Liberální strana

mfd - Školy: mlčení o reformě

10. 4. 2006 - mfd

Když jde o vzdělávání, vedou politici zmatené řeči, které nikdo nebere vážně

V Česku se má za to, že reformy musí bolet. Znovu se to potvrdilo minulý týden ve výsledcích výzkumu veřejného mínění provedeného CVVM, který se zaměřil na postoje Čechů k reformám zdravotnictví, penzí, daní, dávek, bydlení a vzdělání. Zatímco lednový podobně zaměřený výzkum vedl k závěru, že Češi reformy nechtějí, na což se politici rychle adaptovali a přestali o nich mluvit, březnový výzkum šel více do hloubky a ukázal, že nespokojenost Čechů je už tak veliká, že by si reformy přáli. Podmínkou však je, že nebudou bolet. Jediná oblast, kde vládne spokojenost nebo nezájem, je vzdělávání. Škoda.

Stačí si povšimnout, že země na nejvyšších stupních žebříčků konkurenceschopnosti a s vysokým inovačním potenciálem vykazují vysokou a dlouhodobou prosperitu a zpravidla vysokou životní úroveň. Nikoli náhodu to jsou země, jejichž politici přesvědčili občany, že cesta k reformám, které nevyvolávají restrikce a strádání, vede přes hlubokou reformu vzdělávání. Růst vzdělání totiž nejen zvyšuje produktivitu práce, ale též snižuje nezaměstnanost, vede k růstu příjmů jednotlivců i příjmů solidárních systémů.

Vzdělání prodlužuje dobu profesního uplatnění, což pomáhá řešit problémy penzijního systému a zvýšit solidaritu mezi těmi, kdo chtějí být dlouhodobě produktivně činní, a těmi, kdo nemohou či nechtějí.

Jenže o hluboké reformě vzdělávání naši politici zpravidla mlčí, nebo - aby dokázali, že na vzdělávání nezapomněli - těsně před volbami začnou předkládat zmatené návrhy. Pro příklady není třeba chodit daleko. Jedni chtějí zrušit přijímačky na vysoké školy a každému umožnit, aby si studoval, co ho baví, ale odmítají spoluúčast studentů. O to, kde na to vzít a jak zajistit uplatnitelnost absolventů, se nestarají. Jiní navrhují zdvojnásobit podíl žáků gymnázií na úkor učňáků a průmyslovek, aniž se trápí tím, že za situace, kdy se na vysokou školu dostane jen asi každý třetí příslušník populačního ročníku, se prostý občan musí ptát, co jeho dcerka nebo synek bude dělat s maturitou bez řemesla. Od příslušných politiků se však dozví, že studovat dnes na vysoké škole může u nás téměř každý, kdo dosáhl maturity.

Jenže kdyby tomu tak bylo, byli bychom světovými šampiony. Právě v tomto ohledu jsme na chvostě vyspělého světa.

Výzkum ukázal, že většina občanů si myslí, že bez známostí a konexí se dnes na vysokou školu podle vlastních představ nedá dostat a že dobré vzdělání dokážou svým dětem zajistit buď vzdělaní, nebo bohatí rodiče. Víme, že máme jedny z nejvyšších sociálních nerovností v šancích na vzdělání, a přitom vláda zavede omezení na počet přihlášek na střední školy, aby to děti chudších a méně vzdělaných rodičů měly v rozhodování, na jakou školu se přihlásit, ještě těžší. Politici přitom moc dobře vědí, jak je vzdělávání důležité. Kdyby to nevěděli, neposílali by svoje děti do drahých elitních škol.

Lze se divit, že ty zmatené řeči o vzdělávání občan nebere vážně? Nejspíš mávne rukou a řekne si, že se tím trápit nebude. Tím spíš, že z volebních tlampačů se bude linout ukolébavka, že zdroje jsou nebo budou. Tak proč si namáhat hlavu vzděláváním! Pak se nesmíme divit, že reformy, které budou muset přijít, budou bolet víc, než kdyby nás všechny vzdělávání začalo zajímat.

Nebylo by lepší se před volbami začít politiků ptát i na to, jakou reformu vzdělávání mají pro nás připravenou? Pokud se ptát nebudeme, nesmíme se divit, že ministerstvo školství (které je i ministerstvem vědy) zase bude jen jakousi politickou trafikou, ze které další čtyři roky budou vycházet pomatené návrhy, nad kterými se jen pár zainteresovaných jedinců rozčilí, ale prostý občan si řekne, že to snad ani nestojí za pozornost. Prvním úspěchem by tedy bylo, kdyby si občané uvědomili, že na vzdělání záleží, že přináší užitek jim jako jednotlivcům i celé společnosti.

O reformě vzdělávání naši politici zpravidla mlčí, nebo - aby dokázali, že na vzdělávání nezapomněli -před volbami předkládají podivné návrhy

O autorovi| PETR MATĚJŮ, sociolog a publicista