Liberální strana

pr: Proč do Sněmovny patří liberálové

6. 9. 2005 - právo

Příchod Jiřího Paroubka do čela vlády zdánlivě vložil trumfy do rukou těm, co tvrdí, že spásným aranžmá je pro českou politickou scénu bipolární model, v němž spolu zápasí občanští a sociální demokraté. Technokratický premiér slovy i skutky dává zapomenout úvahám o budoucnosti „jazýčků na vahách“ - ať už lidovců, nebo menšího liberálního uskupení. Přesto to byl právě Paroubek, kdo nedávno - navzdory svému nadšení pro „silné“ většinové kabinety - poznamenal, že potenciálním koaličním spojencem ČSSD by mohl být liberální subjekt, který tuzemské politice tolik schází.

Snad veškeré debaty, jež doposud o vyhlídkách českých liberálů proběhly, byly vedeny snahou vytvořit alternativu Topolánkově ODS a zaplnit prázdné místo ve zdejším parlamentním spektru. Dovolím si proto přidat jeden důvod, který bývá opomíjen, ačkoli je z hlediska výsledné podoby naší politiky klíčový:
integrace liberálů a jejich průnik do Poslanecké sněmovny je vrcholně žádoucí pro sociální demokracii, které v budoucnu - dokud rozum neposbírají a nezesílí Zelení - hrozí oscilování mezi riskantními variantami partnerství buď s ODS, nebo KSČM.

Pes není zakopán v nacházení konsensu se stranami tu nalevo, tu napravo. Pro zásadní reformy penzí či zdravotnictví je vhodná kooperace ČSSD a ODS, spolupráce demokratické levice s KSČM by mohla naopak zdůraznit sociální kontext politiky a postupně zadusit dodnes vlivný chór stalinistů. Jak „velká“ pravo-levá, tak silná „levicová“ koalice by však vnesla značný chaos mezi členy a voliče ČSSD.

Vnitřní pnutí by mohlo posléze vystřídat i štěpení a pozvolná marginalizace sociální demokracie. Experimentovat s těsným svazkem s úhlavním protivníkem nebo nereformovaným molochem, nadto subjekty v evropské rovině evidentně protiintegračními, by ČSSD mohlo přijít draho. A pokukovat po něčem tak neuchopitelném, ba programově slizkém, jako jsou Nezávislí demokraté, by věstilo ztrátu soudnosti.

Příkop mezi ČSSD a lidovci

Bývaly časy, v nichž kvetla družba především mezi sociálními demokraty a lidovci. Josef Lux nastavoval vstřícnou tvář Miloši Zemanovi a Cyril Svoboda Vladimíru Špidlovi. S nástupem Miroslava Kalouska se poměry začaly měnit a mezi oběma stranami byl vyhlouben příkop abnormálních rozměrů, jehož provizorní přemostění sotva bude mít delší životnost než do řádných parlamentních voleb. Své navíc páchá i konzervativismus lidovců, hovoří-li se o typických „pokrokových“ tématech - registrovaném partnerství, protidrogové politice, odluce církví od státu, eutanazii či ženské emancipaci.

Pohled na ekonomické koncepce a míru (de)regulace hospodářství sociální demokraty a liberály po staletí odlišuje, ovšem v oblasti lidsko-právní, ochrany menšin, dynamiky politického systému jsou si oba proudy blízko. A koneckonců úsilí soc. dem. vlád o alespoň nějakou reformu veřejných financí a sociálního státu mnohé napovídá i o sbližování v druhdy konfliktních otázkách. Přitom však nelze přehlédnout přetrvávající psychologické bariéry. ČSSD by mohly pomoci hlubší analýzy liberálních kořenů sociálně-demokratického hnutí, liberálům pak opuštění černobílých ideologických schémat založených zejména na rigidních tezích o daňové politice a přerozdělování výnosů.

Kdo po Unii svobody

Nepominutelný otazník každopádně visí nad formální značkou možného liberálního souputníka sociální demokracie. Unie svobody si odpracovala své v posledních třech koaličních vládách. Na jedné straně svou solidností získala jistý respekt v řadách ČSSD, na straně druhé jí citelně prořídly řady členů. Do dneška vydrželi jen obratní pragmatici okolo Pavla Němce a věrní stoupenci hrdého loga a dřevních zásad US, jimž Němcův styl nesedí a jejichž srdcím bližší je idealismus Svatopluka Karáska. Mezi názorově příbuznými partajemi je US-DEU považována za politickou mrtvolu, která až příliš kývala socialistům. Dokonce už není ani poptávka po jejích mandátech a státním rozpočtem slušně živené pokladně.

Z módy zatím nevyšli ED, ačkoli ani jejich předseda Jan Kasl nemá na růžích ustláno. Celorepublikový věhlas ED se proti očekávání nekoná, přesto stále lákají nové sympatizanty jak z prostředí někdejších členů ODS, US a ODA, tak politických zelenáčů. ED se však dosud nezbavili tradiční nemoci menších liberálně-konzervativních uskupení - odhodlání být za všech okolností důslednější pravicí než ODS. Přitom se stěžejní neobdělané pole rodícím se subjektům nabízí v politickém středu, místě ošidném, leč v případě úspěšného zakotvení velmi plodném.

O zajímavý ústup od ideologie se pokusilo SNK se svým politickým lídrem Josefem Zielencem. Občas se sice doslýcháme i o bouřích ve sklenici vody SNK, nicméně Zieleniec, který přemítal o programovém „rozkročení“ již v dobách svého angažmá v ODS, umí krize přecházet s dobře nacvičeným nadhledem. Nemluvě o cenné devíze spočívající v jeho evropské image.

Osvěžující jsou aktivity štiky v liberálním rybníce, strany LiRA, s mizivým počtem členů, zato ale s originálními nápady a manažerským talentem. Chytrá je např. myšlenka opřít novou liberální formaci o senátní Klub otevřené demokracie. Je škoda, že osobnosti v něm působící dobrovolně stojí mimo hlavní dění. LiRA si navíc zaslouží pochvalu za nezvyklé upozaďování vlastních ambicí a prosazování integrace liberálů na programovém základě.

Zatím posledním výsledkem snah sdružit liberální síly je Pražská výzva, signovaná reprezentanty ED, Zelených, US, ODA, CZ a SOS, která směřuje k jednotnému postupu při komunálních volbách v hlavním městě, avšak zdaleka neznamená nalezení společné řeči zmíněných subjektů pro parlamentní volby.

Individuality „zlobí“

Potíž liberálních stran nejen u nás je v tom, že svým světonázorovým profilem přitahují výrazné individuality, jež se těžko podřizují jiným, byť většinovým stanoviskům. Dokud se nedokáží přizpůsobovat určité programové a personální disciplíně, zůstanou vratkou půdou politiky a voličské pozornosti nedojdou. Trpké ovoce pak s nimi sklidíme i my ostatní. Politické hřiště budou nadále lajnovat pouze ti silní. Občanští demokraté se budou zapáleným národovectvím houževnatě odsouvat na krajní pól politiky a sociální demokracie bude vystavena pokušení uzavírat v zájmu „politické stability“ smlouvy s ďáblem.

Špičky ČSSD již léta řeší dilema, zda liberály pohltit, nebo je coby své užitečné spojence nechat vyrůst za branami Lidového domu. Jiří Paroubek avizuje náklonnost k druhé cestě. V příští Sněmovně však patrně liberální nováček ještě nezasedne. Třeba mu ale po nadcházejících volbách v konstituování pomůže politické uspořádání svádějící ke kartelu „velkých“, zhusta odkrývajícímu jejich slabiny a část občanů motivujícímu k vyhlížení alternativ.

O autorovi| Lukáš Jelínek (Autor, politolog, je poradce předsedy Sněmovny, v textu vyjadřuje své osobní názory)