Liberální strana

MÉDIA - Právo: Den daňové svobody má smysl

21. 6. 2005 - mjh

původní text, který vyšel mírně zkráceny v Právo 21.6.2005

Již poněkolikáté u nás proběhla oslava Dne daňové svobody. Letos se slavilo 14. června v ulicích Prahy a Brna. Tento den dělí rok na dvě části, na první, kdy vše co se v zemi vytvoří proteče veřejnými rozpočty, rozhodují o ní politici a úřednící a na druhou, kdy o vynaložení peněž rozhodují lidé či instituce samostatně. Jako pravidelný organizátor této oslavy v Brně cítím potřebu reagovat na komentář Jiřího Pehe (Den daňové svobody je nesmysl, Právo 17.6.) zpochybňující smysl akce a karikující její pořadatele.

Z komentáře Jiřího Pehe překvapivě vystupuje nejčistší levicová ideologie a „klausovské“ pojetí demokracie. Zaměřím se na čtyři autorovy teze, dle mně chybné.

Mezi zastánci nízkých daní najdeme lidi nejrůznějších názorů, nově např. členy naší vlády. Pehe několikrát v textu sugestivně pracuje s termínem neoliberál, aniž by ho vysvětlil. Proč rovnou nepoužít osvědčený termín plutokrat?

Pehe má pravdu, že v moderní společnosti neexistuje zřetelná hranice mezi vyděláváním na stát a na sebe. Byli to socialisté a komunisté, kteří několikrát zabránili, aby na výplatní pásce viděl zaměstnanec nejen svoji čistou mzdu a odvody, ale i co za něj hradí zaměstnavatel. Rozdíl mezi současnou „polohrubou“ a skutečnou „hrubou“ mzdou by jistě mnohé zarazil. Určit míru přerozdělování není obtížné a mnohé renomované organizace ji dělají. U nás je někde kolem 43 procent.

Pehe žádá od liberálů, aby místo snižování daní pomohli zvýšit efektivitu vynakládaných veřejných peněz. Že je nízká asi nepopře, stačí se podívat na zprávy NKÚ. Liberálové přirozeně chtějí efektivní nakládání z penězi, už z prvních lekcí ekonomie však ví, že stát je nejhorší hospodář. Nesnažíme se proto o kvadraturu kruhu, o bájný efektivní stát.

Je velmi široká shoda, že stát musí některé činnosti zajišťovat a to efektivně. Opak je však pravdou. Místo do kvality soudů, policie, armády a zahraniční politiky, jdou veřejné peníze na kde co, od vrcholového sportu až po pobídky firmám s miliardovými zisky.

S tím souvisí poslední Peheho teze. Výše daní je nastavená demokratickými orgány, takže co si stěžujeme. V této logice jsme kvetoucí krajinou s kvalitními zákony a fungující státní správou. Zákony přece dělají ti, kteří dostali důvěru veřejnosti. Demokraticky zvolení politici řídí ministerstva, která nás nezahrnují nepotřebnými vyhláškami. Jen několik nezvolených se pasuje do role kritiku blaha nabízeného všudy přítomným státem.

I akce jako je oslava DDS vytvářejí ve veřejnosti povědomí o reálné výší přerozdělování. Současnou vládu můžeme obvinit z mnoha věcí, neoliberalismus to ale nebude. Doufejme, že se jí podaří prosadit snížení daní. Dostat se na úroveň států s nízkými daněmi jako jsou např. Irsko či Nový Zéland se na rozdíl od Peheho neděsím.

********************************
PEHE: Den daňové svobody je nesmysl

V posledních letech jsme touto dobou opakovaně svědky představení, které nám pod názvem Den daňové svobody nabízejí čeští neoliberálové. Tato zkratka je atraktivní pro mnohá média, takže si protagonistů tohoto konceptu po několik dnů užijeme i na televizních obrazovkách. Vždyť koho by nezaujalo tvrzení, že toho a toho dne v roce průměrný český občan přestal platit na stát a vydělává si prý konečně jenom na sebe!

S konceptem daňové svobody je ovšem potíž. Tak především se v něm zastírá skutečnost, že v moderní společnosti neexistuje žádná zřetelná hranice mezi vyděláváním na sebe a vyděláváním na stát. Ten je společenskou institucí, kterou si v demokracii na základě pomyslné společenské smlouvy vydržujeme proto, aby plnil určité důležité úkoly, jež jedinec sám nezvládne a bez jejichž zajištění může být ohrožena jeho bezpečnost či dokonce život.

I když tedy prvních několik měsíců v roce občan prý vydělává jen na stát, vydělává ve skutečnosti sám na sebe, protože vydělává na věci, které se ho bytostně týkají: na bezpečnost osobní i země, na solidaritu s chudšími, na školství, zdravotnictví, atd. Je jistě namístě diskuse, které z těchto funkcí -a zejména v jaké míře - musí nezbytně zabezpečovat stát a na které by stačila individuální iniciativa nebo třeba občanská společnost. Zároveň je ale zavádějící a veskrze asociální, když se občanům podsouvá teze, že až do určitého okamžiku vydělávají na jakéhosi cizího molocha a teprve od tohoto data jim státní moloch přestane brát „jejich“ peníze.

Přispívání na společné projekty, které se týkají nás všech, je důležitým společenským tmelem. Pomohlo stvořit moderní národní demokracie, neboť státní výdaje mimo jiné přispívají k obraně základních principů vyjádřených už francouzským osvícenstvím: svobody (platíme si například instituce politické demokracie, policii nebo armádu); rovnosti (platíme soudy a další instituce zajišťující rovnost všech před zákonem); a bratrství (přispíváme na solidaritu s těmi slabšími).

Mnohem důležitější než otázka, kdy přesně nastane tzv. den daňové svobody, je otázka, jak efektivně stát vybrané peníze používá. To je sice jedno z poselství, na které má „den daňové svobody“ upozorňovat, ale činí tak demagogicky.

Pokud neoliberálové už chtějí na výši daní upozorňovat, měli by se raději zaměřit na důkladné vyhodnocení efektivnosti státu. Přitom by ovšem neměli ignorovat například nedávnou studii Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, podle níž Česko, které naši neoliberálové vykreslují jako téměř odstrašující příklad státního finančního vyděračství, má poměrně výkonný sociální stát. Srovnatelný rozsah sociálních služeb dokáže zabezpečovat s mnohem menším objemem vybraných prostředků než řada vyspělejších evropských zemí.

Neměli by též zapomínat, že výše daní a rozsah státních služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka, ale jsou výsledkem rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu. Pokud chtějí neoliberálové situaci změnit, musí uspět politicky, což se jim v naší politické kultuře ovšem příliš nedaří. Možná z dobrých důvodů.