Liberální strana

Bída českého liberalismu

25. 4. 2005 - i-polis

Jiří Koubek, i-polis

Česká politika dlouhodobě kulhá na liberální nohu. Od obnovy pluralitního politického prostředí se v naší zemi nedaří udržet existenci strany, která by byla jak silná nebo alespoň relevantní, tak liberální, tak trvalá.

Nezpochybňuji, že kategorie jako „liberální“, „konservativní“, „socialistický“ atd. již dávno ztratily (a nadále ztrácejí) na své krystalické ideologické průzračnosti – pokud ji kdy v historii v praktické politice měly. Dnes již klasickou takovou směsí je tzv. proud „konservativně-liberální“, který zastřešuje většinu hlavních středopravicových stran v Evropě. Stejně tak ale existuje varianta sociálně-liberální či konservativně (křesťansko)–sociální.

Problém neshledávám v samotném míšení ideologických východisek (to naopak blahodárně přispívá k obrušování hran a oslabování dogmatismů všeho druhu), nýbrž v tom, že na české scéně není liberální „ingredience“ v žádném z nabízených „pokrmů“ důstojně a dostatečně, neřkuli dominantně zastoupena.

ODS, deklarující se jako konservativně-liberální subjekt, v sobě nese jen jeden – velmi dílčí – prvek liberalismu: ekonomický liberalismus, který navíc v podání této strany ani po několika letech jejího oposičního angažmá neztratil pachuť 90. let, kdy liberalismus byl mylně interpretován tak, že „vše je dovoleno“.

Kromě tohoto „banánového liberalismu“ existují i jiné překážky bránící označit ODS jako – ne-li přímo liberální stranu - tak alespoň relevantního representanta liberálního proudu v české politice.

Je to především vliv silného konservativního křídla uvnitř strany. Jeho ztělesněním je místopředseda P. Nečas, ale patří sem i další klíčové osobnosti strany (V. Tlustý, M. Říman, atd.). Neliberální povaha jejich postojů se zpravidla odhalí při řešení společenských, tedy neekonomických témat jako např. registrovaná partnerství.

To je pochopitelné vzhledem k tomu, jak výraznou stopu po sobě ve straně nechal její zakladatel a čestný předseda, který se opakovaně veřejně deklaruje jako člověk bytostně konservativní, s čímž plně korespondují jeho postoje i činy.

Co se však s liberalismem snoubí vůbec nejméně, je v případě ODS specifické „vlastenectví“ spojené s euroskepticismem. Každý si jistě vybaví předvolební billboardy znázorňující žlutě naši „nebohou zemičku“ obklopenou ze všech stran (nedefinovaným) černým nebezpečím. Dlužno říci, že navzdory časovému odstupu takřka čtyř let tato mentalita ještě zdaleka z ODS nevymizela - viz. její naprosto ojedinělý postoj (mezi příbuznými evropskými stranami) k evropské ústavní smlouvě.

Troufám si dokonce tvrdit, že stejně dobře jako u ODS by bylo možné hledat liberální prvky i u jejích konkurentů. Sobotka či (nestraník) Jahn nejsou nikterak vzdáleni modernímu evropskému ekonomickému liberalismu (rovná daň ODS může být naopak chápána spíš jako ekonomický radikalismus) a v tzv. společenských tématech možná ČSSD stojí liberalismu dokonce o něco blíže než její pravicový rival. Slovo „možná“ v předchozí větě poukazuje k nezřetelným a neuspořádaným vnitřním poměrům ve straně a heterogenitě a napětí v trojúhelníku vláda (+ po sjezdu vedení strany) – poslanecký klub – členská základna.

Za vrchol liberálního směřování strany považuji vývoj kolem voleb 2002, kdy se ČSSD pod vedením Špidly jasně přiklonila k partnerům z politického středu a ve volbách nepochybně oslovila voliče středních tříd (viz. volební geografie a bezprecedentní úspěch strany v dosud pravicových velkých městech a prosperujících regionech, Plzeň, Brno, Liberec, Mladoboleslavsko, atd.).

Jakkoli se to dnes může jevit jako paradox, i poslední česká relevantní „demokratická“ strana měla svou liberální fázi vývoje. Předsednictví C. Svobody zřetelně navazovalo na odkaz J. Luxe ve směru těsné spolupráce s liberální pravicí (nejprve ODA, později US, resp. US-DEU) i na luxovskou vizi KDU-ČSL jako „catch-all-party (českou obdobu CDU/CSU). Ostatně ani idea čtyřkoalice zdaleka nebyla projektem automaticky a nezbytně odsouzeným k nezdaru. Krach byl způsoben jen neuvěřitelnými chybami a neobratností protagonistů. Teoreticky si lze solidní působení takové trvalé koalice mezi křesťanskými demokraty a liberály celkem dobře představit a šlo by najít i funkční evropské příklady a precedenty (např. francouzskou UDF).

Všechny polistopadové pokusy o udržení autentické či alespoň částečně liberální strany skončily neúspěchem. Platí to o OH, sociálně-liberální variantě, která zřejmě neunesla přetlak siných individualit, jež se vzápětí po volebním debaklu hnutí v roce 1992 rozprchly do ostatních subjektů, o ODA, která se po několika letech relativně nadějného působení zadusila v dogmatických sporech o svou konservativní vs. liberální povahu, i o US (US-DEU), jež se snad jako jediná ze známých stran před evropskými volbami – již tehdy ve stadiu klinické smrti - k liberalismu explicitně a bezpodmínečně přihlásila.

Nabízí se otázka, zda zkrátka české prostředí není pro liberální politiku beznadějně neúrodné, ne-li přímo jedovaté. Historických argumentů se nabízí hned několik.
1. Liberalismus se ve střední Evropě (o východní a jihovýchodní ani nemluvě) prosadil natolik pozdě, že si na rozdíl od evropského západu a severozápadu nestačil vytvořit pevnou základnu a byl vzápětí „zardoušen“ dynamicky rostoucí konkurenční sekulární ideologií – socialismem (jejíž výrazně středoevropské zakotvení v podobě jednoho z jejích proudů – marxismu – je navíc evidentní).
2. Konkrétně pro české země mimoto platí, že liberalismus, ztělesňovaný od prvopočátku jmény tak slovutnými jako K. Havlíček a F. Palacký, se příliš záhy začal snoubit s nacionální ideou, která vzhledem k historickým okolnostem zákonitě převážila. Ač dobově (19. stol.) k sobě obě ideologie bezesporu patří, nelze popřít, že jejich teoretická východiska a základní principy (individuální svoboda vs. kolektivní kmenový zájem) jsou v hlubokém rozporu.

Druhý argument by mohl objasnit, proč současná česká strana, která by snad nejvíce mohla aspirovat na nositelku liberalismu, tak výrazně hraje na národní strunu. Mimochodem obdobný fenomén nalezneme v zemi, která svou politickou kulturou patří mezi nám nejbližší – v sousedním Rakousku, kde FPÖ ve svém poválečném vývoji vystřídala hned několik liberálních a nacionálně-populistických fází.

Mimochodem v současném Evropském parlamentu jsou ČR a její sousedé Rakousko a Slovensko jedněmi z mála členských zemí zcela bez zastoupení vědomě deklarovaného (v rámci skupiny ELDR) liberálního směru (dále jen Řecko, Portugalsko a Malta!). Přitom hned čtyři české subjekty (ODS, lidovci, a koaličně spjatí SNK a ED) „se tísní“ v konservativním klubu Evropské strany lidové. Přinejmenším v případě ED je to programově dosti nepochopitelné. Nutno dodat, že ELDR je prestižním uskupením, jež je v EP třetí nejpočetnější a jehož členské strany patří mezi vlivné a respektované hráče na domácím spektru příslušných zemí.

Z celkových devatenácti zemí, které „obeslaly“ klub ELDR, získaly ve dvanácti liberální strany spolehlivě nad 10%. Ve dvou (Finsko, Litva) dokonce zvítězily a v několika ostatních (Belgie, Dánsko, Estonsko, Slovinsko) se počtem mandátu prakticky vyrovnaly svým konkurentkám z dalších dvou hlavních ideologických rodin (socialistické a křesťansko-konservativní).

Nejedná se o náhodný jev. Stabilně dobrých výsledků dosahují tyto strany nejen ve všech předchozích eurovolbách od roku 1979, ale i na národní scéně. Dánská liberální strana Venstre již v druhých parlamentních volbách porazila dosud suverénní sociální demokracii. Její finští partneři ze Strany středu si stabilně drží jedno z předních míst prakticky po celé poválečné období. V posledních dvou kláních v Belgii skončili liberálové na prvním, resp. druhém místě (jen těsně za socialisty). I v Nizozemí drží krok za hlavními rivaly – v předposledních volbách (2002) skončili třetí před socialisty (Stranou práce) a o tři roky dříve dokonce druzí před křesťanskými demokraty. S nebývalou urputností vzdorují nepřízni volebního systému britští liberální demokraté, jejichž podpora prudce vyskočila v 80. letech a od té doby neklesla pod hranici 16%. Stejných úspěchů dosahovala ještě donedávna francouzská UDF. Mimo EU je baštou politického liberalismu Švýcarsko.

Liberálům se však nedaří výhradně na evropském (severo)západě. Příkladem budiž jejich nárůst v Itálii a úspěchy některých postkomunistických státech (Pobaltí, Slovinsko). Pravdou je, že v užším středoevropském regionu jsou jejich výsledky mnohem hubenější. Platí to pro SRN, která však vykazuje velké regionální rozdíly (západ země organicky přiléhá k západoevropskému liberálnímu pásu, v Bavorsku a bývalé NDR se FDP tolik nedaří), Polsko i Maďarsko, kde nyní spíše živoří menší liberální strany (ačkoli v maďarském případě byly ambice svobodných demokratů nemalé).

Obloukem se tak vracíme k výše uvedenému historickému argumentu vysvětlujícímu špatné podmínky pro liberalismus ve střední Evropě. Jak ale zdůvodníme úspěšnou existenci liberálů v zemích, kde byly historické podmínky pro jejich nástup ještě mnohem horší než v ČR (např. Pobaltí)? Ostatně i v Polsku a Maďarsku (diskutabilně na Slovensku) je perspektiva přežití liberálního proudu v politice alespoň nějaká, v ČR – zdá se – žádná.

Je toto otázkou momentálního domácího vývoje nebo naopak nějakou nepřekonatelnou českou daností? Nestačí-li argument o „nevhodnosti“ středoevropského prostředí, nutně se nám vkrádá druhý výše zmíněný historický argument – o nacionálně-liberální ambivalenci české pravicové politiky i o rakouské paralele. Bude ODS naší FPÖ, se svými (z hlediska liberála) světlými i temnými okamžiky? Bude každý pokus o autentickou liberální alternativu s železnou nevyhnutelností následovat neblahý osud rakouského Liberálního fóra?

Můžeme vůbec vkládat naděje do nových stran, jestliže malé mimoparlamentní pravicové subjekty se možná ani nedohodnou na předvolební integraci a když v čele jednoho z nich (SNK) stojí autentický konservativec J. Zieleniec (obhajující nevhodnost připuštění Turecka do EU poukazem na tradiční evropské hodnoty) a další, liberálnější, z nich (ED) ani není ochotno na půdě EP přihlásit se k liberálnímu programu?

Zdá se, že alespoň ve výhledové budoucnosti – po odchodu US-DEU ze scény - bude český liberalismus i nadále jen útržkovitě „suplován“ jeho dílčími aspekty a projevy (či ojedinělými záchvěvy) u hlavních politických stran, tedy ODS a ČSSD. Není to scénář právě žádoucí, nicméně vysoce pravděpodobný.