalismu daňová idyla?

18. 4. 2005 - Antonín Hrbek

V souvislosti s připravovanými daňovými reformami se problematika daňové zátěže stává předmětem neobyčejného zájmu. V diskusi se objevují nejrůznější, často zcela protichůdné názory až po názory extrémní, jako že současná daňová zátěž je naprosto neúnosná a dokonce „že daně v Česku jsou horší než za feudalismu“!

Všechny státy vybírají daně, a to již po řadu tisíciletí. Potřebují je především na:
- zabezpečení potřeb vládnoucí vrstvy
- zabezpečení státní suverenity a státní správy
- redistribuci prostředků mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva

V zásadě lze říci, že čím slabší je stát, tím méně potřebuje daní. Naopak čím silnější je stát, zejména když klade důraz na redistribuci prostředků, tím je daňová zátěž obyvatelstva větší.

Bohužel, většina států a jejich vládnoucí vrstvy chtějí být, pokud možno co nejsilnější.

V českých zemích jsou spolehlivější údaje o daňovém zatížení z druhé poloviny 16. století. Poddaný byl za pronajatou půdu v rozsahu 1 lánu (18 ha) nucen pracovat na panském 2 dny v týdnu, a to převážně v sezóně. Mimo to mu ovšem mohla být uložena mimořádná robota např. při stavbě cest, rybníků, těžbě dříví atd. Dále odváděl mléko, maso, obilí, seno, hnůj i dřevo. Ostatní daně (např. mýtné – tedy silniční daň, solná daň atd.) neměly příliš velký význam. Citelnější byl desátek, tedy náboženská daň. Celkovou daňovou zátěž lze odhadnout na 48-50%. Zpětně z vybrané daně nedostával poddaný vůbec nic.

Po třicetileté válce, kdy vymřela nejméně třetina obyvatelstva, vyvolala nutnost zajistit práce na panských pozemcích zvýšení roboty. V první polovině století 18. století stoupla poddanská povinnost sedláků na 4-5 dnů v týdnu celoročně s dvěma potahy a v sezóně až 6 dnů. Zvýšily se naturální odvody a vznikla povinnost zajišťovat služby na panském dvoře. Kromě přímé platby kontribuce státu vybírala vrchnost další poplatky, např. z mletí v panském mlýnu, za panské pivo, za povolení sňatku (kde měla dokonce vrchnost právo první noci), za komín (tedy domovní daň) atd. Samozřejmě, že se vybíral i desátek katolické církvi. Celkovou daňovou zátěž lze odhadnout na 70-75%. Z toho se odevzdávalo státu 55%, vrchnosti 40% a 5% církvi. Poddaný byl nevolník, který byl za neplnění povinností vrchností tvrdě trestán.

Při trojhonném hospodářství, kdy se z jednoho zasetého zrna sklidily v průměru 3, maximálně 5 zrn, byly tvrdá robota a hlad příčinou častých selských bouří. Proto přistoupila roku 1775 Marie Terezie k vydání robotního patentu, který omezil robotu sedláků na max. 3dny v týdnu se čtyřspřežím celoročně a v období 24.6.-28.9. navíc 3dny v týdnu pěšky. Naturální dávky však zůstaly zachovány. Tím klesla daňová zátěž na 55-60 %. Určité ulehčení přinesl roku 1781 patent JosefaII. o zrušení nevolnictví, ale jeho pokus zavést jednotnou daň ve výši 30% (12% státu, 18% vrchnosti) pro odpor panstva neuspěl.

Teprve roku 1848 byly robotní povinnost a poddanství zrušeny a obhospodařovaná půda byla sedláky ve splátkách vykoupena. Třetinu odhadní ceny hradil sedlák, třetinu stát a třetinu ztratila vrchnost.

V období po roce 1848 začal podíl zemědělců na tvorbě domácího produktu postupně klesat a od té doby již není dost dobře možné počítat daňovou zátěž obyvatelstva pouze podle zdanění jedné jeho skupiny. Od Bismarkových reforem v Německu koncem 19. století pak začíná stát stále více na sebe přebírat sociální zabezpečení, takže část vybraných daní se vrací obyvatelstvu zpět.

V současné době se pro mezinárodní porovnání daňové zátěže zpravidla používá orientační ukazatel vypočtený jako podíl vybrané daně (včetně státem vybíraného sociálního a zdravotního pojištění) a hrubého domácího produktu. Hodnota tohoto ukazatele se podle Eurostatu v současné době v ČR pohybuje okolo 35-36%. Průměr daňové zátěže v EU je 41,5%, takže zátěž v ČR je podprůměrná.

Nejvyšší daňovou zátěž mají již tradičně severské státy (Švédsko, Dánsko, Finsko) i přesocializovaná Francie a Belgie (45-52 %). V pásmu 35-45% se pohybuje většina „starých“ států EU. Srovnatelnou daňovou zátěž s ČR mají Malta, Kypr, Polsko, Španělsko, Velká Británie, Portugalsko a Řecko. V pásmu 25-35% je ze „starých“ států jen Irsko, ostatní jsou státy „nové“.

Zhruba lze říci, že (až na některé výjimky) je v evropských srovnatelných poměrech daňová zátěž tím vyšší, čím je vyšší tvorba hrubého domácího produktu na hlavu, tedy že i v mezinárodním srovnání platí jakási daňová „progresivita“. Čili – čím je stát na tom hůře, tím méně daní si troufne vybírat.

Ale rozhodující je, co si kdo může po zdanění pořídit.

Jestliže jeden Fin vytvoří za rok hodnoty v ceně 25 tis. USD, pak mu po zdanění ve výši 45% zbude 13,8 tis. USD. Čechovi z 9 tis. USD po zdanění ve výši 36% zbude 5,8 tis USD a Slovákovi i při zdanění jen 33% zbude z 5 tis. USD jen 3,4 tis. USD. I po přepočtu na kupní sílu, který respektuje různou cenovou úroveň v jednotlivých zemích, zůstává tato tendence zachována, třebaže se rozdíly zmenšují. Stejně je na tom Finsko v porovnání s Českou republikou o 39% lépe a se SR dokonce o 64% lépe.

Důležitá je i struktura daní, zejména podíl daní přímých a nepřímých a zejména podíl „pojistného“ na sociální zabezpečení, které se zpravidla vrací obyvatelstvu zpět jako důchody, „bezplatná“ léčba, nemocenské a různé sociální podpory.

V současné době je nejvyšší položkou našich „daní“ pojistné na sociální zabezpečení, a to 41% (což patří k nejvyšším v EU a svědčí o přílišném sociálním zajištění státem). Daň z přidané hodnoty tvoří z celkových vybraných daní 19%, daň z příjmů fyzických osob 13%, daň z příjmů právnických osob 12% a spotřební daně 12%.

Čisté daňové zatížení, tedy to, co od nás vybere stát na svou spotřebu, je 21 až 22%, z čehož se ještě hradí ústavou zaručené „bezplatné“ školství a částečně i výstavba některých obecně prospěšných staveb, jako např. mostů, silnic a dálnic. Není to sice tolik jako za feudalismu, ale i tak je to dost vysoké.

Jak je patrno, výrazného snížení daňové zátěže lze dosáhnout především snížením pojistného na sociální zabezpečení, a to částečným nebo úplným přesunem pojišťování na smluvní vztahy obyvatel s komerčními pojišťovnami, snížením nezaměstnanosti, reformou zdravotnictví, důchodového systému a přísnou kontrolou oprávněnosti vyplácených dávek. Ale to je politicky tak choulostivá záležitost, že se jí zatím nikdo neodvážil. Znamenalo by to totiž otevřeně říci, že stát není ani chůva ani dojná kráva a že se každý musí především postarat sám o sebe. A samozřejmě ztrátu voličů zvyklých na současné, často bezpracné, „sociální jistoty“.

V oblasti spotřebních daní jsme do značné míry vázání předpisy Evropské unie.

Daň z příjmů právnických osob se postupně snižuje. V roce 1996 byla 38%, v roce 2005 je 26% a v roce 2006 by měla být 24%. Pro porovnání – Španělsko 35%, Rakousko 34%, Belgie 33%, Německo 32%, Dánsko 30%, Nizozemí 29%, Švédsko 28%, Finsko 25%. V těchto zemích se podíl daně z příjmů právnických osob na vybraných daních většinou pohybuje od 5 do 12%. Nejnižší je v Irsku (12,5%).

Sazby daně z příjmu fyzických osob se v ČR pohybují v rozmezí 15-32%. Nizozemí 4,5-60%, Švédsko 25-60%, Dánsko 28-59%, Finsko 5-58%, Španělsko 17-56%, Belgie 25-55%, Rakousko 10-50%, Německo 20-48,5%. V některých státech se pod určitou minimální hodnotou příjmu nedaní vůbec. Nejnižší je v Řecku (5-40%).

Jak u daně z příjmů právnických osob, tak i u osob fyzických mají zásadní důležitost odpočitatelné položky, které více či méně snižují daňový základ a daňová pásma. Bez podrobné znalosti jejich vlivu lze jen těžko provést vzájemná porovnání.

Současné hlučné manévry okolo daně z příjmů fyzických osob (kde jsou pohromadě podnikatelé i zaměstnanci) jsou více populistickou než ekonomickou záležitostí a jsou především zaměřeny na získání hlasů voličů.

U daně z přidané hodnoty (v současnosti 0%, 5%, 19% - v roce 1996 23%) lze očekávat sbližování pěti a devatenáctiprocentní sazby, které však nebude mít příliš vliv na daňovou zátěž, ovlivní však jednotlivé sociální skupiny.

Pro porovnání - Dánsko jednotně 25%, Švédsko 6, 12, 25%, Rakousko 10, 12, 20%, Finsko 8, 17, 22%, Nizozemí 6, 19%, Španělsko 7, 16%, Belgie 6, 21%, Německo 7, 16%. Nejnižší je v Lucembursku (6, 15%).

Existuje řada zdanitelných plnění osvobozených od daně z přidané hodnoty, jako jsou např. poštovní služby, finanční činnosti, pojišťování, výchova a vzdělávání, zdravotnické služby i zboží apod. Tyto činnosti sice vytvářejí přidanou hodnotu konsumovanou v tuzemsku, ale z nejrůznějších důvodů mají výjimku ze zdanění. Podmínky pro přiznání osvobození od daně jsou často diskriminující – například u poštovních služeb jen tehdy, když jsou provozovány držitelem poštovní licence. Ve spotřebním koši mají tyto činnosti nezanedbatelný vliv, na což se občas zapomíná.

Nejúčinnějším nástrojem, umožňujícím snížit skutečné daně, je radikální snížení výdajů státního rozpočtu. Stát je přebujelý, vydává bez patřičné kontroly a hlavně zbytečně miliardové částky. A to jak „zásluhou“ úředníků, tak i zvolených zástupců, kteří kromě toho, že pamatují především na sebe, si za peníze daňových poplatníků staví nejrůznější „pomníčky“. K radikálnímu snížení výdajů státu také chybí potřebná odvaha, protože přitom se vždy některému voliči šlápne na kuří oko.

V médiích je často propagován tzv. „Den daňové svobody“, za což je pokládán den v roce, od kterého symbolicky nepracujeme pro stát, ale pro sebe. Není to tak zcela pravda, protože část odvedených daní a poplatků dostaneme od státu zpátky. Den daňové svobody je tak spíše ukazatelem míry státní regulace než daňové zátěže.

V současné době se den daňové svobody počítá tzv. metodou „modrých límečků“, tj. výpočtem individuálního daňového břemene určité skupiny zaměstnanců. Dává zpravidla vyšší hodnoty daňového zatížení než je poměr vybrané daně/hrubý domácí produkt, protože zaměstnanci jsou skupinou obyvatelstva s nejvyšším zdaněním. Tvoří však jen asi 40% obyvatelstva, z nichž část ještě pracuje ve vedlejším poměru jako podnikatelé. Pro mezinárodní porovnání je důležité i to, zda veškeré „pojistné“ vybírá stát nebo zda jeho část platí zaměstnanec přímo pojišťovnám.

Podle údajů Liberálního institutu byl v ČR v roce 2000 DDS 6.6., v roce 2001 7.6., v roce 2002 11.6. a v roce 2003 12.6. (což je 163. den od počátku roku). Pro rok 2004 je odhad 166 dnů (tedy 15.6.), pro rok 2005 se očekává 14.6. (164 dní). Daňová zátěž vypočtená metodou modrých límečků tedy vychází pro rok 2003 na 44,7%, odhad pro rok 2004 na 45,4% a pro rok 2005 na 44,9%.

Z hlediska DDS jsme srovnatelní např. s Polskem, Lucemburskem, Portugalskem. Státy EU s vysokou životní úrovní mají tento den výrazně posunutý k prosinci, např. Finsko 183 dnů, Dánsko 203 dnů, Švédsko 211 dnů. Nejnižší hodnotu mají Irsko (126) a USA (128), což je dáno jinou strukturou daní (nižší přerozdělování pojištění státem).

Při jinak příliš neměnných ekonomických podmínkách se DDS neustále posouvá k vyšším hodnotám tím, že při růstu mezd se jejich část posouvá do vyššího zdaňovacího pásma. Zaměstnanci ovšem může zůstat k dispozici stále větší část prostředků, protože růst reálných mezd může být podstatně rychlejší než růst DDS. Tak například v letech 2000 až 2003 se posunul DDS o 6 dnů, tj. o 3,8 %, ale reálná mzda se ve stejném období zvýšila o 17%! Sice zaměstnanci státu o něco více odevzdali, ale mnohem více jim zůstalo a mnohem více získali zpět. Takže mírný posuv DDS při vyšším růstu reálné mzdy není vůbec žádným důvodem k velkému povyku.

Závěrem lze říci, že rozhodně to za feudalismu nebylo s daněmi lepší než dnes, a kdo tomu nevěří, měl by se alespoň na chvíli do feudalismu vrátit. V současné době je daňové zatížení ČR na rozhraní mezi starými a novými státy EU, což zhruba odpovídá její ekonomické úrovni. Rezervy ke snižování daňové zátěže jsou především v oblasti státem vybíraného pojistného na sociální zabezpečení všeho druhu, kde není ovšem rozumnou cestou povinné pojištění na sociální a důchodové zabezpečení u komerčních pojišťoven bez toho, aniž by se ucpaly díry kam tyto peníze tečou.
Přednost by měla být dána pojištění dobrovolnému s případnou motivací státním příspěvkem. Další rezervy je nutno hledat ve státních výdajích, např. racionalizací a elektronizací státní správy. Je také třeba zvýšit odpovědnost obyvatelstva za jejich zdraví a vzdělání i posílit ji finanční zainteresovaností.

Za vzniku ČR jsme se verbálně zaklínali Aloisem Rašínem a jeho hesly že je nutno tvrdě spořit i že práce pro stát se neplatí, ale velmi rychle jsme se dostali k Jiřímu Stříbrnému a jeho partě, kteří byli schopni ukrást i celou státní pokladnu, kdyby nebyla přikovaná. Ta naše, bohužel, měla dvéře otevřené dokořán.