Liberální strana

Média - HN: Klíčové otázky pro Evropu

18. 7. 2005 - hn

Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou ústavní smlouvu EU, lídři EU celé týdny ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení položené otázky. Žádná významná evropská instituce neměla odvahu přinést svou vlastní analýzu současné situace, nebo dokonce navrhnout strategický scénář pro budoucnost.

Jistěže, hlasování francouzských a nizozemských občanů bylo protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Podobně jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po odlišném evropském modelu - jisté "alter-evropanství".

Cíle původního projektu

Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Tato fáze kulminovala pádem komunismu v roce 1989, avšak šance překonat historické rozpory kontinentu tehdy vyžadovala předefinovat evropský projekt. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly unii novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy.

Když politici na přelomu desetiletí debatovali o budoucnosti EU, hovořili o "finalitě" - koncovém plánu evropské integrace. Tato debata nyní musí pokračovat, třebaže se zdá, že francouzské a nizozemské referendum ústavní smlouvě vzalo život. Unie se bude řídit smlouvou z Nice z roku 2000. Ta však nedává prostor hlubší politické integraci (či rozšíření) ani nezaručuje efektivní fungování unijních institucí.

Jediným schůdným směrem je využít "přestávky k zamyšlení" k oživení stávající ústavní smlouvy. To by vyžadovalo prodloužit lhůtu pro ratifikaci do roku 2008. Bylo by zapotřebí stanovit společné datum ratifikace (ať skrze současně probíhající referenda nebo parlamentní hlasování) pro všechny země, kde ještě ratifikace neproběhla, včetně Francie a Nizozemska. Současná "přestávka k zamyšlení" není příležitostí ke změně navrhovaného textu. Úkolem je spíš pozměnit politický a socio-psychologický kontext ratifikačního procesu tím, že se vypořádáme s klíčovými otázkami.

Zaprvé, jak by se měly definovat vztahy mezi národními a společnými evropskými zájmy? Nejde jen o rozdělení kompetencí, ale také o zásadnější otázku, kdy se spoléhat na mezivládní instituce a kdy se obrátit na evropský lid jako celek?

Evropská rada, která ve strukturách unie zastupuje členské státy, by mohla získat veřejnější charakter. V dvoukomorovém systému by se na ni mohlo pohlížet jako na určitou "sněmovnu národů" v rámci toho, co Jacques Delors označil za "federaci národních států".

Druhá otázka se týká rozsahu EU. Evropa je zvláštní kombinací geografie a dějin, ale hranice EU - a tedy vyhlídky na další rozšíření - určuje její absorpční kapacita a adaptační schopnosti kandidátských zemí. Je rozšiřování jedinou účinnou politikou stabilizace? Může se stát prostředkem podpory rozvoje a stabilizace "sousedská politika", jakou kdysi byl pro západní Evropu Marshallův plán?

Zatřetí, místo neplodného soupeření mezi "liberálním" a "sociálním" modelem hospodářského rozvoje potřebujeme konfrontaci zkušeností Velké Británie a Švédska na jedné straně a Německa a Francie na straně druhé. Jsou tyto zkušenosti vzájemně neslučitelné, nebo je konvergence možná? Jaké politiky snižují nezaměstnanost? Jaká opatření mohou zajistit konkurenceschopnost unie ve světě? Jak můžeme zúžit současné rozdíly v rozvoji a materiálním blahobytu napříč Evropou?

Začtvrté, je potřeba se vypořádat s aspiracemi EU ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Hrozby, jimž dnešní svět čelí, jsou nadnárodní, takže odpověď na ně musí být taktéž nadnárodní. To je však nemožné bez jasné evropské totožnosti - a tedy bez společného zájmu být prosazován a chráněn.

Nevyhnutelná debata

Demokracie přináší určité výdaje, ty jsou ale vždy nižší než cena, již je třeba zaplatit za vyhýbání se podílu všech občanů na politice. Jedině nová evropská debata, která bude ztělesněním společných kroků evropských občanů a institucí, dokáže účinně bojovat s "alter-evropanstvím". Možná ještě nenazrál čas na opravdovou evropskou ústavu, avšak vyrovnávání se se zásadními problémy, jimž unie čelí, by mohlo vytvořit potřebný kontext oživení ústavní smlouvy.

Autor je bývalým polským ministrem zahraničí, je poslancem Evropského parlamentu v liberální frakci ALDE