Liberální strana

Přítomnost, Robejšek: Demokracie potřebuje vůdce jako sůl. Aspoň občas

21. 6. 2005 - Př

(Přítomnost 2/2005) -zde-
Rané politologické studie se zabývaly teorií „velkého muže“, která předpokládala, že moc a vliv nad ostatními má mít silná osobnost, která je schopna pevně ovládat osudy lidí, národů, států a říší. Jedním z důsledků pojetí vůdce jako onoho velkého muže byl „železný zákon oligarchie“, formulovaný v roce 1911, založený na nevyhnutelnosti nastolování vůdců do jejich postavení. To bylo téměř před sto lety. A jak to vypadá s vůdci v dnešním světě?

Demokratičtí pohodáři

Demokracie je nejdokonalejší metoda jak harmonizovat odlišné názory a zájmy různě schopných lidí, ale s vůdcem má velké problémy. Svou podstatou je plebejská, řídí se míněním většiny a odmítá výlučnost silné osobnosti. Demokracie rovná se kompromis; proto je často nekonkrétní, většinou váhavá a vůči nepřátelům bojácná. A konečně: demokracie je stejně kramářská a vypočítavá jako většina lidí. Vládnoucí jedinci se v demokracii chovají spíš pohodově. Zajímá je především (i v tom se podobají většině) zvyšování vlastních příjmů, získávání prestiže a výkon moci.

Politici vědí, že voliči nesnášejí špatné zprávy a hospodářské ztráty; udržení svých pozic si proto zajišťují tím, že reagují opožděně a měkce. Právě proto demokracie vůdce potřebuje jako sůl, aspoň občas. Skutečný vůdce zvolí jednu možnost a zamítne ostatní; provádí bolestná rozhodnutí a vytrhne celou společnost z letargie.

Přeceňovaní a nedocenění

Bez reptání snášíme skutečné vůdce pouze v nouzi nejvyšší. Ve druhé světové válce či při zániku komunismu byla volba mezi dobrem a zlem jednoznačná a proud historických událostí nezvratný. Kdokoliv by se za takových okolností pokoušel o totéž: bránit se nepříteli, sjednocovat zemi, dorazit rozvrácený režim, modernizovat hospodářství a politiku.

Historické události pomohou nahoru nejen opravdovým velikánům (Winston Churchill, Charles de Gaulle), ale vyplaví na povrch i velmi průměrné osobnosti. Navíc ve výjimečných situacích bývají přeceňovány osobnosti a podceňovány okolnosti. Stát v čele proto ještě neznamená být skutečným vůdcem. Přeceňována je kupříkladu role Michaila Gorbačeva a Helmuta Kohla pro německé sjednocení. V roce 1990 patřil Gorbačov už pouze k doprovodnému personálu dějinných událostí. Helmutu Kohlovi spadlo sjednocení země do klína (podle vlastních slov nevěřil, že je zažije) a zachránilo ho před téměř jistou volební porážkou.

Skutečný vůdce se spolehlivě prověřuje ve všedních dnech, tedy v době, kdy má opravdu možnost rozhodnout se nebo neudělat nic, kdy musí volit mezi dvěma zly. Helmut Schmidt se koncem sedmdesátých let zachoval jako skutečný vůdce. Z pocitu zodpovědnosti vůči celé zemi a proti vůli své vlastní strany se rozhodl dislokovat rakety středního doletu na německém území. Ztratil moc (svrhli ho jeho vlastní soudruzi), ale přispěl k porážce komunismu a ke sjednocení Německa více než jeho nástupce Helmut Kohl.

Boris Jelcin byl (až na pár měsíců po srpnovém puči v roce 1990) po celou dobu své vlády pouze umělý vůdce ve službách kremelského klanu a vlastní ješitnosti. Naproti tomu měl Michail Gorbačov (v prvních třech letech své vlády) blízko ke skutečnému vůdci. Svou politikou urychlil rozpad komunistického systému a zaplatil za to svou pozicí.

Také Margaret Thatcherová byla vůdkyní par exellence. Za své vlády vedla válku a provedla riskantní a bolestnou reformu britské společnosti. Její křeslo několikrát zakolísalo, ale Velká Británie z tohoto období profituje dodnes. Další britský ministerský předseda Tony Blair podporoval z nejhlubšího přesvědčení americký zásah v Iráku. Jednal ve jménu britských národních zájmů, málem ho to stálo úřad a vděku se jen tak nedočká.

Většina současníků dodnes nechápe strategický a historický význam odstranění Saddáma Husajna. Stejně jako Ronald Reagan, bude i George W. Bush doceněn teprve budoucími historiky.

Nejdřív vlivní, pak mocní

Skutečný vůdce musí být i dnes svou povahou válečník s archaickými reflexy: silným mocenským instinktem, porcí heroismu, tvrdohlavosti, sebejistoty, ale i otrlosti.

Demokracie je totiž vzpurná a svou vděčnost dovedně skrývá. Ani úspěšnému vůdci nepromine, že se pozvedl nad masu politikářů a donutil společnost k rozhodné akci. Navíc demokracie vůdci neposkytuje dost času. Proto je třeba Viktor Juščenko abonován již dnes do role tragického hrdiny. Ukrajina je hospodářsky tak zaostalá, že by ani božská bytost nedokázala splnit to, co si od nové vlády slibuje jásající oranžový dav.

Především ale vůdce potřebuje moc, přiměřenou jeho úlohám. Generální tajemník OSN Kofi Annan je obklopen úředníky, vyzbrojen patetickými frázemi a bezbrannými modrými helmami - a není tudíž (bohužel) skutečný vůdce. Americký prezident je na tom podstatně lépe, ale ani on není tak mocný, jak se mnozí domnívají. Demokratické uspořádání moci má zabránit zvůli vůdců. To je dobře, jenže v praxi to mnohdy znamená, že demokratické vlády nedokáží prosadit nepopulární kroky.

Helmut Kohl budoval svůj pomník sjednoditele země a vyhnul se nepopulární reformě bezedného sociálního a zdravotního systému. Tato nečinnost vmanévrovala jeho nástupce Gerharda Schrödera do nedobrovolné pozice vůdce. Pokladny jsou prázdné, situace kritická; teď nezbývá než jednat.

Moc je v demokratických společnostech rozdělena poněkud paradoxně. Vlády sice nesou v očích voličů plnou zodpovědnost, ale nemají odpovídající moc. Část moci si přivlastňují politické strany, jak vládní, tak opoziční, spoluvládnou také média. Vůdce buď musí demokracii rozmělnit, jako Vladimir Putin, nebo svou pozici posílit jinak. Oč méně si toho můžete v demokracii vynutit, o to více je třeba přesvědčovat. Manipulace veřejného mínění pomocí specialistů (spin doctoring) je mnohdy téměř nevyhnutelná. Riziko tohoto postupu prokázala diskuse o neexistujících iráckých zbraních hromadného ničení.

Účinnější proto je, když se vůdce pokusí trpělivě, realisticky a slovy, kterým všichni porozumí, nabídnout národu orientaci v chaotickém světě. Skutečný vůdce musí vládnout slovem. To se mu podaří, když svou autoritu neodvozuje od propůjčené mocenské pozice, nýbrž od schopností, které má nezávisle na svém úřadu. Jeho postavení na špici pyramidy moci by mělo předcházet a podmiňovat postavení na pyramidě vlivu.

Co řeknou budoucí historikové

Skutečný vůdce je tedy prvotřídní analytik, vybavený manažerskými schopnostmi, a Bohem nadaný komunikátor. Protože úspěšná politika nemá světový názor ani spasitelskou perspektivu, nýbrž sestává z nekonečné řady pokusů o řešení nejpalčivějších problémů, spojených s dvěma tématy: blahobytem a bezpečností státu.
Skutečný vůdce chápe, že ideologie (zelené, rudé či modré) nejsou studnicí inspirace pro budování všeobecného blaha a směrovkou k optimálně organizované společnosti.
Skutečný vůdce není snílek, který chce změnit podstatu politiky; je to realista, který politiku pochopí a ovládne ji jako řemeslo.

Není náhoda, že nejúspěšnější vůdci často vycházejí z anglosaské myšlenkové tradice. Vyznačuje ji jasné myšlení a pragmatická řešení, dále nezakomplexovaný vztah k moci, odvaha a snaha za své postavení bojovat a riskovat pro ně. Jde tedy pouze o technologii a politické řemeslno? A kde zůstala morálka? Skutečný vůdce měří svá rozhodnutí podle toho, zda obstojí před jedinou instancí, kterou sám nemůže ovlivnit: před budoucími historiky. Úctyhodné je jistě jednání toho vůdce, který respektuje fakt, že politika patří občanům, nikoliv politikům.

U nás to má každý vůdce těžké. Sotva se dostane nahoru, nemáme nic lepšího na práci než jej začít demontovat. My, voliči, předstíráme, že v čele země tolerujeme pouze starozákonní proroky a poustevníky. Jako bychom se zapomněli občas podívat do zrcadla. Když kritizujeme nedostatky našich vládců, kritizujeme i sami sebe. Žurnalisté by měli přemýšlet o tom, kdo jim propůjčil licenci k moralizování. Jejich úkolem není tučný titulek, apelující na všudypřítomnou závistivost masy, nýbrž organizace společenského dialogu o nejlepších možných řešeních pro celou zemi.

Od opozice kritiku vlády víceméně očekáváme. Neodpustitelné je však chování vnitrostranických rivalů: přežvykují pojmy „vlast“ a „spravedlnost“, a myslí hlavně na svůj vzestup. Totéž platí v koalici. Pokud si ministerský předseda s vůdcem koaliční strany lidsky nerozumí, je to jejich soukromá věc. Mohli by beze všeho docházet třeba na párovou terapii, ale nesmějí zapomenout, že jejich jedinou povinností je společně sloužit svým zaměstnavatelům, tj. národu. Platí je totiž i ti, kteří je nevolili.

Petr Robejšek (1948) je politolog a sociolog. Stojí v čele Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku.