Liberální strana

Klaus mate veřejnost o reformě

21. 1. 2006 - mfd

Staré čínské přísloví říká: Máš problém? Najdi si nepřítele. Václav Klaus ho ovládá mistrně. Používá osvědčenou figuru: nejprve si nepřítele vymyslí, pak ho bravurně potře.

V roce 1990 bylo všem zřejmé, že volná tržní ekonomika je nezbytností. Názory podobné těm z roku 1968 byly marginální. Pokud je prezident líčí jako nebezpečí, mate buď sebe, nebo veřejnost.

V chaotické době po zvratu existovala pochopitelně celá plejáda názorů. Vykrystalizovaly však jen dva ucelené koncepty: „globální“ Klausův, „adresný“ ministra průmyslu Jana Vrby a ministra privatizace Tomáše Ježka.

Klaus chtěl mít z kuponové privatizace centrální privatizační nástroj: 97% akcií podniku na kupony, 3% do restitučního fondu. Zaplať bůh, že mu to nevyšlo.
Tomáš Ježek prosadil možnost rozčlenění podniků na menší části a jejich privatizaci prostřednictvím projektů. Jan Vrba chtěl zachovat páteř českého průmyslu. Proto hledal pro velké podniky zahraniční investory.
Říká-li prezident v rozhovoru pro HN o adresně zprivatizované Škodě MB, že „žádný jiný český podnik nebyl tak opečován, osvobozen od vší rzi za peníze daňových poplatníků“, hrubým způsobem mate veřejnost. Na rozdíl od naprosté většiny velkých podniků zprivatizovaných „kupony“ Václava Klause, po nichž zůstaly stovky miliard dluhů, daňový poplatník nezaplatil za Škodovku ani korunu. Stát totiž prodal svůj podíl VW za 12 miliard korun, čímž pokryl náklady na oddlužení Škodovky před privatizací i na sanaci ekologických škod. Je vyloučeno, aby to prezident nevěděl.

Říká-li dále, že „kdo má iluze, že se takto mohlo postupovat se čtyřmi INZERCE tisíci privatizovaných podniků, je buď člověk se zlým úmyslem, nebo naprostý hlupák“, pak je třeba poznamenat, že to nikdy nikdo netvrdil. Vrba prosazoval adresnou privatizaci 33 velkých podniků, které tehdy vytvářely víc než 70% HDP.

Podniky, u nichž se mu to povedlo, jsou mimořádně úspěšné: např. Škoda VW, Barum Continental či Glavunion. Bohužel, vstup Mercedesu do výroby nákladních aut či Siemense do plzeňské Škodovky se mu už prosadit nepodařilo. Po volbách v roce 1992 Klaus a jeho boys rozjednané smlouvy hodili pod stůl.

Vrba ani neodmítal kuponovou privatizaci. Tvrdil pouze, že změna vlastnictví podniky nezachrání, a tak kuponová privatizace měla být použita zejména u těch podniků, o něž v zahraničí nebude zájem. Věděl také, že pokud se „chytnou“ velké podniky, ty malé budou mít odběratele. Bez přehánění lze říci, že Vrba s Ježkem zachránili českou ekonomiku. Představa, že by se celé hospodářství ocitlo v kuponovém kolotoči, v němž aktiva podniků mizela do daňových rájů jako Krejčíř na Seychely, je doslova děsivá.

Proč s Vrbovou strategií strůjci transformace nesouhlasili? Odpověď je prostá: vstup zahraničních investorů byl politicky nepopulární. Klaus vsadil na domácí touhu po zbohatnutí, nejsilnější reálnou sílu každého převratu. Ať je tady „Divoký východ“, jak říkal Dušan Tříska, vždyť je lhostejné, jak se majetková práva rozdají. Trh to časem srovná. Stačí, když vláda vycouvá z rozhodování, zavře oči a ucpe si nos. „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let,“ říkal tehdy místopředseda ODS Petr Čermák faráři Zdeňku Bártovi (OH) v ČNR.

To byla strategie Klausovy transformace. Politicky geniální, zvlášť když se „budování kapitalismu“ prodávalo jako boj proti komunismu. Ekonomicky však šlo o debakl. Klausova privatizace nevytvořila pevné vlastnické vztahy. Tehdejší způsob zacházení s aktivy podniků, úvěry a finančními instrumenty by v USA v naprosté většině případů odměnili vězením. Tým řídící transformaci zde založil podstatně jiný kapitalismus, než jaký dnes znají v USA.

Léčit se budeme ještě dlouho. Prezidentovi žádný rozumný člověk neupře, že má na společenské změně významný podíl. Stanovení směnného kurzu, prosazení liberalizačních opatření, rehabilitace významu politických stran či hladké rozdělení státu mu už zajistilo nesmazatelné místo v dějinách.

Je však dětinské po 15 letech obhajovat neobhajitelné.

VÁCLAV ŽÁK, autor je šéfredaktorem časopisu LISTY