Liberální strana

mfd: Poločas Václava Klause

27. 8. 2005 - ll

Lidem na tribunách se líbí, že hraje podle jejich gusta. Je to výjimečný, velmi snaživý hráč. Ale v mezinárodních zápasech se mu nedaří. Takto, řečeno sportovní terminologií, vypadá PRVNÍ POLOVINA Klausova prezidentského období.

Vystřídal končící místní hvězdu, oblíbeného, byť už trochu unaveného špílmachra. Provázela ho skepse, ale teď dohrál první poločas jako hvězda utkání. Diváci si ho oblíbili dokonce tak, že u nich vymazal vzpomínku na předchozího kapitána.

Mnoha lidem v ochozech se zdá, že hraje podle jejich gusta - tak jak by si přáli, aby kapitán hrál. Odborníci sice povytahují obočí, že hraje příliš pro tribuny a občas i na sebe, ale většina z nich se shoduje: je to výjimečný hráč, na němž je třeba ocenit, že se opravdu snaží plnit roli kapitána. Jen mezinárodní zápasy hrozí trapasy, protože tvrdošíjně hraje českou uličku. Řeč je samozřejmě o Václavu Klausovi, muži, který přišel, viděl a - aspoň podle čísel - zvítězil.

Když začínal, věřilo mu slabých pětatřicet procent lidí a kdekdo si myslel, že za čas otráví i je. Dnes má stabilně dvojnásobek a je dlouhodobě nejdůvěryhodnějším politikem země. "Klaus se na prezidenta hodí a troufám si říct, že tuto funkci vykonává podstatně lépe, než bych ji vykonával já," vysekne mu poklonu i jeho arcirival Miloš Zeman.

Hrdý, nebo pyšný úsměv?

Vzpomínáte ještě? Rozechvělý a poněkud nervózní Václav Klaus se snaží hovořit "státnickým" hlasem bezprostředně po svém vítězství. Suverén české politické scény jako by vypadl z role, protože podlehl významu chvíle - nebo už hledal správnou polohu pro roli "prezidenta všech".
Byl to čas začátků. "Když mi někdo řekne pane prezidente, tak se zarazím," prohlásil tehdy Václav Klaus.

Zvykl si však velmi rychle. Když vystupuje z rolls-royce španělského krále, aby spolu s ním provedl přehlídku čestné stráže v historických uniformách, nese hlavu vysoko a klausovsky se usmívá přimhouřenýma očima a sevřenými rty, jejichž koutky směřují dolů - obdivovatelé by řekli, že je to hrdý úsměv, kritici by ho možná popsali jako pyšný a arogantní.

Pomalu kráčí, pozdraví vojáky a je vidět, že ho státnická role těší. Vysloveně si ji užívá. Až nenasytně. Je to pro něj kostým šitý na míru.
"Kdybychom neměli úřad prezidenta, pro Klause bychom jej museli vymyslet," parafrázuje Palackého výrok politolog Miroslav Mareš. Ale je tady zvláštní věc, která při povrchním pozorování uniká: když prezidenta sledujete delší dobu, zjistíte, že za jeho souzněním s úřadem hlavy státu není jen slabost pro pocty a světla ramp, ale něco, co se možná zakódovalo kdysi dávno, ještě za časů rodinných vyprávěnek o TGM. Ten člověk bere úřad nesmírně vážně. Slouží.

Prezident je s vámi

Všimli jste si, že už dva a půl roku se Václav Klaus pohybuje rozvážněji? Uměřeněji prezidentskému úřadu. Když kráčí, jako by přijímal hold.
Ano, hold je výstižné slovo. Češi mají k prezidentovi polomonarchistický vztah. I to může vysvětlovat pořádný kus koláče z vysoké Klausovy popularity. "Pražský hrad nese monarchistický prvek tím, jak se tyčí nad městem, a tak funkce prezidenta určitě přináší vysokou prestiž," říká psycholog Slavomil Hubálek.

"Prezidentský stolec automaticky přidává Klausovi třicet procent," tvrdí v nadsázce politolog Milan Hamerský. "Češi mají rádi instituce - prezidenta, hejtmana, pana lékárníka."
Podle Mareše je však Klaus prezident, který dokázal zaujmout důstojné místo po Havlovi. "To oceňuje velká část veřejnosti." Až překvapivě. Před několika měsíci publikovala MF DNES průzkum, z něhož jasně vyplynulo, že lidé považují Klause za lepšího prezidenta, než jakým byl Havel. Ale ten se nemusí trápit: podstatná část vysvětlení spočívá v tom, že se neobjevuje na veřejnosti a zmizel z očí. Kdo byl v televizi předevčírem, jako by tam nebyl nikdy.

Ale z odpovědí také vyplynulo, že lidé na Klausovi oceňují jeho reprezentativní vystupování a praktičnost. Rovněž to, že umí jasně formulovat a nebojí se jít do střetu. Zdá se jim také, že vidí svět více jejich očima. Někdy se jim v tom musí pomoci, a tak Klaus na imagi "blízkého prezidenta" cílevědomě pracuje. Je vidět, slyšet, píše. Spouští se z Hradu mezi lid. Veřejnost se vždy dozví, kdy mu vyšla kniha, kdo jej ocenil. Někdy se pochválí i sám.

Na cestě z moskevských oslav výročí konce války vyprávěl prezidentský pár novinářům, jak o Klausovi v soukromí George Bush řekl, že je "great man", velký muž. "Ale radši o tom nepište, vy byste to určitě ironizovali," dodal Klaus, a tím informaci spolehlivě uložil do paměti posluchačů.

Mimochodem, za zkoumání stojí skupinové fotografie ze summitů. Klaus téměř vždy stojí ve středu -a velmi blízko toho, kdo je přirozeným vůdcem. "Nepochybuji, že velice intenzivně přemýšlí o tom, kam se postavit, a pak se tam postaví," podotýká Hubálek.
"Snaží se být na správných místech, přestřihávat ty správné pásky, být na správných sportovních závodech," říká Milan Hamerský.

Při srovnání Klause a Havla vychází najevo i jiný důležitý aspekt: Havel byl spíš kritikem, což lidé nemají rádi, zato Klaus veřejnosti li chotí, když hovoří o českých pozitivech, národních zájmech a české historii. "Ztotožňuje se s českou národní ideou jiráskovského typu. Jen si vezměte třeba symboliku výstupu na Blaník," říká Mareš.

Tygr nevydrží být vegetariánem

Klausovi kritici jsou tvrdší. Hovoří o nacionalismu a o tom, že si získává přízeň "lichocením pohodlnému zápecnictví". "Tygr prostě nevydrží být vegetariánem," komentoval tehdejší ministr Vladimír Mlynář okamžik, kdy novopečený prezident Klaus vetoval vládě první zákon. Krátce před svým zvolením Klaus prohlásil, že úkolem prezidenta není bojovat o ten či onen zákon. Ještě předtím školil prezidenta Václava Havla: "Prezident by měl veta užívat jako šafránu - jednou za deset let." Sám pak za dva a půl roku vetoval šestnáct zákonů a dva vrátil.

Už zřejmě zjistil, že nevydrží sedět na Hradě jen tak se založenýma rukama. Sváří se v něm dvě polohy. Tou první je velmi patrná snaha chovat se zdrženlivě, nadstranicky a prosazovat své názory "prezidentskou" formou. A tak až do jarní krize a následných téměř boxerských střetů s premiérem Jiřím Paroubkem výrazně nepřešlápl pomyslnou hranici prezidentské uměřenosti. Právě tyto střety připomněly "tygří" část jeho letory.
"S oblibou soutěží. Konflikt ho baví a vyhledává ho. Je to člověk, který rád hraje tenis, i kdyby ho měl hrát sám se sebou," říká Hamerský.
"Otázka zní, zda to neoslabuje konsenzus, který by měl vyvolávat," podotýká Mareš.

V tomhle směru však Hrad Klause obrousil. Mluví méně konfrontačně a posunul se k smířlivějšímu vnímání odlišných názorů. Přesto by šlo říci, že Klaus rád dělá totéž, kvůli čemu kdysi sekýroval Havla. Na jaře během "Grossovy" vládní krize dokonce zkoušel, co všechno vydrží česká ústava. Když Gross přinesl na Hrad demise tří lidoveckých ministrů, kteří jej vyzvali k odstoupení kvůli aféře "byt a podnikavá manželka", Klaus demise odmítl přijmout. Točil se na tom, že ústava nemluví o lhůtě, dokdy tak má učinit. Tím výrazně ovlivnil další události.

"Snaží se využívat maximálně ústavní možnosti, které má k dispozici," říká diplomaticky Mareš. Jeho kolega Milan Hamerský podotýká: "Plní roli protiváhy nynější vlády." Přimhuřte oko a můžete říct, že Klaus zůstává neutrální. Byť to je jako s fotbalovým rozhodčím: každý tým vám odpřisáhne, že píská ve prospěch soupeře.
Sociální demokracie Klausovi vyčítá, že se chová víc jako čestný předseda ODS než prezident, zatímco členové ODS reptají, že vládu "nesestřelil", když byla šance. Ale spory o domácí politiku jsou jen drobnosti. V Klausově éře se totiž největší domácí bitvy paradoxně vedou o zahraniční politiku.
"Je to pohroma," říká suše Hamerský. Má pravdu.

Klaus prezidentství začal tím, že nebyl pro válku v Iráku, kterou vláda jakoby podpořila. Opravdu se kleště otevřely až kvůli EU. Klaus zahájil přímo křížové tažení. "Zneužívá nezájmu většiny občanů o Evropu pro svou osobní politickou kampaň," uvedl politolog Václav Nekvapil.

"Určitě si vytvořil v Evropě vlastní profil, je svým způsobem nepřehlédnutelný. Ale nejsem si jistý, zda existuje rovnítko mezi nasloucháním a vlivem," říká odborník na zahraniční politiku Radek Khol.
Samozřejmě, že rovnítko neexistuje, protože Klaus představuje osamělý hlas, který na vrcholné úrovni nemá partnera. Resumé je stručné: Klausův odboj republice škodí.

Lidem se to však může líbit. Celé roky poslouchali, že je třeba se měnit podle požadavků Bruselu, a teď se konečně někdo bruselskému molochu postavil. Kvůli EU Klaus dokonce uložil do skříně svoji zásadu řídit se tím, jak smýšlí většina.
Zaštítil se jí třeba před válkou v Iráku (české veřejné mínění bylo proti), když však došlo na referendum o vstupu do Unie, který měl jasnou podporu, Klaus nejenže nevystoupil s doporučením, ale stal se i jedinou hlavou státu v podobné situaci, která utajila, jak volila.

Ale zahraniční politika volby nikdy nerozhoduje. Klíčové je to, co se děje přímo doma. Když Milan Hamerský přemýšlel o poločase prezidentství Václava Klause, udělal malou korekturu: "To není poločas. Je ve čtvrtině. Rozehrál to tak, že druhé období ho nemůže minout."